sobota 4. února 2017

V pasti - Lilja Sigurdardóttir


Shrnutí děje

Sonja 2x měsíčně cestuje pod falešnou identitou do zahraničí, aby na Island propašovala drogy. Nedělá to dobrovolně, při rozvodovém řízení se ocitla v pasti. Je bez peněz, bez syna a každou vteřinou se vystavuje nebezpečí. Na letišti se vždy chová jako normální podnikatelka a jako všichni ostatní cestující - ale přesto, díky malinkým detailům, se na ni zaměří úž téměř vysloužilý zaměstnanec letištní kontroly. Sonja je nucena převážet stále větší množství kokainu a Bragi na ni při každém letu vyvíjí větší a větší nátlak. Do toho všeho se snaží Sonja vymyslet plán, jak se z pasti vymanit, aby mohla zažádat o opatrovnictví svého syna, kterého po rozvodu získal manžel. Snaží se být vzorovou matkou, přestože její manželství se rozpadlo proto, že se zamilovala do ženy. Do ženy, která je vyšetřována z bankovních machinací. Jak dlouho potrvá, než se z pasti vymaní?

středa 25. ledna 2017

We live in troubled times

Když jsme se dávali s Umělcem dohromady, přemýšlela jsem, jestli to zvládnu. Jestli zvládnu jeho umělectví. Sice ráda říkám, že je "zvláštní" umělec, který zvládá i kutilství a všední problémy normálního světa, což obvykle takovým talentem nadaní lidé neumí. Ale v jednom je přece jen prototypem. Má slabost pro ženy a ony mají slabost pro něj. A já přemýšlela, jestli to zvládnu. Vlastně stále přemýšlím, jestli to zvládám.
Často se proto ptám: Existuje přátelství mezi klukem a holkou?
Vím, že je to strašně omýlaná otázka - ale dal na ni někdo správnou odpověď?
Měla jsem hodně dobrého kamaráda na gymplu, se kterým jsem byla často. Jenže jsem si o něm celou dobu myslela, že je gay. Myslím si to dodnes a stále neznám pravdu (i když podle instagramu nejspíš fakt je). Když jsem se pak začala dost přátelit s Horalem a snažila jsem si z něj udělat nejlepšího kamaráda tím, že jsem mu říkala vše a trávila s ním dost času, protože mi s ním bylo prostě skvěle, došlo k faux pas. Tak moc jsem ho brala jako nejlepšího kamaráda, až jsem byla zcela slepá k tomu, že on mě má rád trochu jinak, než kamarádku. A svým chováním jsem mu pouze nevědomky ubližovala.
Na vysoké jsem dokonce bydlela se dvěma kluky. Oba jsou mí skvělí kamarádi, oba mám hrozně ráda. Všechny, které jsme s nimi bydlely, je máme neskutečně rády. Protože jsou prostě super. Ale teď nedávno prohlásila Nejmilovanější: "Ke každému dobrému kamarádovi podle mě člověk cítí jistou náklonnost." Je to tak? Já mám třeba hodně kamarádů, ke kterým jsem nějaký větší druh náklonnosti, než velké přátelství, necítila. Vetřela jsem se třeba k nim do postele na noc, ale to proto, že to byla legranda s nimi spát a dělat blbiny, jako s bráchou.
Jenže jak si může být člověk jistý, že přátelství dvou lidí nepřeroste v něco víc? Školou povinný záchranář měl kamarádku "se kterou si rozuměl tak moc, až se mu o začalo nebezpečně líbit" a pak mě kvůli té kamarádce opustil. Kamarádce.. Protože jak zní protřelý citát facebooku: "Bojím se, protože i my jsme začínali jako přátelé." Takže ano, mám právo se cítit ohrožená všema 400 kamarádkami mého Umělce. Protože než jsme se dali dohromady, řekl mi větu, kterou zasel tohle semínko: "Možná ti lidé budou říkat, že flirtuju s každou holkou. Ale to je tím, že bych chtěl najít tu pravou." Je to ten typ člověka, který někam jde a vždy přijde s nějakou novou kamarádkou. A proto musím přemýšlet často nad tím, jak to s tím kamarádstvím mezi holkou a klukem je. Sám Umělec mi teď před pár dny ohledně mého dobrého kamaráda řekl: "Pořád je to kluk a ty jsi pořád holka." Sám mi vlastně ukázal, jak to bere. On je kluk a ony jsou holky a to už samo o sobě něco znamená.
Školou povinný záchranář mi na tohle téma odpověděl skvělou myšlenkou: "Myslím si, že pokud je člověk spokojený ve vztahu, může se kamarádit s kým chce a vždy je to v pohodě." Ano, s tímto se ztotožňuji ze všech názorů asi nejvíc. Ale znamená to, že při každé krizi ve vztahu, při každém uklouznutí, se mám začít bát?

