neděle 28. prosince 2014

Odpouštíme do té míry, do jaké milujeme

Ačkoli miluji rána, kdy mě budí sluníčko, 24. prosince se mi to vůbec nelíbilo - venku to vypadalo, jak na Velikonoce a ne Vánoce. Já chápu, že těch křesťanských svátků je tolik, že téměř nikdo nemá šanci si je zapamatovat, ale aby si je pletlo i počasí?
S Nejmilovanější jsme slavily Vánoce už od rána u Zlatovlásky a následně Lotranda a Zubejdy. Dostala jsem krásnou Karcoolkovskou čepičku, protože těch není nikdy dost! Ve které se velice líbím i mé stále kritické matce. A taky naušničky Hello Kitty, protože ani kočiček není nikdy dost. No a když byly ty svátky, tak jsme už od rána pily vínko. S tím jsme pokračovaly i odpoledne, protože s dobrým nápojem se na Ježíška lépe čeká.
A co že mi to naježil? Všechno, co jsem si nakoupila - ano, tak jsem se to dopracovala.
Nejvíce jsem se těšila na nový mobil - Nokia lumia 630 v zeleném kabátku. Škoda, že mi nikdo neřekl, že teď už se dělají i MicroSIM karty a tudíž moje sto let stará babička se tam prostě nenacpe, i když jsem se o to svou velmi jemnou ručkou pokoušela dost dlouho. A jelikož jsem v některých věcech horší jak dítě, v tu chvíli jsem měla zkažené Vánoce. Co z toho, že za pár dní jsem mohla jít do Vodafonu, kde by mi ji ořezali, já chtěla funkční mobil hned!! Ten chlap, který mi v takových věcech vždy radil, mi prostě někdy chybí...

Naštěstí jsem letos poprvé s mýma slečnama vyrazila pět vánoční koledy k našemu obr stromku, co máme na Návsi. A ty si dovedly svého bratrance, který byl donucen z mé velké simky udělat micro simku - ale až následující ráno, kdy z něj aspoň trochu vyprchala ta piva, slivovice, svařák a šampáňo. Takže já měla americké Vánoce a byla jsem spokojená až 25.12. Taky jsem byla jako americké dítko, které nemohlo dospat a už po deváte jsme Zachránci klepaly na dvířka, že jsme "tam s tou simkou". Označení Zachránce si pro tenhle článek vysloužil hned ze dvou důvodu - tím druhým byla záchrana před mou slabou vůlí a porušením předsevzetí NIKDY SE UŽ DOBROVOLNĚ NEVIDĚT s Kecalem. Protože na Štědrý večer se projevila má slabost pro něj a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem se dostala se svým mobilem do úzkých, byl jedným člověkem, kterého jsem prosila o pomoc. Samotnou mě to vyděsilo, protože jsem myslela, že bez jeho pomoci jsem se už naučila žít. Kdyby mě aspoň poslal do prdele po tom, co jsem se s ním par minut před tím tak pohádala. Ale on zas dělal vše proto, aby mi pomohl. Díkybohu za Zachránce, který mě svedl ze špatné cesty.


Pokušení se ale jen tak snadno nevzdává - o tom jsem se měla přesvědčit 25. prosince. To je den, který trávíme celá rodina pohromadě u babičky. Většinou je to také den, kdy se během půlhodiny všichni pohádáme - letos se stala vyjímka a vše proběhlo v klidu. "Děcka, já myslela, že nepřežiju Vánoce. Beru prášky na nízký tlak a tak se mi motala hlava, že jsem myslela, že mám infarkt a umřu.. Ještěže máme ten přístroj na měření tlaku, furt jsem se měřila.." "Baterky během dvou dní v prdeli."
Teta mi dovezla tašku, ve které byly tři dárky. V prvním balíčku byl vzkaz psaný velmi známým písmem, ačkoli jsem si vůbec neuvědomovala, odkud je známe. Taky jsem nad tím ani nepřemýšlela, protože jsem se hned vrhla po dárku - tričko Skillet s růžovým lvem. Kdo mi to dal??? Kdo mi splnil můj velký sen mít tričko Skillet??? "No kdo věděl, že ho tak moc chceš. Čí je to písmo." Znala jsem to písmo, protože jsem ho vídala šest let - písmo Kecala. A při otevření dalšího dárku na mě vykouklo druhé triko Skillet.. Dvě trika Skillet přímo z Ameriky!! Tentokrát jsem pokušení neodolala a napsala mu, že je nejlepší na světě. Vidíte, takhle si mě dokáže člověk jako on koupit. Naštěstí hned umí udělat také všechno proto, aby tuhle koupit rozmetal. Stejně tak pocit, že mi chybí a že bych chtěla vrátit dobu, kdy jsem byla s ním. "Čím víc se obhajuje, tím víc se potřebuje obhajovat."
Co se týče mobilu, jsem s ním spokojená. Bála jsem se Windowsu 8, ale zatím si jakž takž rozumíme, jen se do toho musím trochu dostat. Skillet trička miluji! Stejně tak miluji historické knihy z počátku 20.století, které jsem dostala od svých slečen. V kozačkách až nad kolena mi bude dobře, i když budu letošní zimu opět nosit často sukně. A koženou bundu vytáhnu na Master of rock 2015, který mi Ježíšek zajistil lístkem. Do té doby využívám všechny přípravky od Avonu, abych byla i mezi ghotic lidma nejkrásnější. I když si pod černé oblečení nezapomenu dát svůj růžový setík spodního prádla, které bylo pod stromečkem taktéž ukryto. Ale to vše je ještě daleko. Co ale není daleko je Silvestr, který budu letos opět trávit se svýma úžasnýma miláčkama, nově ve svém nejmilovanějším městě, s mým Princem... Tak uvidíme, co nám přinese rok 2015 - protože to, co přinesl 2013 a 2014 jsem absolutně nečekala.

sobota 27. prosince 2014

Říkáš, že se nemůžeš dívat, jak jsem ublížená. Takže zavřeš oči, až mi ublížíš?

Stejně jako loni, jsem letos pracovala až do poslední chvíle, tudíž jsem z mého srdcového města odjížděla až 23. prosince večer.. Teda, měla jsem jet odpoledne, ale protože mám uplně prázdnou palici, jela jsem až večer. Rozradostnělá jsem se totiž hnala z práce domů, pobalila věci a šup na autobus, směr mé rodné město. Pokud mě někdo vás sledoval cestou na nádraží, což je sice VELMI nepravděpodobné, ale co kdyby náhodou, jsem přece jen slavná osobnost, mohl si všimnout, že čím víc jsem se blížila k zastávce, tím víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila uplně. Následně jsem přímo na rohu ulice otevřela svůj tygrovaný kufr a začala jsem se v něm prohrabovat, načež jsem ho zavřela a rudá vzteky se vracela stejnou cestou, jakou jsem přišla.. Ano, kvůli své děravé hlavě jsem si musela nechat ujet bus a k tomu se mi skoro vzteky zastavilo srdce.
Láska je jako vteřinové lepidlo. Během chvilky nám zalepí oči, ale když je chceme otevřít, zažijeme ukrutnou bolest.
Když jsem o pár hodin později konečně seděla v autobuse a dřímala na cestě domů, 15min před výstupem mi volala teta, že u ní byl na návštěvě Složitý. O mně že se bavili asi jen 5minut, ve kterých řekl, že mě miluje, nikoho jiného už nechce a kdyby zjistil, že někoho mám, tak to nezvládne.. načež, když teta řekla, že by pro to měl něco udělat, tak jí odpověděl, že je to složité.. SLOŽITÉ!! protože všechno, na co neumí odpovědět, je složité!! Vzteky a bezmocí jsem se rozbrečela.. A brečela jsem zbytek cesty, na zastávce a i když jsem v autobuse zvládla mít suché oči, ve chvíli, co jsem uviděla mamku, jsem se zase rozbrečela - ta naštěstí neváhala okamžitě sáhnout do útrob lednice a vytáhnout odtud osvědčený lék - alkohol..
Tohle je člověk, který ti bude celý život jen ubližovat, ať už s ním budeš nebo ne. Měla pravdu, je to bezvýchodná situace - byla jsem s ním a bylo mi hrozně, jsem bez něj a je mi taky hrozně. Tak co s tím? Nejhorší je to, že díky němu si neumím užívat věci, které bych si užívala dřív - mé zážitky z plesu s Bledým Princem jsou tak krásné.. Ale vím, že jsou krásné jen díky tomu, že mi to řekla Nejmilovanější a že jsem si to přečetla ve vlastním článku. Jako by na tom plese byl někdo uplně jiný, vše jde nějak mimo mě. Ten člověk má na mě takový vliv, i když jsem ho 2 měsíce neviděla..
Už milionkrát jsem si kázala vzpomenout si na dobu, kdy jsem byla s ním, jak jsem byla nešťastná. Každou chvilku myslím na to, co mi udělal. Jak to bylo hrozné, když se se mnou rozešel a jak jemu to bylo jedno. Jak je mu to všechno jedno i teď, protože je to přece složité! Myslím na to, že kdybych byla s ním, jen bych se trápila, protože on se nezmění a vždy to bude hajzl.. Všechno to vím a umím nad tím racionálně uvažovat.. Co si ale nedokáži nijak zdůvodnit, vysvětlit, ani to potlačit je fakt, že mi chybí. Každý den, každou minutu mi strašně chybí..
A vzhledem k tomu, že jsou takové melancholické svátky - omluvte mě za to, že příští článek se ponese zřejmě ve stejném duchu, aneb Štědrý den a následné překvapení, které nemělo ani 64, ani 80 karátů..

