sobota 9. července 2016

Labyrint

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat. 
Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se někdy opět střetnou a dojdou společně do konce.
Už dávno v pubertě jsem si uvědomila věc, kterou si občas neuvědomí lidé ani v dospělosti - hrozně toužím po dítěti. Ať už nedosáhnu v životě všeho, po čem prahnu, tohle je věc, které se nikdy nechci vzdát. Chci vědět, jaké to je, když zjistím,že jsem těhotná. Jaké to je cítit, že ve vás roste dítě. Jak ohromná bolest je porod. Jak nádherná chvíle je ta, kdy poprvé spatříte svoje dítě a víte, že s tímhle člověkem budete spojeni do smrti. Strašně to chci.. Ne teď, ne za pár let - ale jednou ano. A tohle je hlavní cíl mé cesty labyrintem. Jenže můj vyvolený v tomhle okamžiku odbočuje do jiné uličky a během chvilky má tento můj konec za zdí. Za kterou se chce držet. A tak jsme v jediném momentu ztratili společný směr. Teď už se můžeme jen držet poblíž společné zdi a nebo zatáčet do vzdálenějších uliček. Protože možnost zbořit zeď tady zřejmě není.

středa 20. dubna 2016

V našem pokoji není nic skryto



Vstup do mého pokoje
Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal..
Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj Pravý. Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku..

Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé.
A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou. Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát.

Poté, co jsem zahubil svá monstra
Si dnes mohu odpočinout od myšlenek..
V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle člověk s obličejem anděla vedle mě, objímal mě a šeptal, jak mě miluje. Tehdy jsem sledovala, jak spí a přemýšlela nad tím, jak šťastný člověk jsem, když jsem našla tuhle dokonalou a čistou lásku.

sobota 26. března 2016

Pláč ticha


Naplněn smutkem..
Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem.

Sžírán samotou, stále lapen v čase..
Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.

Držím tě v nedůvěře..
První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký velký význam. Přišlo mi, že on plně nechápe smysl těchto slov. Nechápe, CO znamená někoho milovat.

Mé srdce tluče rychleji..
Ale pak přišel další krok. Kdy jsme spolu začali řešit budoucnost, což jsem po minulých zkušenostech zase odmítala strašně dlouho já. On s tebou už plánuje takové věci a ty furt čekáš, kdy se rozejdete. Tohle mi mamka řekla před pár dny. Ale to je pochopitelné, mám strach se na něco takového těšit, když vím, že vše může být během pár minut zničeno. Přesto miluji chvíle, kdy řešíme, na jakou školu společně půjdeme. Jestli spolu budeme bydlet, klidně příští rok, když to jen bude trochu možné. Kam budeme jezdit na dovolené. Kde budeme žít.. Jak se budou jmenovat naše děti. Tohle jsou věci, díky kterým jsem začala věřit frázi miluji tě, vycházející z jeho úst.

Tak hrdý, že jsem jediný..
Přesto mezi námi byla ta jedna věc. Věděla jsem, že má tajemství. Věděla jsem, že mi ho asi nikdy neřekne, když o něm ví jen jeho nejbližší rodina. Žádná z jeho předešlých přítelkyň. A najednou ležíme v tmavé místnosti na matracích, díváme se na sebe a on mluví. Vypráví o těch nejděsivějších chvílích jeho života a já se neodvažuji ani dýchat, pouze slzy mi tiše kanou do polštáře. Nepřerušuji ho, vím, že to pro něj není lehké – stejně tak pro mě. Na konci toho všeho, kdy jsem k smrti vydeptaná, mi řekne, že jsem „první člověk na celém světě, kterému to kdy řekl“. V tu chvíli vidím jeho srdce v mých rukou. Konečně je celé mé, konečně mu bezmezně věřím. Protože tohle bylo pro mě největší miluji tě, jaké mi kdo dal.

Sám, úplně sám, pocitovými potoky mé duše..
Ačkoli jsem se s tímhle odhalením musela vypořádávat několik dní, nespala dvě noci a jen v nich brečela, přemýšlela nad těmi nejhoršími variantami, děkovala všem andělům strážným (kdy se mi potvrdilo, že opravdu existují). Toužila po tom, uložit mého Tajemného do vaty a do smrti o něj pečovat, aby se mu nikdy nic nemohlo stát. Dívat se na něj úplně jinýma očima, snažit se zapamatovat každý sebemenší detail jeho obličeje.. Myslet na to, jak hrozně silný člověk to je.. Přesto všechno to byla jedna z nejvzácnějších chvil, jaké jsem prožila.

