neděle 4. prosince 2016

Trapasy po Francouzsku - Tanja Kuchenbecker


Když se Němka přistěhuje do Paříže, přitahována vší tou francouzskou elegancí, je jasné, že tento nový svět se neobejde bez trapasů a faux pas. Ve chvíli, kdy je uvedena do francouzské společnosti a Francouzi si ji začnou pouštět blíže k tělu (což značnou chvíli trvá, protože ti si jen tak někoho k tělu nepustí), začne odkrývat jejich soukromý život a nabourávat tu éterickou energii, která se kolem nich vznáší.
Peu a peu, krůček po krůčku, se však také ona začala více přizpůsobovat francouzskému životu. Naučila se jíst pomalu, přesto s chutí a požitkem a netloustnou, elegantně se oblékat, nekritizovat partnerský život Francouzů, naučila se nezoufat z francouzské chronické nedochvilnosti, protože "jim jdou prostě hodinky jinak než jí." Naučila se zásobit šatník značkovým oblečením, polovinu z něhož nikdy neměla na sobě a smířila se s tím, že o Vánocích se v Paříži nikdy nesetká s vánočními trhy plnými pohodové nálady.
Po několika flirtovacích útocích si také dokonce našla toho pravého a dnes s ním má dvě děti, které v sobě nesou kousek německého rošťáctví a francouzské poslušnosti. Se všemi zážitky nás velmi barvitě seznamuje ve své růžové knize.
Přesto se jí čas od času někdo zeptá, zda se jí stýská po Německu. Ano, občas se jí zasteskne. Ale už se ve Francii necítí jako cizí a vychutnává si francouzskou lehkost a nezatíženost.

      
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení

Na CBDB má kniha aktuálně 75%

sobota 26. listopadu 2016

A půjdem dál

Tak dlouho jsme se míjeli a hledali si k sobě cestu. A když jsme ji našli, šlo všechno ráz naráz a po pár měsících jsme spolu bydleli. Bez jakýchkoli předešlých velkých příprav, prostě jsme se domluvili a stačilo pár kroků a nesli jsme si přes celé město sbalený obr igelitový pytel. Ano, rozhodli jsme se, že naše domácnost bude silná a soběstačná a tak jsme všechno stěhovali ručně, bez aut, natož stěhováků. A tak jsme strávili několik krásných srpnových dnů v tramvaji. Nikdy jsem nejezdila tramvají a potřebovala jsem to během pár dní všechno dohnat. První den se na nás pan řidič tramvaje a ostatní cestující nechápavě dívali... třetí den (a asi desátou jízdu) už to všichni brali s ledovým klidem a pátý den, kdy jsme měli vše přestěhováno, nám volal dopravní podnik, jestli jsme někde nezabloudili, že už uběhly 2hodiny a my jsme se neobjevili v tramvaji. Poděkovali jsme za starost a slíbili, že za pár týdnů se v tramvaji ukážeme zase s kolečkovými židlemi a křeslem.
Tak, konečně máme jeden bordel nastěhován do dalšího bordelu. Na to si chce připít. Jenže to by nám nemohla zmizet slivovice. Kde je? Že se vypařila tekutina, to bych pochopila, ale že se vypařila i láhev? Nebo jsme tak statečně zapíjeli už předem, že jsme vypili celou flašku i se sklem? ZÁHADA DO TEĎ NEVYŘEŠENA.
A to jsme netušili, že za pár dní přijde záhada číslo 2 - vypařený vysavač. Ještě před stěhováním jsme vedli velký spor, jestli brát vysavač Nejmilovanější. Rozumějte, ne že bychom nechtěli vysávat. Ale jak řekl můj Pan Pravý, její vysavač se předával z generace na generaci už od dob vynalezení vysavačů. Byl to vážně muzejní kousek, který už měl své nedostatky, jenž jsme se snažili vždy vyřešit izolepou (ostatně, jako cokoli, co bylo pokažené/rozbité). Po velkých sporech, kdy se Nejmilovanější za svůj vysavač bila zuby nehty, si jej v kufru dotáhla do našeho nového působiště. Poté jsme na bytě pár dní nebyli a když jsme se tam s Nejmilovanější vrátily, chtěla mi ukázat, že se nám vysavač bude ještě sakra hodit, a chtěla se dát do vysávání postelí. Jenže se opakovala situace se slivovicí - vysavač nikde. Že se vypařila láhev, to bych ještě nějak překousla, ale že se vypařil celý vysavač? A pochopte, byl to vysavač z roku raz dva, takže žádný drobek, který by se jen tak někde zatoulal. Po prohledání každého centimetru krychlového jsem napsala majiteli bytu, jestli o něm něco neví. A jeho odpověď byla rozsudkem všech našich sporů: "Když jsem ten vysavač viděl, usoudil jsem, že má svá nejlepší léta již za sebou a vyhodil jej." Díky tomu se teď můžeme pyšnit super nadupanou mašinkou na vysávání.

středa 26. října 2016

Dlouhá chvíle

Tlukot srdce,
prázdný prostor
a kamenné oblouky,
oheň v ruce,
ticha výtvor,
když smutek tě prostoupí.