pondělí 22. prosince 2014

I didn't choose you.


Dnes jsem zjistila, že článek o plesech je nejčtenější na mém blogu. Což mě dokopalo k napsání dalšího článku týkajícího se tohoto tématu - teď ovšem s reálnými zážitky, protože jsme ve čtvrtek s mými nejmilejšími odstartovali plesovou sezónu.
Naše katedra má každý rok tematický ples - letos padly návrhy Antika, Vídeňský kongres nebo Nacistické Německo - asi si říkáte what the fuck?! Tak toho se ještě chvíli zdržte, protože nakonec bylo vybráno uplně jiné téma - Vojna a mír! Teď můžeme všichni společně WHAT THE FUCK?! Ačkoli je to období mně velmi blízké, na ples je to absolutní katastrofa - zkuste si sehnat empírové šaty té doby - ani hovno.. Takže jsme s holkama byly velmi neoriginální a rozhodly se jít v černých šatech s tím, že jsme vdovy, kterým zemřel manžel ve válce.
"Jen nevím, jak moc blbé bude, když budu tvrdit, že jsem vdova, která přišla o manžela a přijdu tam s chlapem."
Čímž se dostávám k další podstatné věci - letos jsem zahájila plesovou sezónu tím, že jsem si na ples přivedla partnera. Joo, jestli valíte bulvy, tak v pořádku, protože já sama tomu stále nevěřím. Ale je to tak, Princ přijel z toho jejich smradlavého města jen proto, aby se mnou mohl jít na ples, ačkoli ten den měl zkoušky a další den šel do práce (ach). Dokonce se mnou držel smutek za mého zesnulého mažela a šel také v tmavé košili (ano, náš stůl opravdu vypadal, jako bychom byli na pohřební hostině). Dokonce mi chtěl před vstupem do sálu nasadit střevíček (ach) - nakonec jsem to zvládla sama, nebyla přece ještě půlnoc, abych ho měla ztracený.
Byl tak milý, že mě dokonce vytáhl tancovat, ačkoli jsme před tím řešili, že plesové tanečky nám moc nejdou - a dokonce jsme tancovali na vyvýšeném balkónku, aby naše taneční neumění viděli všichni přítomní v sále (ach). Následně jsme plánovali naši životní cestu, jak se dostat z postu prince a princezny, na post král a královna.. "Asi budem muset od někoho dostat království." O tom, že jsme princ a princezna nemohlo být pochyb, protože jsme se oba třpytili jako diamanty (šajn brajt lajk a dajmond) - jelikož já měla postříkané vlasy třpytkama a Princ se držel v těsné blízkosti u mě, tak se třpytil celý.. Prostě jako z pohádky. "Tak toho ti budu závidět i já." - "Toho si závidím i já sama." Dokonce jsem si ho záviděla natolik, že jsem až chvilkama zapomínala pomlouvat všechny lidi okolo (což jsem samozřejmě pak vždy rychle dohnala).
Celkově se ples velmi vyvedl, všichni byli krásní - někteří dokonce vypadali empírově- všichni byli milí (až na náš soukromý boj s Vypočítavým zmetkem) a všechno bylo téměř dokonalé (nebýt mé "skvělé" vlastnosti ze všeho dělat kovbojku). "Teď je to sice taky pěkný vejlupek, ale myslím si, že když se zamiluje, tak je věrný." Vše se obešlo bez újmy - pokud nepočítám Princovy roztržené kalhoty (ano, očividně nejen princezny mají problémy s trhající se látkou), můj rozdrcený prst na noze a následující blicí den Roztomilého. Ale na tyhle všechny věci jsme si dali menší náplast - při odchodu jsme v sále ukradli, co se dalo, tudíž jsme bohatší o 4 vínové skleničky, balonky, svícen, plakáty a část vánočního řetazu. "Hej, já bych ukradl i něco tady v parku." - "Děcka pojďte, jdem zkusit ukradnout koš." .... "Serem na to, je to tam přibetonované." - "Já furt přemýšlím nad tím, že jsme z tama mohli zkusit ukradnout ty židle, potřebujem nové."

sobota 20. prosince 2014

Škrtni zápalkou, a já tě spálím na popel

 
Myslím, že už jste všichni stihli přijít na to, že jsem velmi povrchní člověk. Možná proto mám takovou smůlu na chlapy. Mně nestačí normální hodný kluk.. Já potřebuju, aby to byl opravdu krásný chlap. "Když už mám s někým být, tak ať se na to dá aspoň dívat." 
A jsou dvě věci, které musí mít můj přítel krásné. První, a ta méně důležitá, jsou ruce. "Jak jako ruce? Dlaně, paže, lokty nebo co?" - "Nevím, prostě ruce." 
Kluk musí mít krásné prsty. A nevadí mi, když má třeba okousané nehty - najednu stranu se mi to možná i líbí víc, protože je to takové chlapské. A taky proto, že Tatínek si kousával/kouše nehty a stejně měl dokonalé ruce. Radši beru okousané, než nějaké podlouhlé, které se očividně dlouho nestříhaly. Taky by neměl mít ruky jako špejličky, ale nějaké to maso by na nich mohlo být.. Nemusí to být žádný svalovec, ale pěkně vytvarované silné chlapské ruky, které dokáží obejmou v těžkých chvílích, no není to krásné?
A druhý důležitý faktor, na který se zásadně dívám, jsou zuby. Kluk může být krásný jak chce, ve chvíli, kdy nemá hezké zuby, tak jej nechci. Jsem na to strašně ujetá, ale vím, jak dokáže člověka změnit hezký úsměv. Například o Princi stále prohlašuji, že bych mu za jeho úsměv odpustila i vraždu. A co vím z doslechu, tak nejen já, všechny stále básní o jeho úsměvu. Pro jeho budoucí zaměstnání právníka je tohle myslím jedině plus. Když se na mě nějaký kluk krásně, přirozeně usměje, tak má jeden giga plusový bod k dobru. Je to pro mě mnohem víc, než když zkouší nějaké tríčky a snaží se mě sbalit skrz řečičky.
Ty na mě už dávno neplatí, zvláště po mém životním setkáním s Taťkou a Falešným. Ve výsledku jsem zjistila, že ačkoli už jsem přestala být naivní a neskočím jen tak někomu na špek, trochu mi to i ublížilo. Protože teď nedokážu věřit absolutně nikomu. Když popisuju své romantické večery z plesů (o tom třeba v dalším článku) mé dívčí komisi, všechny jsou unešené, ale se mnou to už vůbec nedělá to, co by mělo. A to jen proto, že čekám na chvíli, kdy se něco pokazí a já zjistím, že to není skutečné. Jsem princezna, která vypadla z pohádky a nedokáže se do ní dostat zpět, přestože se ji tam Princ snaží zatáhnout. Strašně moc doufam, že se bude snažit i nadále a co nejvíc a nakonec se to podaří a já tam budu zase zpátky.. Protože, co by to bylo za smutnou princeznu bez pohádky.. Jak bych se pak mohla stát královnou? "Nemůžeš být královna, když jsi princezna. Zas nemůžeš mít všecko." - "Ale z princezen se stávají královny." - "Ale to jim musí někdo království dát... Asi budem muset nějaké dostat." Takže pokud získám pohádku, možná dostanu i celé království s princem s krásným úsměvem.