úterý 22. března 2016

Žiješ si svůj život

Patřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla.

V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobem vybočují, už to dokázali zařadit do celkem „normálního“ stavu.

Sleduji spoustu blogů, na kterých se slečny nebojí nosit cokoli, co se jim líbí. Na kterých nemají problém psát své názory, ačkoli hodně z nich je radikálních nebo prostě jen „jiných“. Sleduji holky, které se nebojí být své a čerpám z nich veškerou energii a originalitu, kterou do fotek a textu dokáží vložit. Ovšem dnes jsem si uvědomila jednu věc. Sleduji spoustu blogů, které nejsou nijak extra známé, které jsou upozaďovány právě díky tomu, že jsou jiné. Pokud máte přehled o tom, kdo je ve skupině Elite bloggers, tak všechna má slova o tom, že lidé si zvykají na originalitu, popřete. Protože v téhle skupině elitních blogerek jsou pouze slečny, které nakupují v obrovských obchodních řetězcích, nosí na sobě oblečení, které je všechno na jedno brdo.. Neříkám, že tyhle holky nesleduji, neříkám, že se mi nelíbí, jak se oblékají. Nejsem žádný módní guru. Ale v blogové sféře jsou hlavním vzorem slečny, které se pyšní pouze tím, že nakupují veškeré předražené „in“ oblečení- aby o něm pak mohly psát, že to je kus hadru šitý přesně na ně a že jej milují, ačkoli v tom vypadají strašně. Aby kupovaly všechno, co se zrovna vrací do módy – jako jsou zvonáče, zapínací džínové sukně, vytahané svetry (protože teď velice letí příšerný styl manšestráků a retro kousků) – ačkoli je to něco šíleného – a utrácí za to nehorázné peníze, přestože mohou prohrabat babiččinu skříň a jistě by tam minimálně jeden takový kus našly. Touhle elitou jsou holky, které utratí za den 2000kč v restauracích, aby si mohly jídlo nafotit na instagram, blog, snapchat a všechny sociální sítě, které ovládají.

Tohle není článek, který je zaměřený proti elite bloggers nebo slavným českým/slovenským blogerkám. Tohle je článek, který chce ukázat, že jsme se stále ještě nevyhrabali ze stereotypu a šedého vzoru, do kterého jsme kdysi dávno upadli. Do stereotypu, který je proti veškeré extravaganci, proti snahám být sám sebou. Protože žádná z těchto snah u nás není doceněná – ba naopak, jsou ještě stále lidé, kteří ji odsuzují. Jak se pak máme jako národ posunout dál, když nejsme schopni akceptovat výjimečnost jednotlivých lidí? Pokud se nedokážeme smířit s tím, že každý člověk by měl být originál v oblékání, jak se pak smíříme s tím, že každý z nás má své výjimečné originální myšlení, myšlenky, názory, které třeba nejsou stejné, jako mají ostatní – ale přesto mohou být víc než trefné a pravdivé. Nezakrsli jsme v tom určeném standartu a šedi?

sobota 19. března 2016

Štěstí


Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.

sobota 27. února 2016

Nikdy se nevzdávej


Tohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou.

Co se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, kam se hlásím.

Co se ale týče soukromého života, nemám v tom tak jasno. Mé poslední podávání přihlášek bylo doprovázeno řešením problému, jak to bude vypadat s mým vztahem s Mrtvým, když já budu tam a on tady a budeme se vídat jednou za týden. Jaké to bude, až vyjdu školu a budu chtít zůstat na jiném místě, než on. Tehdy jsem věřila, že se to nějak vyřeší, že jak dostuduji, dokážeme žít na místě, které bude vyhovovat oběma. Nakonec jsme to nemuseli tolik hrotit, protože již v první části mého studia na vysoké, jsme se s Mrtvým rozloučili. Možná to bylo naším častým odloučením, možná ne.