Táhlý dým,
plný stůl,
tichý hlas,
když srdce spojím s tvým,
zbude z něj jen půl
a nic nezůstane z nás.

sobota 22. října 2016

Začátek konce

Okamžik, chvíle, záblesk,
pomíjivá sekunda.
Plášť zahalí city
a už ho nikdo nesundá.


Vzpomínka, sen, představa,
naruší klid.
Vytasí zbraně, namíří hroty.
Mažeš tu iluzi a víš,
že to tak musí být...
...přesto pláčeš.
A život je dál krutý.

úterý 6. září 2016

Za některých nocí jsou vlci tiší a vyje jen měsíc.


Stojím s náručí dokořán a ta náruč je prázdná. Vždy jsem tady pro všechny byla. Pro všechny, kdo potřebovali vyslechnout, kdo potřebovali mou radu, pomoc, kdo potřebovali jen na chvíli vypnout a blbnout. Nemám ráda, když se kolem mě někdo trápí a snažím se rozdávat smích a dobrou náladu, abych lidem zlepšila byť jen minutu jejich života. Na tuhle svou vlastnost jsem pyšná. Vím, že se na mě lidé mohou spolehnout. Ale opravdu je v našich životech někdo, komu můžeme 100% věřit a ve všem se na něj spolehnout? Narodili jsme se sami.. a jen sami sobě můžeme věřit.
Nejsme hrdinové a nejsme z kamene. Každý má svou slabost. Každý dokáže zradit. Lidé nevěří ani sami sobě, tak jak by mohli věřit jeden druhému? Jsme tak slabí. Ať už druhým ukazujeme jakoukoli tvář a jakoukoli povahu, nakonec vždy všechno vede k jednomu bodu – ve výsledku každý myslí jen sám na své štěstí. Láska až za hrob. Přátelství až za hrob. Rodina navždy. Kdo z vás tohle všechno zažil? Vždy se najde jedna láska, která roztrhá srdce na kousky, jedno přátelství které vyhasne, jeden člen z rodiny, který odejde a už se nevrátí. Jak víme, že to neudělá někdo další. A který z nich to je? Život dokáže přichystat různé paradoxy a nemůžeme si být jisti nikdy ničím a nikým. Ani sami sebou…
Co je správné a co je špatné. Spoustu věcí děláme v dobré víře, ve víře, že tenhle skutek z nás udělá lepšího člověka. Že tenhle dobrý skutek se nám vrátí dobrým. Ale co když je každý dobrý skutek cesta k bolestivému peklu.

sobota 9. července 2016

Labyrint

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat. 
Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se někdy opět střetnou a dojdou společně do konce.
Už dávno v pubertě jsem si uvědomila věc, kterou si občas neuvědomí lidé ani v dospělosti - hrozně toužím po dítěti. Ať už nedosáhnu v životě všeho, po čem prahnu, tohle je věc, které se nikdy nechci vzdát. Chci vědět, jaké to je, když zjistím,že jsem těhotná. Jaké to je cítit, že ve vás roste dítě. Jak ohromná bolest je porod. Jak nádherná chvíle je ta, kdy poprvé spatříte svoje dítě a víte, že s tímhle člověkem budete spojeni do smrti. Strašně to chci.. Ne teď, ne za pár let - ale jednou ano. A tohle je hlavní cíl mé cesty labyrintem. Jenže můj vyvolený v tomhle okamžiku odbočuje do jiné uličky a během chvilky má tento můj konec za zdí. Za kterou se chce držet. A tak jsme v jediném momentu ztratili společný směr. Teď už se můžeme jen držet poblíž společné zdi a nebo zatáčet do vzdálenějších uliček. Protože možnost zbořit zeď tady zřejmě není.

středa 20. dubna 2016

V našem pokoji není nic skryto



Vstup do mého pokoje
Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal..
Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj Pravý. Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku..

Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé.
A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou. Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát.

Poté, co jsem zahubil svá monstra
Si dnes mohu odpočinout od myšlenek..
V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle člověk s obličejem anděla vedle mě, objímal mě a šeptal, jak mě miluje. Tehdy jsem sledovala, jak spí a přemýšlela nad tím, jak šťastný člověk jsem, když jsem našla tuhle dokonalou a čistou lásku.