pátek 12. prosince 2014

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

Ve 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase). No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A. Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na své blaho).
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem narazila na Casanovu. A měla ho ráda a pak zjistila, že se mnou byl jen proto, aby dostal to jedno (a neobešlo se to bez dalších okolností). V tu dobu jsem si uvědimila, že začínám fakt blbnout a není to dobré pro nikoho. "Prosim tě, díky Vodnici vymře půlka naší katedry." - "Ale ona spala s Casanovou! A pak jsem s ním spala já! Takže umřu taky." - "No, to je pravděpodobné." A pak přišlo konečně zase období, kdy jsem spala s člověkem, kterého jsem milovala.
Proč konečně? Protože "sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň". Jak se říká "sex bez lásky je fajn, ale žena miluje srdcem" - jsem žena, je to jasne! Protože ačkoli všechny ty úlety kolem byly fajn a nemám si moc na co stěžovat, tak to všechno pro mě byla docela nuda. Nemyslím to tak, že bych se u toho nudila a neužila si to - neužila jsem si to naplno, se vším všudy. Nedalo mi to to, co by mělo a na co jsem byla zvyklá. A uvědomila jsem si to právě díky Jedinému.
Člověk může mít rád sex, jak chce (a že já ho mám velmi ráda!!!).. Stejně zažije ten pravý a dokonalý jen s někým, koho miluje. A díky tomuhle zjištění jsem se, při druhém rozloučením se s Jediným, už nezbláznila.. A vyčkávám na okamžik, kdy přijde zase to pravé.. Nečekám na Jediného, to už je passé. Ale to pravé s někým, koho budu mít minimálně velice ráda. Protože právě Jediný a Casanova dohromady mi dali velkou životní lekci - vyčkávat a mít rád. Jedině tak to bude něco víc, než pouhá nedokonalá fyzická rozkoš.

sobota 6. prosince 2014

MOTÝL!

Před dvěma lety jsem byla na koncertě mé oblíbené kapely The Rasmus. Před půl rokem na mé nejoblíbenější zahraniční Skillet. A do třetice všeho dobrého nejlepšího, ve středu přišel večer s velkým V a my s mou Nejmilovanější vyrazily na UDG - má nejoblíbenější česká skupina! Těšily jsme se na ně dva měsíce v kuse, každý den spamovaly FB jejich písničkama. "Naši přátele na FB se už musí těšit na to, jak bude po koncertě a my přestaneme konečně prudit." Omyl, teď začnu ještě mnohem víc!
Jako předskokana si kluci dovezli Voxela, kterého já osobně mám moc ráda, nejen proto, že má supr písničky, kytaru a klobouk, ale taky proto, že je to neskutečný sympaťák.. Až se rozvede, zamlouvám si ho já! Vadilo mi sice, že začal o půl hodiny později, než měl, to se mi nelíbilo hlavně proto, že Divocí Billové s Jelenama začali přesně a to jsou v téhle "branži" už o něco déle. Ale jinak to bylo supr, hodně na styl dalšího miláčka Toma Kluse, takže juuu. Ale nezahrál mou oblíbenou, tak má trochu vroubek - druhý vroubek je ten, že má dítě a nemá ho se mnou.

Po Voxelovi jsme měli pár minut na nabrání sil a vtrhli na podium UDG! Byli úžasní, skvělí, dokonalí a já je miluji ještě víc, než kdy dřív. Bála jsem se, že budou hrát jen ty nejznámnější písničky, což já radši posloucham ty neohrané neznámé - a oni mi je zahráli! "Tyjo, Beduína mi asi nezahrají." - "No, toho fakt ne." - "A jako třetí písničku dáme BEDUÍN!" V tu chvíli mi ke štěstí nic nechybělo.  Necelé dvě hodiny koncertu utekly jako nic a kluci už chtěli končit. Samozřejmě jsme je vypískali zpět, tak přidali ještě pár dalších, jako poslední nečekaně Hvězdáře. "Ten zpěvák se na nás při tom zpívání díval." - "Joo, já jsem to viděla!"

Kluci asi musí žít každý den z jedné párty do druhé, protože už na podiu byli trochu cinknutí - no bubeník uplně, jednou v půlce koncertu odešel čurat, podruhé mu zapadly sluchátka pod podium a nemohl hrát, no konec uplný. Každopadně, naše největší životní chyba byl odchod hned po koncertu z klubu. Další den jsme na FB zjistily, že UDeGeďáci tam pak s ostatníma ještě kalili. Mohly jsme si s Nemilovanější nabrnknout dvojčata Petra a Pavla. "Doufam, že si do příště nenajdou nějaké milenky." - "Neboj, od téhle středy budou kvůli nám uplné jeptišky až do doby, než nás zas uvidi." - "Tak to zase ne. Ono raději ať to někde zkusí, nejsem pak zvědavá na nějakou 2 minutovou show."
Ještě tři dny po tom žijeme jen tímhle koncertem, opět opakuji, že to bylo skvělé, dokonalé a božské! Chci je tady zase mít - nejlépe každý den!

středa 3. prosince 2014

Co je v domě, není pro mě

Pokud se někteří z vás chystají na vysokou školu, jistě budou postaveni před problém, zda se nastěhovat na koleje nebo byt. Já jsem před téměř třemi lety řešila to samé - od začátku jsem věděla, že na koleje mě nikdo nedostane, protože já občas potřebuji mít svůj vlastní klid, kterého by se mi tam určitě nedostávalo. Tak jsem sháněla spolubydlící i byt - přes kamarádku jsem sehnala jednu holčinu, která řešila stejný problém, tak proč ho neřešit společně - zvlášť, když jsme pak zjistily, že jsme spolu chodily do školky (ten svět mě nepřestane udivovat) a nakonec jsme i našly - byt pro 4 lidi. Na tohle období docela ráda vzpominám, ale už bych ho asi nevrátila, protože jediné, co mi chybí, je právě má spolubydlící. Zbytek nic moc.
Na druhák jsme se přestěhovaly do bytu, kde nás bylo ze začátku 7. Asi se děsíte takového velkého čísla - a musím říct, že i my jsme se původně děsily, ale nakonec no problemo. Teda, problemy byly, ale ne ty, které jsme očekávaly (rvačky o koupelnu, kuchyň, záchod, bordel atd.). V průběhu druhého semestru se tři holky od nás odstěhovaly, protože odjely na erasmus a my jsme byly se zbytkem postaveny před důležitým rozhodnutím - koho si nastěhujem na byt?
Náhodou jsem se o tom zmínila před mým oblíbeným spolužákem a on se toho náhodou chytil a byla ruka v rukávu - a tak s námi už skoro rok bydlí Smíšek a Plyšák. A byl to nejúžasnější rok, jaký mohl být (když neberu nějaké dva měsíce, kdy byl Smíšek totálně na zabití a já jsem se modlila, aby se odstěhoval).. Už je vše vyjasněno a osazenstvo celého bytu se navzájem miluje - samozřejmě jen platonicky, protože máme zavedené pravidlo co je v domě, není pro mě.
"O děti mi ani tak nejde, spíš o ten sex." - "Naštěstí už tě znám, tak je mi to jasné." - "To jsem rád, mě vždy unaví, než slečně vysvětlím, o co mi vlastně jde. Mám rád ty chápavé."
Ti, co mě už chvilku čtou, tak jistě ví, že pořádáme nejlepší party v historii tohoto města. "Mně řekl Frajírek, že je inteligentní. A byl ještě docela střízlivý, když mi to říkal, tak to asi myslel vážně." - "Kdyby byl tak inteligentní, jak o sobě tvrdí, tak by si něco začal s jednou z nás."
A že když jsme naopak hosty na nějaké party, tak ji umíme pořádně rozproudit a bez nás by se jen tak neobešla - za 14 dní na plese bude důkaz místo slibů i když tam nebudem všichni. "Nevadí, dáme si černé šaty a budem říkat, že nám umřel manžel." - "Podle mě to tak udělá každý. Nakonec to nebude ples, ale pohřební hostina."
 