Nyní stojím před stejnou situací, jako tehdy. Jak skloubit mé budoucí studium s člověkem, se kterým jsem zvyklá se vídat jak nejvíce to jde. Jaké to bude, když nastane ta nejhorší možná varianta a já se dostanu jen do Brna a on jen do Prahy? Několik dní jsem přemýšlela nad všemi možnými nejhoršími scénáři. Jak si můžeme udržet náš vztah, když budeme každý na jiném konci republiky?
Já věřím tomu, že to klapne a budeme spolu.. A když budeme každý jinde, tak to stejně společně zvládneme.. Věříš tomu taky?
Upřímně, v první chvíli jsem tomu nevěřila. I teď mám jisté pochybnosti. Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc - s Mrtvým jsme to nezvládli a to jsme měli velmi snadnou variantu bytí. A proč jsme to nezvládli? Protože jsme k sobě nepatřili, rozešli bychom se, i kdybych na vysokou nešla, protože jsme si nebyli souzeni a protože by to tak život zařídil.
Věřím tomu, že pokud spolu máme být, tak budeme, ať už jsme kdekoli. Věřím, že život to zase zařídí tak, jak to má být. Budu se těšit z toho, když se dostaneme do stejného města, protože se nám díky tomu otevřou úplně nové možnosti. Budu se těšit i z toho, že se dostaneme každý jinam, přesto tak, abychom se vídali. A budu se těšit i z toho, když nastane ta nejhorší varianta- protože vlastně nebudu vědět, co z toho všeho je ta nejhorší varianta- nebudu vědět, jestli se to pokazí nebo spolu opravdu budeme v dobrém i zlém. Každý vztah si musí projít různými zkouškami, my už jsme jich přežili tolik, že další nás mohou opět jen posílit. A pokud nás některá z nich porazí? Nad něčím takovým přece nemůžu přemýšlet .. Ne teď, když to vypadá, že k sobě patříme.

neděle 7. února 2016

Pro tebe vše


Pro každou harmonii
Snažil jsem se tě zabít.
Jedním z projevů lásky je "nebýt sobec". Vždy jsem měla za to, že ve vztahu přesně tuhle podmínku splňuji. Dávala jsem své druhé polovičce větší kousek pizzy; nechala mu poslední dílek čokolády; přikrývala ho svou peřinou, ačkoli to znamenalo, že budu polovinu noci mrznout; nechala ho spát i když jsem padala z postele, jen abych jej nebudila; vzdala se procházky, když byl ten druhý unaveny a potřeboval si odpočinout. Takhle jsem projevovala lásku, přesně, jak by člověk měl. Myslela jsem víc na toho druhého, než na sebe.

Myslel jsem, že všechno je jiné
A teď se snažím pochopit
S tváří ve dlaních.
Jenže mi došlo, že tohle jsou jen malé střípky. Ano, jsou to projevy lásky, ale nic světoborného, co by hory přeneslo. Stále jsem si ve vztahu zachovávala svou sobeckou část - když byl ten druhý šťastný bez mé přítomnosti, už se mi to tolik nelíbilo. Když jsme měli s Řešičem nějaké větší problémy, skoro vždy to bylo proto, že jemu se hrozně dařilo, dosáhl svých snů, měl skvělé kamarády - já toho nebyla součástí a proto jsem byla nešťastná. Ačkoli jsem měla důvod radovat se z jeho štěstí, jak by to každá přítelkyně udělala, tohle jsem nikdy nedokázala. Vždy jsem to stáhla na sebe a měla jsem strach, že by nám to určitým způsobem pokazilo vztah. Zajímavé, že nám jeden takový důvod ten vztah opravdu pokazil.
Nechtěla jsem, abys to dělal.
Jistěže nesnáším naši lásku,
ale to nevadí.

A všechen tenhle hloupý třes..
Před pár dny jsem s Vysněným seděla uprostřed zakouřené místnosti, obklopeni skvělými lidmi, a on mě vzal za ruce, podíval se mi do očí a řekl, že už dlouho nebyl tak moc šťastný, jako včerejší noc a dnešní den. Hrozně to pro mě znamenalo. Pro někoho to může být banálnost, něco normálního. Jenže když to řekne někdo, jako můj přítel, je to něco trochu jiného. Ten člověk má v sobě hrozně moc děsů, démonů, neumí prožívat čisté štěstí moc dlouho. A když jsem slyšela, že byl opravdu šťastný, a ještě jsem ve všem hodně figurovala já, mělo to pro mě ohromný význam.

A všechny promrhané hezké věci
Nerozesmutněly nás.
Ačkoli mi ten večer udělal něco, čím mě (neúmyslně) ranil, zas tolik jsem to nevnímala. Dřív bych přišla domů a brečela, že mi ublížil milovaný člověk. Místo toho jsem přišla domů a pomyslela na to "on byl konečně šťastný!" a byla jsem za to hrozně ráda. A až v téhle chvíli jsem pochopila, co to je nesobecká láska.