sobota 21. ledna 2017

Pokud tvá je sláva, pak má musí být hanba

Na dnešní článek jsem se na vás připravila, jako správná paní novinářka. Nesesbírala jsem pouze své názory, spíše jsem jej postavila na názorech ostatních, které jsem si během poslední doby nasbírala.

Dnešním světem hýbou peníze... jak moc hýbou peníze vztahy?
Každá holka by chtěla být rozmazlována. Což neznamená, že je zlatokopka. Dokonce i ve 21. století, kdy jsou ženy samostatné a staví se na vlastní nohy, rády jsou opečovávány, rády se spolehnou na svou mužskou polovičku. Ať chceme nebo ne, tohle v nás zůstalo už od pravěku - kdy jsme byly zvyklé, že muž šel obstarat materiální věci a my se postaraly o zbytek. Ať chceme nebo ne, muž si nás vždy nakloní jakýmkoli presentem.
Vždy jsem byla zvyklá, že ve vztahu je to tak nějak vyrovnané. Jednou něco zaplatila má druhá polovička, jednou zase něco já. Pravdou je, že výjimkou byl můj první vztah, ve kterém jsem se v tomhle směru měla opravdu dobře, to nebudu zastírat. Což je dost ironie, protože to byl jeden z mála vztahů, kdy měl přítel skoro stejně málo peněz, jako já.. Aspoň prvních pár let, kdy jsme oba chodili jen na brigády. Ani tehdy jsem nepocítila to, že by mi něco odmítl. Že by mu bylo zatěžko zaplatit mi pití nebo jídlo. A když si pak začal opravdu vydělávat, nebylo mu zatěžko zaplatit mi třeba polovinu dovolené nebo nové zimní pneumatiky. Vždy si teď děláme srandu, že od té doby, co jsme se rozešli, může si dovolit každý měsíc nový iPhone, což by se mnou nemohl (haha, jasně, že mohl a já bych zdědila ten starý! - to jen pro ukázku, že vážně nejsem zlatokopka, páč o mém budoucím telefonu jsem věděla a stejně jsem zvolila raději život bez telefonu i bez Dárečka). "Jenže já jsem ti nikdy nekupoval věci, protože bych musel, ale protože jsem to dělal rád." Což koresponduje také s názorem mé Nejmilovanější: "Vždy jsem si myslela, že by to klukovi mohlo udělat i líp.. že pozval svou holku, udělal jí radost." Pravdou je, že i ona byla zvyklá na styl života, jako já. Vína, večeře, iPhony, noťasy, dovolené.. A opět vložená poznámka, ani jedna z nás vážně není zlatokopka! Všichni naši kluci to tak dělali samozřejmě, sami od sebe a vůbec neřešili, že by to mělo být jinak.
"Na tohle jsem nebyla nikdy zvyklá a upřímně, ani bych si zvykat nechtěla. Podle mě by se ve vztahu nemělo přepočítávat. Já koupím tohle, ty zas tohle, ale přepočítávat na korunky.. vždyť to neděláme ani my dvě - prostě jedou koupí něco jedna, podruhé druhá." Já jsem neměla zas tak velký problém si zvyknout na něco jiného, ačkoli by to nikdo nečekal. Nojo, láska hory přenáší a odmítá řešit peníze. Je pravda, že občas jsem nad tím zapřemýšlela, ale pak jsem se klepla přes prsty, že nemůžu řešit peníze. Ale když na to teď Bohém narazil a začal o tom, pár dní už nad tím přemýšlím. A tak jsem se rozhodla jít za Radou starších. Chtěla jsem znát názor mého ctěného otce, jakožto životem ošlehaného muže. "Šetření je hezká vlastnost, které velice fandím, ale nesmí se táhnout do extrému. Nemusí se kupovat každá blbost a vše rozbednit, ale nikdy by mě nenapadlo nezaplatit své drahé polovičce sklenku vína, večeři nebo něco pro radost. Tohle by mi přišlo smutné."
Pravdou je, že jsem vždy byla jen ve vztazích, kdy ještě nebyla potřeba společná domácnost a společná kasa. A stále v takovém vztahu ještě nejsem, naštěstí. Ale právě v těchto "snadnějších" časech se ukáže povaha toho, jaké to bude ve složitějších. "Přemýšlej nad tím, že když je například ženská na mateřské, tak tu domácnost táhne chlap, měl by ji uživit, protože z mateřské nezmůžeš nic. Jaké by to pak asi bylo?" Ano, tohle je bouchnutí hřebíčku do hlavičky. Tohoto se totiž děsím nejvíc. Budoucnosti, ve které se bude vše přepočítávat a každý bude muset raději vše táhnout sám. Ať už před vámi vypadám jakkoli, takhle to být podle mě nemá. Pokud spolu mají dva žít až do smrti, měli by spolu sdílet vše.. A jednou by měli mít i "společnou kasu", hlavně v manželství. "Nejvíce hádek v manželství bývá kvůli penězům. Představ si, jaké to budete jednou za takové situace."