"Děcka, mě hrozně mrzí, že vždy, když se ožeru, tak jsem takové prase."
Navzájem se respektujem, pomáháme, blbneme, svěřujeme se a je nám spolu myslím na 1 000% fajn! U nás vím, že když mi není zrovna dobře, tak si nikdy neemičkuju na pokoji, ale jdu si popovídat o pokoj vedle nebo ještě vedle a je mi dobře - protože ti lidi, se kterýma bydlím, by mě v tom nikdy nenechali koupat. "Ty fakt nejsi normální!" - "Tak se mi zdá, že tady vládne nějaká nepřátelská atmosféra."
Užila jsem si s nima strašně moc srandy a jsem ráda, že se tady sešla taková sestava. Škoda jen, že nás za 2 měsíce bude jedna opouštět - ale jen na chvilkuuuu.
"Ty jsi povrchní, namyšlená a ještě nemáš problém si to přiznat. To je krásné."


Takže až budete stát před rozhodnutím, kam se zavrtat při vysokoškolském studiu, rozhodně volte byt plný skvělých známých lidí, tak jako to mám já. Bude nás na tom světě zase více spokojených.

úterý 25. listopadu 2014

Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože ..



Minulý týden byl na našem bytě velmi dekadentní.. Ale přijde mi, že naše zážitky z pařby tady moc nikoho nezajímají, tak vás tentokrát nebudu tolik zatěžovat psaním o tom, jak kde chlastáme, ale přidám trošku toho kulturního zážitku.. Ne, že bychom se konečně dostali do divadla, i když se na to chystám už třetím rokem - ale byli jsme na koncertě měsíce listopadu - Divocí Billové!
Tyhle pány poslouchám už od raného stadia puberty a vždy jsem si přála dostat se na jejich koncert, takže jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla, že zavítají do našeho místního klubu. Vůbec nás nenapadlo zjišťovat, jestli mají nějaké nové písničky, sázeli jsme na to, že tihle týpci už jedou na klasiku, kterou známe. Chyba lávky, v roce 2013 jim vyšlo nové CD - muhehe, ten kdo mě čte delší dobu už ví, jak nemám ráda chodit na koncerty, aniž bych znala všechny písničky. Ale nějak jsem tentokrát nestihla tenhle rest dohnat, takže jsme se tam vydali trochu nevzdělaní..
Ten den jsme byli po docela náročné akci (aspoň teda někteří z nás), takže příprava nebyla tak aktivní. Já jsem zahájila detox a ani jsem nepila, což se mi při koncertech a takových událostech moc nestává. Ještě jak jsem byla unavená, tak se mi tam nakonec vůbec nechtělo - a ostatní nevypadali o moc lépe. Říkali jsme si ale, že když jsme za lístek dali 350kč (!!!), tak tam musíme jít a užít si to. Oni musí mít tak drahé lístky, protože jak je jich osm, tak když se to mezi ně rozpočítá, tak by si s nízkým vstupným moc nevydělali.
Jako předskokané s něma dojela skupina Jelen. Já je teda moc nemusím, ale naživo byli fajne a bylo se i na co dívat! Dokonce s sebou přivezli jako hosta Kateřinu Tichou (možná vy, kteří sledujete Očko, znáte písničku, kterou mají spolu), takže hezké překvapení. No ale já se nemohla dočkat toho, až skončí a nastoupí DB.
Podium bylo vytvořeno tak, aby evokovalo prostředí texaského bordelu, stejně tak byli oblečení i kluci a vypadalo to supr. Na to, jak jsme se tam netěšili, tak jsme si to hrozně užili, byla to jízda, skvělé a úžasné! Hrozně se mi líbilo, že hráli dvě hodiny v kuse, střihli skoro 30 písniček, což je teda dost podle mě! Myslim, že ani koruna z těch 350kč nepřišla nazmar. Nové písničky jsou skvělé, dokázali že rozhodně ještě nepatří do starého železa.. Už mám CD stáhlé a posledních pár dnů si jedu jen na něm - doporučuji!
Až přijedou znovu, půjdu opět velmi ráda!

Jen malé infíčko (to je docela úchylné slovo) na konec - Zítra měla dotaz, jak to dopadlo s Nejlepším.. Viděli jsme se ještě v pondělí, byli na posledním svařáku a pizze.. A pak ještě ve středu, kdy jsme mu šly s holkama mávat k vlaku. V sobotu ráno doletěl (po třech dnech a pěti přestupech) na Nový Zéland, kde jim začíná jaro a mají 25°C - šmejdi, už provokují s jarním outfitem na fotkách.

A uplně na závěr přece jen jednu vtipnou historku z našeho obydlí. V úterý (spíš už ve středu), jsme přišli v pět ráno z párty v docela podroušeném stavu, takže následující ráno jsme vyspávali. Zrovna na to ráno ale byla domluvená naše Belgičanka, že provede naše potenciální nové spolubydlící po bytě, aby se rozhodly, jestli se jim za nama chce. Když prováděla první, všichni jsme ještě spali, to bylo relativně v pohodě. Zádrhel přišel u druhé, která přišla v 11hod (s tím, že se k nám chce nastěhovat proto, že na kolejích dělají děcka hrozný bordel a ona chce mít klid). Tou dobou jsem byla (outfit: pyžamo) s Modráskem v kuchyni a se zbytkáčem v krvi jsme se furt všemu hrozně smáli - a my dva se smějem sakra nahlas.. Slečna s Belgičankou seděly na chodbě a snažily se nás ignorovat. V tu chvilku vylezl z pokoje Ostravák (outfit: trenky a triko) a Belgičanka říká slečně: "Toho si nevšímej, ten tady ani nebydlí." V tu chvilku začal Ostravák valit do slečny, jak jsme strašně úžasní, skvělí, jak by se k nám měla hned nastěhovat, že on by šel hned (ale to sám od sebe, nenastrčili jsme si ho tam).. A po tomhle monologu vylezl Vtipálek z toho samého pokoje (outfit: trenky) a celý bílý zalezl do koupelny. Mezi tím Belgičanka řekla slečně, že spolubydlící jsou fakt super. Záhy vylezl opět Vtipálek, tentokrát z koupelny (stále jen trenky) a řekl slečně "dobrý den" a šel zpět do pokoje... Tohle byla nejlepší groteska historie, to by nikdo nevymyslel. Slečna už se u nás asi neukáže.. Bude si říkat "zlaté koleje".
A poslední info: Sice mám všeho až nad hlavu, strašně moc, nestíhám nic, furt pracuju, do školy nic nedělám.... Ale takhle spokojená, jak jsem, už jsem strašně dlouho nebyla!!

"Takže pro tebe Jakub III.? Ty jsi fakt správný historik."

pondělí 17. listopadu 2014

Plesy bývaly v minulosti výsadou šlechty


Pořád marně přemýšlím nad tím, který chytrák rozhodl, že plesová sezóna bude v zimním období - to byl určitě chlap. Já sice chápu, že když se chce člověk cítit jako v pohádce, tak k tomu potřebuje tu správnou zasněženou vánoční atmosféru... Ale chlapci, spadli jste někdy v zimě na ledu? Věřím tomu, že ačkoli jste měli pevnou zimní obuv, minimalně jednou v životě se vám taková nepříjemnost stala. A teď si představte, že my se musíme na takovém ledu udržet na 20cm jehlách - protože řekněme si to upřímně, balerínky jsou sice príma vynález, na který nedám dopustit, ale 98% žen chce jít na ples v pravých střevíčcích. Co kdyby totiž o půlnoci některá utíkala z plesu, aby ji náhodou zlá macecha nenachytala, jak trajdá někde mimo domov, zatímco má přebírat hrášek, a nechala na schodech balerínku? Princ by pak objížděl celé království s nějakou divnou botou, o které by ani nevěděl, z jaké strany ji dotyčné nasadit na nohu. A co kdyby ji nasadil špatnou stranou a čirou náhodou by padla jiné princezně? Pak by taková princezna seděla na trůnu s cizí botou a říkala by si, jakou má z prdele kliku.
Druhý takový problém se sněhem a ledem nastává ve chvíli, kdy chce někdo vypadat opravdu jako pravá princezna. Jako předloni já. Vzala jsem si nejkrásnější šaty, jaké jsem mohla, které jsem měla půjčené od pravé Popelky od Walta Disneyho a předpokládala, že budu nejkrásnější dívka na plese. Možná jsem byla, ale tenhle dojem dost kazil fakt, že šaty byly dlouhé, jak týden před výplatou a každou chvilku mi na ně někdo šlapal. A vždy to byl nějaký ohromný inteligent, který místo toho, aby z nich hned slezl, tak se zastavil a čuměl na mě.. Se mnou to samozřejmě vždy škublo směrem vzad a když se to stalo už tak po třetí, tak šaty přestaly být kouzelné a látka se začala trhat. Pak už jsem jen každou chvilku slyšela nepříjemný zvuk škubající se látky. Takže když jsem s nimi měla problém uvnitř sálu, umíte si představit, jak to vypadalo venku. Že jsem se skoro nevlezla do taxiku, o tom ani nemluvím. Ale z tohoto večera jsem si odnesla jedno ponaučení - mám hezké nohy a nemám nervy na dlouhé šaty - na ples už vždy jen s krátkými.
A ještě jeden poznatek ze spousty plesů, jimiž jsem si už prošla. Je velmi vtipné sledovat, jak chodí všechny slečny před takovýma akcema k holičce, kosmetičce, nehtařce a půjčují si ty nejkrásnější šaty jen proto, aby večer vypadaly úžasně - a opravdu je většina z nich nádherná - ale o pár hodin později tyhle kočičky najdete na záchodě s rozmazaným make-upem, za který daly 1000kč, jak blijí do záchodové mísy (a to ještě v tom lepším případě, spousta princezen to háže do umyvadla nebo někam do květináče). Děvčátka, já neříkám, že i mně už se někdy nestalo, že bych na akci dopadla špatně.. Ale přece jen, ples je trochu jiná událost, na které se vyplatí pít střídmě a odcházet skoro stejně krásné, jako jste přišly. Jednou jedinkrát se mi podařilo z plesu odcházet ve špatném stavu - ale to jen proto, že jsem ho probrečela kvůli svému bývalému příteli. A pokud se přece jen stane, že to třeba vaše kamarádka trochu přepískne, postarejte se o ni, vyvolejte dojem, že je všechno v cajku a posaďte ji do taxíku směr domov. Takhle jsme to udělali s mým Myšákem a myslím, že jsme jí uchovali velký kus důstojnosti.
Každopádně, já jsem obrovský milovník plesů - konečně můžu přestat skrývat svou královskou identitu a nahodit úbor princezen. Náležitě si to vždy užívám. A přesně za měsíc mě čeká první ples - sice s dost zvláštním plesovým tématem, ale i to je výzva a já se na něj moc těším.
Loni jsem taky poprvé chodila po plesech bez partnera (když nepočítam ten, kdy si Lhář hrál na to, jak se mnou chce být) a i když jsem se toho bála, hrozně jsem si to užila. Takže počítam s tím, že letos to bude to samé.. A třeba nějaký partner bude - a když ne, tak třeba se najde nějaký přímo na místě. Uvidíme uvidíme.
Tak holky, buďte princezny, já vám budu kralovat..

sobota 15. listopadu 2014

Forever..


Píšu tady o všech možných hajzlech a klucích, kteří mě zklamali a proto je čas na změnu. Dnes napíšu něco o člověku, který mě nikdy nezklamal, je úžasný, skvělý a pro mě jeden z nejbližších lidí - a kupodivu je to kluk..
Když jsme se před dvěma lety poznali poprvé, absolutně by mě nenapadlo, že náš vztah dovedem tak daleko. Hned první večer jsme si naprosto padli do noty, hrozně se mi na Nejlepším líbil jeho smysl pro humor, upovídanost a optimismus. Po tom, co jsme se rozešli s Nebudu-používat-sprostá-slova, jsem se s Nejlepším začala vídat poměrně často, sem tam jsme zašli na vínko nebo se potkávali na akcích. Absolutně jsem neposlouchala všechny kolem, kteří tvrdili, že je do mě zamilovaný. Pro mě to byl nejlepší kamarád, se kterým je mi úžasně a můžu s ním mluvit o všem. Až po několika měsících jsem se dozvěděla, že je/byl do mě Nejlepší opravdu zamilovaný a v tu chvilku bych si za všechny věci zpětně nejraději vyliskala. Několikrát jsem ublížila člověku, který mi jako jeden z mála neublížil nikdy. Nejtěžší bylo asi to, že pro mě to byl stále JEN nejlepší kamarád. Natolik jsem si ho vážila, že bych s ním nemohla chodit už jen proto, že by hrozilo, že ho ztratím a to bych nikdy v životě nechtěla.
No a teď jsem ho ztratila i tak.. Když před rokem začal řešit, že pojede v listopadu 2014 na Nový Zéland, tak jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Bylo to daleko, říkala jsem si, kdoví co bude a taky to, že tam určitě pojede jen na chvilku.. A najednou se tohle léto začalo proslýchat, že Nejlepší v listopadu opravdu odjíždí - a bude tam rok nebo dva. Stále jsem si to nechtěla připustit a neřešila to.
A najednou měl včera rozlučku a ve středu odjíždí.. Se slovy, že si chce prodloužit vízum na 5 let a nejlépe se už nikdy nevrátit. To jako znamená, že kdykoli dojedu do toho našeho prdelákova, tak tam na mě nebude Nejlepší čekat? Neuvidím ho každých 14 dní? To znamená, že bude na druhé straně zeměkoule, když my půjdem spát, on bude vstávat. Už mi nebude říkat "Fuku, ty jsi ale Fuk!" Nebude dělat "jupiiii", kdykoli je opilý. A už neuslyším to jeho "To sem eště neviděl".
Včera jsem na rozlučce začala v jedenáct brečet a do teď jsem pořádně nepřestala. "Jak moc mě máš rád?" - "Od té stěny, až k té druhé. Víc už to ani nejde." Tak strašně jsem včera litovala chvil, kdy jsme se měli vidět a kvůli mně jsme se neviděli. Teď bych je všechny vrátila a užívala si je s mým Nejlepším. Protože kdy ho zas uvidím? "Potkáme se tady za deset let." Věta, která spustila příval mých slz. V jednu jsem byla připravena v kabátu, že pojedu domů, protože jsem dnes musela do práce. A pak jsem si uvědomila, že už ho neuvidím a že i kdybych měla v práci umřít, tak tam s Nejlepším musím být co nejdýl. Domů jsem dojela o půl šesté, po tom, co jsme se rozloučili skoro nejlépe, jak jsme mohli. A probrečela jsem se ke spánku.
Dnes je mi hrozně.. Zdá se to jen mně, nebo je vše kolem najednou šedivé? Kdybych na to ještě měla sílu, tak brečím nonstop. Ale tu si nechávám na pondělí, kdy ho uvidím uplně naposledy. Nejúžasnějšího kluka, kterého znám. Ale stále se držím svého hesla "Vše se děje proto, že se to dít má." I jeho odjezd má nějaký význam. A já to chápu, jen to musí aspoň trochu přebolet.
Teď už mě kromě rodiny domů opravdu nic nepotáhne..