"Napadlo tě někdy, že jsem šetřivý, protože nechci, aby mezi námi peníze hrály nějakou roli?"
... tak tímhle se ale právě ty peníze staly ve vztahu hlavní star!

neděle 15. ledna 2017

Zpět na začátek



"Ty fakt nejsi normální."
"Definuj normálno."

Ačkoli si můj milý myslí, že když se nudím, přemýšlím pouze nad youtubery a make-upem, jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem se zamyslela nad touto jeho "otázkou". A od té doby nad ní občas zapřemýšlím.

Co bylo pro lidi ve středověku normální? Že všechny planety společně se Sluncem a Měsícem obíhají okolo Země. Musel přijít nějaký Koperník, aby řekl, že to teda takhle nefunguje. No a kdo mu to žral? Pro všechny bylo normální, že středem Vesmíru je země a tento nenormální člověk přišel s takovou blbostí. Pošuk.

V době kalhot do zvonu by nikdo nepomyslel na to, že za chvíli budeme všichni chodit stáhnutí ve skinny džínech - ano, dokonce i chlapci. V době kalhot s nízkým pasem nikoho nenapadlo, že brzy přijdou opět na scénu high waisted jeans, které umí udělat dokonalý útlý pas. A co nenapadlo ani mě a stále to odmítám - že se opět vrátí velvet materiály, bože to je zlo. Ale každý podle svého gusta.

čtvrtek 15. prosince 2016

Přítelkyně listí

Mrtvé slunce nepálí,
tak jsme se mu oddali.
A tak, jako suché listí,
na trávu jsme padali.
"Proč musíme mrazem zemřít?"
do ticha jsme volali.
"Na smrt jste se vydali,
už když jste se poznali."