čtvrtek 13. listopadu 2014

Just a dream


Když jsem byla malá, zdálo se mi, že držím v ruce lucernu, která mi najednou spadne, vše kolem mě díky ní začne hořet a když se podívam na svou ruku zjišťuji, že mi oheň spálil všechnu kůži až na maso - a to maso je bílé jako upečené kuřecí. Teď, když si to čtete, vám to nejspíš přijde směšné, ale já z toho měla takový šok, že si tenhle sen pamatuji už dobrých 18 let. Stejně tak ten, kde mě honilo divoké prase, čehož já se děsím do dnes - ten se mi zdál dokonce 3x po sobě. Z toho přijdou sny, které si nepamatuju už ani ten samý večer. Čím to je? A proč se nám vlastně určité sny zdají?
Na blogu u Michaela jsem četla větu, že se "mozek ve spánku snaží najít odpovědi na otázky, které nás trápí, a snaží se je vysvětlit" (není to napsáno uplně stejně, ale hlavní myšlenka tam je). Tohle se mi zdá jako nejlepší odpověď na otázku "co jsou to sny?" jakou jsem kdy slyšela. Možná to tak mám jen já, ale mé sny jsou odraz věcí, které mě trápí a nad kterýma strašně přemýšlím.
Po každém rozchodu se mi vždy zdá, že se vše nějak urovnalo a my jsme se s přítelem vrátili k sobě - pocit štěstí z toho vždy přímo sálá.. Takové sny já hrozně nesnáším - pak se člověk s tím pocitem štěstí probudí a po pár vteřinách si uvědomí, že to byl jen krásný sen a že on se vzbudil do noční můry, které se říká skutečnost - kde jsme s přítelem stále od sebe. Po takové noci je člověk schopen proberčet půlku dne, protože si uvědomí, jak moc to stále bolí i když se na to snaží zapomenout. Po rozchodu s chlapcem Jen-slova-žadné-činy, se mi o něm zdálo ještě 4 měsíce.. Takže i když pořád říkám, jak jsem se z toho vyhrabala až neskutečně rychle, můj mozek mi naznačoval něco jiného - on se s tím nesmířil ještě další 4 měsíce a snažil se to sám nějak vyřešit. Můžu vám říct, bylo to docela ubíjejíci, vidět ve snu tak dlouho člověka, kterého nesnášíte a na jehož existenci jste se snažili urputně zapomenout. Ale i tohle zřejmě patří k rozchodům.
Sen, který mě donutil napsat tenhle článek, se mi zdál o víkendu. Patří mezi ty, díky nimž si uvědomím určité věci. Třeba jako když se mi v září zdálo, že jsem si konečně našla čas zase začít jezdit na koních. Díky tomu jsem si uvědomila, že pokud budu prodlužovat studium, ten čas by se příští rok opravdu mohl najít a já bych se na to zas mohla vrhntou - už mi to tak neskutečně chybí (i když jsem alergická na to, jak poslední dobou najednou všichni jezdí na koních, protože je to moderní a protože na to letí kluci).
Tentokrát se mi zdálo, že jsem se dala s chlapcem Jen-slova-žádné-činy ZASE dohromady, jeli jsme k mé babičce a on s sebou vezl hrozně moc věcí s Hello Kitty. A já se ho zeptala, na co to má. A on, že to veze jedné kamarádce, která se zmínila, že má ráda HK.. Tak jí to sbíral a teď jí to chce dát. Ještě teď si dokážu vybavit ten pocit strachu a zloby dohromady, který jsem v tom snu cítila (asi taky proto, že jsem jej cítila nedávno naživo). Tak když jsem se probudila, přemýšlela jsem nad tím, že měl pan Nikdy-Nic-s-Jakubem před týdnem pravdu, když říkal, že by se k sobě lidé neměli nikdy vracet, protože ty problémy, díky nimž se rozešli, tam budou vždy. A i když jsem mu říkala, že tenhle názor jsem taky dřív zastávala, ale dokud člověk nepozná, tak neví..., tak měl zřejmě fakt pravdu. Jednou mě opustil kvůli jiné holce a kvůli tomu, že ho to se mnou nebavilo - podruhé mě opustil proto, že chce být sám, protože mu to takhle vyhovuje, páč může balit jiné holky a proto, že ho to se mnou nebavilo... Udělal by to i potřetí.. Když člověka nemůže změnit láska, ani pád na hubu, tak už ho asi nezmění nic. A já jsem ráda, že mi to došlo, člověk pak přestane litovat svých rozhodnutí.
Sny občas bolí, ale zároveň nám mohou přinést konečné řešení otázek, které nás delší dobu trápí.
Takže sladké sny, milí čtenáři

sobota 8. listopadu 2014

V žáru pod sluncem, bloudí malej indián..


Mám takový spánkový deficit, že ani dnešních 12 hodin spánku jej nezabily - spíše zabily mě, protože jsem dostala takový šok, že jsem mrtvá ještě víc. Ale tenhle týden za to všechno stál.
Na úterý k nám byl nahlášen Nejlepší kamarád, který teď má jednu rozlučku za druhou, protože za pár dní odlétá na Nový Zéland a stále hrozí, že už se nevrátí... Budu si kupovat nový mobil! - Ten nee, ten má Windows 8, tam nejsou dobré aplikace. - Tak mi ukaž ty svoje androiďácké, které mi tak budou chybět. - Takže, počasí, měnový kurz, camping na Novém Zelandu. - Tak to ne! To ten mobil nechci, když tam nebudu moct mít camping na NZ! Bez toho nemůžu žít!
Ten den byla v našem klubu naplánována Primeros party, takže nám to sedlo jako hrnec na prdel. Cestou jsme se ještě stavili na nejhorší přednášku, na jaké jsme kdy byli, pizzu a punčík! A pak už se šlo sbírat kondomy a "zjišťovat, jaká jsi uvnitř" nebo kdo "nás chce naplnit". Hrozně mě pobavil fakt, kolik známých jsem tam potkala - kondom zadarmo přivede do klubu každého. V průběhu večera jsem usoudila, že se vzdám svého manžela za barem, protože si radši vezmu toho druhého pána za barem. Což mi následující den zakázala mamka hned po tom, co jsem jí oznámila, že můj budoucí mánžel je uplně celý potetovaný. Takže asi nakonec zůstanu ještě nějakou dobu svobodná. Do postele jsme šupli kolem čtvrté - rychle se vyspat, zítra nás čeká další párty.. Vtipné bylo další den procházet naším bytem a vidět na každém rohu kondom.

Další párty už pro nás byla větší oříšek - pořadatelé jsme totiž byli my. Šli jsme si koupit kanistr vína a pak už jen čekat, až přijde osazenstvo. Nahlášeno bylo sice 20 lidí, ale nikdo nevěřil tomu, že všichni opravdu přijdou. Normálně, oni fakt všichni přišli. A musím pochválit většinu hostů, že si vzali k srdci fakt, že to byl tematicky večírek a aspoň náznakem vypadali jako indiáni (samozřejmě až na nějaké vyjímky). Jako první dovedl nás Mluvící plyšák z bytu svého kamaráda Nikdy-Nic-s-Jakubem, který když vešel, tak všechny holky udělaly "aaaach." Ty jsi krásný, chytrý, vtipný, ale pro mě máš jednu velkou vadu.. Jsi Jakub. Ale na začátku večera jsem se za klukama vecpala a už se mě až do konce nezbavili, chudáci. A čím víc vína v kanistru ubývalo, tím víc se zábava rozjížděla. My jsme se s Nejmilovanější shodly, že bychom s Plyšákem nic mít nemohly, protože je s nama na bytě. - To je fakt, to bychom spolu fakt nic mít nemohli.. Ale občas zašukat bychom si mohli. Jak jsme dopili a padlo 1.30h, přesunuli jsme se do klubu - ještě, že ho nemáme moc daleko. A tak tam už to jelo uplně. Nakonec nás z tama museli před pátou vyhazovat - nebudu vůbec komentovat situaci, že všichni seděli venku před prázdným klubem, jen já jsem chodila uvnitř a hledala Plyšákova "debilního kamaráda".  Mohla jsem aspoň využít situace a zařídit si sňatek s mým budoucím, když už i konečně vím, jak se jmenuje. Nakonec jsme i my, poslední přeživší, zapluli v pět hodin do postele. Hele, vy chcete fotku? Já vás vyfotím na svůj mobil a pak vám to pošlu třeba na FB. - Stejně se ten kluk ráno probudil a říkal si "co to tady mám za cizí lidi v mobilu."
Hele, on si u nás nechal batoh a věci. - Nechtěla bych se ráno po akci probudit a zjistit, že nemám své věci. - Tak to buďte v klidu, já nemám svého kamaráda... Jak se kamarád našel, tak pak jsme pocítili na vlastní kůži slogan "Těžká jsou rána opilcova". Leželi jsme v kuchyni všichni na zemi jako největší trosky a hloubali nad otázkou "být, či nebýt" (a někteří "blít, či neblít"). Ale byla to fakt skvělá párty! Na to, že jsme se toho tak báli, tak jsme hodně dobří hostitelé a musíme zas brzo něco vymyslet. - Nejhorší je, že třeba si to říkáme jen my pořadatelé, jak to bylo skvělé. Ostatní určitě sedí doma a říkají si "to bylo hrozné, už k nim nikdy nejdem". Ožralá jsem byla tak do pěti odpoledne ještě. Ale za to všechno to stálo a snad brzo vymyslíme další večírek, aneb miluji tenhle život.



neděle 2. listopadu 2014

To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach

Jsem živoucí důkaz pravdivosti tohoto citátu. Vždy se mi vybaví období, které jsem prožívala v tuhle dobu před rokem. Na konci srpna jsme se s expřítelem rozešli po 6ti letech vztahu. A já jsem musela dohnat vše, co jsem do té doby zameškala - takže celou pubertu: plnou večírků a chlapů. Chodila jsem z jedné akce do druhé a každý týden "milovala" někoho jiného, jako správný puberťák. Ale ve skutečnosti to byly všechno jen povrchové a tělesné požitky. Přesto jsem tehdy zažívala jedno z nejšťastnějších období života - a proč? Protože tehdy jsem se nemusela bát toho, že by mi někdo ublížil. Celých šest let před tím jsem se děsila chvíle, kdy mě přítel podvede, kdy mě přestane mít rád, kdy mi ublíží.. A pak to udělal a já jsem se najednou neměla čeho bát. A byla jsem šťastná..
A tak je to vždy - člověk se zamiluje, vloží do někoho svou důvěru, dá mu své srdce a začne mít hrozný strach, že ten druhý toho zneužije a to srdce rozšlape. Já jsem v průběhu posledních několika měsíců dělala jednu zásadní chybu - své rozšlapané srdce jsem neléčila, vždy jsem ho jen vyzvedla z rukou jednoho trýznitele a vložila ho do rukou jiného - a věřila tomu, že onen dotyčný jej vyléčí. Jenže žádný z nich nepochopil, že mé srdce potřebuje sešít a opečovávat - každý z nich mi na něj dal jen náplast, kterou po pár týdnech strhl. Všichni jistě víte, jak strhnutí náplati bolí. Zvlášť na místech, kde bylo zapotřebí mnohem víc, než náplasti. A tak mé srdce vždy začalo znovu krvácet. A já ho znovu vložila do rukou někoho, u koho jsem doufala, že bude v lékařských praktikách přece jen zkušenější, než ten předchozí. Řekněme si to upřímně - žádného šikovného chirurga jsem nepotkala, všechno to byli jen falešní felčaři, kteří si chtěli do bolístky dloubnout.
A pak všechno tohle dosáhlo svého vrcholu - jeden dloubal a dloubal tak dlouho, až mé srdce přestalo být životaschopné. A to bez jakýchkoli metafor - najednou jsem se díky bolesti nemohla ani nadechnout. A tak jsem veškeré kontakty s lidma, u nichž jsem tušila, že mi můžou nějak ublížit, utla. Najednou jsem pochopila, že pokud chci své srdce zahojit, budu to muset udělat sama. A tak jsem dnes zhruba ve stejné životní fázi, jako před rokem (vtipné na tom je to, že zase kvůli stejnému člověku). Ovšem jeden velký rozdíl tady je. Tehdy jsem se léčila vírou, že jednou přijde někdo, kdo mě bude milovat tak moc, jako já jeho.. a že to bude brzo.. Teď se léčím vědomím, že jsem sama a že mi konečně nemá kdo ubližovat. Díky všem chlapům, které jsem v životě potkala, jsem se dostala do stadia, ve kterém nikdo nevěřil, že se JÁ ocitnu - já, věčný romantik, který bez chlapa nevydrží ani týden. Proč bych zase v někoho měla vkládat důvěru, když všichni předešlí zklamali?? Jak by řekla má sestra "forever alone" - tak zní moje aktuální ozdravovací kúra.
Došlo mi, že jsem v každém vztahu měla strach proto, že jsem asi tušila, že to není ten pravý a že ten člověk je mi schopný ublížit. Tak to přece nemá být - naše milovaná bytost nás má denno denně přesvědčovat o faktu, že jí můžeme věřit a že NEMUSÍME MÍT STRACH. Žádný z těch felčarů, se kterýma jsem trávila čas, tohle nedělal. Až se jednou objeví ten, jemuž budu bezvýhradně věřit a budu cítít, že tak je to správně, tak se klidně své samoty s chutí vzdám a budu nejšťastnější na světě - protože přece jen, zamilovanost ke mně patří. Ale než se někdo takový objeví, tak do té doby si budu naplno užívat samoty - bez obav a strachu..



pondělí 27. října 2014

Prázdná slova

Kolikrát už lidstvo zažilo těžké časy kvůli své naivní víře v slova? Myslím, že soutěž o nejlepšího demagoga by bezkonkurenčně vyhrál Hitler. A jak lidé dopadli, když mu uvěřili? Nebýt spojení většiny národů, se světem by to dopadlo velice špatně, byl by zdecimován a rozdrcen.
Přesně tak to teď dopadlo se mnou. Mým životem prošli dva obrovští demagogové - jeden z nich si své divadlo střihl dokonce několikrát. Když ho sehrál poprvé, myslela jsem si, že nejsem už nikdy schopna mu odpustit. Ale byla jsem.. Když to udělal podruhé,  nějak jsem si říkala, že si za to můžu sama a že na to kašlu.. Když to udělal potřetí, vzala jsem to s klidem, protože v průběhu těch několika představení jsem se proti jeho herectví obrnila a hlavně jsem v průběhu celého čísla nezapomínala na to, že to je jen hra.

Pak jsem potkala druhého takového, který měl herectví v popisu práce. Ale říkala jsem si "vždyť málo kdo si chce tahat práci do osobního života" - ou, trochu jsem se spletla a jsou i takoví workoholici, kteří žijí prací non stop, po celé dny a noci. Zvlášť, když na ni nachytají naivní blondýnky, jako jsem já.
Arogantní herci nejsou nic pro mě. A tak jsem si řekla, že bych se ráda podívala na novou hru s názvem "Budu dělat, že mi na ní záleží a nikdy jí neublížím" se starým hereckým obsazením, v hlavní roli Řidič s fialovýma majáčkama. Léta tréningu z něj udělala machra ve svém oboru a myslím, že je na dobré cestě k získání Oskara. A kvůli mně by mohli zavést ocenění "Nejdůvěřivější divák v dějinách lidstva". Protože jsem naplno vplula do jeho hry a zapomněla jsem, že nejsme v reálném životě, ale na jevišti. A najednou představení skončilo, světla se rozstvítila a já zjistila, že každý z nás stojí na jiné straně opony - na mé straně se mnou zůstala jen brutální bolest. Takhle nějak to dopadá s důvěřivým divákem, který zapomene, že sedí na představení. A musím uznat, že tohle bylo grandiozní představení, které musím ocenit potleskem. Pak se zvedám, odcházím a navždy zamykám divadlo, i s hercem uvnitř. Když se otočím a nahlédnu dovnitř okýnkem, ještě vidím, jak drží v rukou kousky mých roztříštěných iluzí a zlomeného srdce. Tohle byla derniéra a jeho představení už se nikdy nedočká své obnovy - upadne v zapomění..