neděle 4. prosince 2016

Trapasy po Francouzsku - Tanja Kuchenbecker


Když se Němka přistěhuje do Paříže, přitahována vší tou francouzskou elegancí, je jasné, že tento nový svět se neobejde bez trapasů a faux pas. Ve chvíli, kdy je uvedena do francouzské společnosti a Francouzi si ji začnou pouštět blíže k tělu (což značnou chvíli trvá, protože ti si jen tak někoho k tělu nepustí), začne odkrývat jejich soukromý život a nabourávat tu éterickou energii, která se kolem nich vznáší.
Peu a peu, krůček po krůčku, se však také ona začala více přizpůsobovat francouzskému životu. Naučila se jíst pomalu, přesto s chutí a požitkem a netloustnou, elegantně se oblékat, nekritizovat partnerský život Francouzů, naučila se nezoufat z francouzské chronické nedochvilnosti, protože "jim jdou prostě hodinky jinak než jí." Naučila se zásobit šatník značkovým oblečením, polovinu z něhož nikdy neměla na sobě a smířila se s tím, že o Vánocích se v Paříži nikdy nesetká s vánočními trhy plnými pohodové nálady.
Po několika flirtovacích útocích si také dokonce našla toho pravého a dnes s ním má dvě děti, které v sobě nesou kousek německého rošťáctví a francouzské poslušnosti. Se všemi zážitky nás velmi barvitě seznamuje ve své růžové knize.
Přesto se jí čas od času někdo zeptá, zda se jí stýská po Německu. Ano, občas se jí zasteskne. Ale už se ve Francii necítí jako cizí a vychutnává si francouzskou lehkost a nezatíženost.

      
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení

Na CBDB má kniha aktuálně 75%

sobota 26. listopadu 2016

A půjdem dál

Tak dlouho jsme se míjeli a hledali si k sobě cestu. A když jsme ji našli, šlo všechno ráz naráz a po pár měsících jsme spolu bydleli. Bez jakýchkoli předešlých velkých příprav, prostě jsme se domluvili a stačilo pár kroků a nesli jsme si přes celé město sbalený obr igelitový pytel. Ano, rozhodli jsme se, že naše domácnost bude silná a soběstačná a tak jsme všechno stěhovali ručně, bez aut, natož stěhováků. A tak jsme strávili několik krásných srpnových dnů v tramvaji. Nikdy jsem nejezdila tramvají a potřebovala jsem to během pár dní všechno dohnat. První den se na nás pan řidič tramvaje a ostatní cestující nechápavě dívali... třetí den (a asi desátou jízdu) už to všichni brali s ledovým klidem a pátý den, kdy jsme měli vše přestěhováno, nám volal dopravní podnik, jestli jsme někde nezabloudili, že už uběhly 2hodiny a my jsme se neobjevili v tramvaji. Poděkovali jsme za starost a slíbili, že za pár týdnů se v tramvaji ukážeme zase s kolečkovými židlemi a křeslem.
Tak, konečně máme jeden bordel nastěhován do dalšího bordelu. Na to si chce připít. Jenže to by nám nemohla zmizet slivovice. Kde je? Že se vypařila tekutina, to bych pochopila, ale že se vypařila i láhev? Nebo jsme tak statečně zapíjeli už předem, že jsme vypili celou flašku i se sklem? ZÁHADA DO TEĎ NEVYŘEŠENA.
A to jsme netušili, že za pár dní přijde záhada číslo 2 - vypařený vysavač. Ještě před stěhováním jsme vedli velký spor, jestli brát vysavač Nejmilovanější. Rozumějte, ne že bychom nechtěli vysávat. Ale jak řekl můj Pan Pravý, její vysavač se předával z generace na generaci už od dob vynalezení vysavačů. Byl to vážně muzejní kousek, který už měl své nedostatky, jenž jsme se snažili vždy vyřešit izolepou (ostatně, jako cokoli, co bylo pokažené/rozbité). Po velkých sporech, kdy se Nejmilovanější za svůj vysavač bila zuby nehty, si jej v kufru dotáhla do našeho nového působiště. Poté jsme na bytě pár dní nebyli a když jsme se tam s Nejmilovanější vrátily, chtěla mi ukázat, že se nám vysavač bude ještě sakra hodit, a chtěla se dát do vysávání postelí. Jenže se opakovala situace se slivovicí - vysavač nikde. Že se vypařila láhev, to bych ještě nějak překousla, ale že se vypařil celý vysavač? A pochopte, byl to vysavač z roku raz dva, takže žádný drobek, který by se jen tak někde zatoulal. Po prohledání každého centimetru krychlového jsem napsala majiteli bytu, jestli o něm něco neví. A jeho odpověď byla rozsudkem všech našich sporů: "Když jsem ten vysavač viděl, usoudil jsem, že má svá nejlepší léta již za sebou a vyhodil jej." Díky tomu se teď můžeme pyšnit super nadupanou mašinkou na vysávání.