sobota 25. října 2014

Okay? Okay


50 shades of grey šílenství už naštěstí začíná postupně upadat (dokud lidi nezačnou bláznit z filmu) a do popředí se dostávají mnohem kvalitnější snímky. Kdyby se mě teď někdo na ulici zeptal, která kniha/film v poslední době způsobila největší boom, má odpověď je zcela jasná - Hvězdy nám nepřály.
Já osobně jsem knihu nečetla, odvrhla jsem své předsevzetí "nikdy se nedívat na filmy dřív, než si přečtu knížku" a podívala se na filmové zpracování. I když musím říct, že jsem k tomu byla chvíli přemlouvána a moc se mi do toho nechtělo, protože jsem věděla, jak to dopadne - a taky jsem věděla, jaká jsem cíťa a že takový film nemám šanci psychicky zvládnout. Nakonec jsme s Nejmilovanější nastřádaly kapesníčky a zasedly k noťasu.
A tímhle večerem jsem Hvězdy nám nepřály zařadila mezi mé nejoblíbenější filmy - a to z mnoha důvodů.
Byla jsem jedním z lidí, kteří už dopředu vědí, jak to dopadne. TEN, KDO TO NEVÍ A NECHCE TO VĚDĚT, AŤ TENHLE ODSTAVEC NEČTE. Věděla jsem, že na rakovinu nezemře Hazel, jak se od první chvíle filmu zdá, ale její přítel Gus. Když se Gus poprvé ve filmu objevil, okomentovala jsem to slovy: "Tohle je hlavní role? Vždyť ten kluk není hezký. To ani nebudu brečet." Stačilo mu 30 minut, aby si získal celé mé srdce. Během chvilky se mi zdál jako nejúžasnější kluk na světě a když jsem si uvědomila, že zemře, brečela jsem už od půlky filmu.
Druhá naprosto skvělá věc pro mě byla ta, že ačkoli jsme brečely jako želvy skoro celý film, skrz slzy jsme se i strašně smály, protože celé dvě hodiny byly protkány úžasným humorem. Naprosto mě dostala chvíle, kdy jdou tři lidé s rakovinou mstít svého kamaráda tím, že slečně háží vajíčka na auto a vyjde ven její matka. A Gus prohlásí: "My tři máme sice dohromady jen pět nohou, čtyři oči a dva a půl fungujících plic, ale přišli jsme se pomstít." Naprosto skvělé!
Co hlavně jsem si ale u filmu uvědomila.. Ať už v tyhle chvíle prožíváme cokoli, nemáme zrovna šťastné období, máme problémy ve vztahu, v práci.. Nikdy si nedokážeme představit, jaké to je navždy ztratit někoho, kdo je zdrojem našeho štěstí a života. Nikdy si neumíme představit, jaké to je, celý život bojovat se zákeřnou nemocí, aniž bychom věděli, zda vůbec kdy dokážeme vyhrát. Neumíme si představit, jaký pocit je vědět, že nám umírá milovaný člověk a my to nemůžeme změnit.
Po tomhle filmu jsem si uvědomila, že musím být šťastná za to, že všichni mí blízcí jsou zdraví a mají se dobře. Jsem šťastná, že je mám a modlím se, aby tady se mnou byli ještě dalších sto let.
Tenhle film/kniha ode mě dostává šest hvězdiček z pěti, protože byl úžasný!

středa 22. října 2014

Kam se poděly děti - M. H. Clark

Je chladné zimní dopoledne a Nancy Harmová váhá, jestli pustit své děti, Michaela a Melissu, ven. Nakonec ji dětské prosby udolají a děti se vydávají na zahradu. Nancy má ovšem stále špatné tušení. Přesto se svou úzkost se snaží ignorovat, ačkoli k ní má plné právo - vždyť je to teprve několik let od doby, co byly její dvě děti z bývalého manželství nalezeny utopeny a z jejich vraždy obviněna právě Nancy. Jen krůček ji dělil od smrti v elektrickém křesle. Díky útěku korunního svědka nebyla odsouzena a mohla si  odjet vybudovat nový život. A to se jí povedlo - má dvě děti a manžela, který ji miluje a jako jediný zná celou její minulost.
Když Nancy později volá své děti domů, nikdo se neozývá, nikdě nejsou. A kolotoč hrůzy začíná nanovo - najde Nancy opět své děti mrtvé? Na pomoc přijíždí světový teraput, který jí pomocí hypnozy pomáhá si vzpomenout na vzpomínky, které její paměť díky prožité hrůze vytěsnila. A skutečně se takto podaří najít vraha - ale nebude příliš pozdě?

M.H.Clark je skvělá spisovatelka a musím říct, že tohle byla nejlepší knížka, kterou jsem od ní četla - doslova jsem ji zhltla, ačkoli jsem už v druhé části věděla, kdo je vrah a jak to dopadne. Plně doporučuji, moc dobrý detektivní román.

sobota 18. října 2014

Be free


Kdybys mohla změnit jeden den ve svém životě - který by to byl?
Žádný.
Tvůj život je tak dokonalý, že nechceš nic měnit?
Ne. Můj život je krásný a já si nemám na co stěžovat, přestože jsem už několikrát pořádně padla na hubu, přestože mě hrozně moc lidí zklamalo.. Přesto bych nic neměnila - protože můj život je takový, jaký být má.


Tenhle imaginární rozhovor jsem dnes vedla sama se svým druhým já (ano, jsem tak trochu magor). To proto, že jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala před pár měsíci chybu, když jsem si do života pustila takové lidi, jaké jsem pustila. Ale ačkoli mi ti lidé ublížili a nebo vím, že ublíží, pokud je nechám, stejně bych to nechtěla změnit. Protože já zastávám ten názor, že vše, co se stalo, tak se stalo z nějakého důvodu a stát se mělo.
Před rokem jsem ztratila člověka, který pro mě byl celý svět. Ale přesto, i kdybych to mohla změnit - zkusit udělat něco pro to, aby se to nestalo - tak to neudělám. Sice mi bylo strašně, ale zároveň jsem díky tomu získala sílu překonávat spoustu dalších takových nástrah. Z dalšího rozchodu už jsem se sbírala rychleji. A když jsem pak potkala člověka, kterého jsem měla moc ráda a on mě jen sprostě využil, na pár týdnů mě to dostalo, ale i z toho jsem se dokázala vzpamatovat. A dokonce mu čelit, kdykoli ho potkám. Všechno, co se mi v životě děje, mě nějak formuje. Abych byla lepší a silnější.
Mám takové tušení, že se brzy budu muset zase rozloučit s člověkem, který pro mě hodně znamená. Dokonce mu budu muset říct sbohem, aniž bych to chtěla. Ale vím, že to zvládnu, protože už jsem to několikrát udělala. Už jsem se naučila snášet bolest a chápat, že někdy musím udělat těžké rozhodnutí, abych byla spokojená a aby to bylo správně. Protože věřím, že i tohle bude mít svůj důvod. Uvolním místo ve svém životě pro někoho, kdo si bude vážit toho, že v něm může být.. Protože vím, že někteří si toho teď neváží.
Chvíle, které jsem prožívala v minulosti, mě naučily se smát, plakat, nevzdávat se a poznat, co je pro mě nejlepší. A proto bych ani jeden den nezměnila - mohla by mi teď chybět ta zkušenost, kterou bych potřebovala ke správným rozhodnutím.

Změnili byste něco na svém životě?

středa 15. října 2014

True love



Kolik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let?
Když jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit.
Pokud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná?
Dnes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne? Protože dřív se lidé měli natolik rádi, že byli ochotni řešit spolu problémy, ať už byly jakkoli veliké.. Žádný z těch problémů je nedonutil opustit toho druhého. Dnes je to ale uplně jinak. Dnes jsou lidé natolik rozmazlení slaboši, že před každý sebemenším problémem utečou a nechají svého partnera "v rejži".
Neklape vám to, protože máte špatné období plné hádek? Utečte.. Neklape to, protože vztah není podle vašich příliš náročných představ? Utečte.. Neklape to, protože se nevidíte každý den od rána do večera? Utečte.. Nebo to neklape proto, že se naopak vidíte hrozně často? Utečte.. Nevíte, jak to spolu zvládnete v budoucnu? Utečte...
Proboha, vždyť každý problém má řešení a když se o něj pokouší oba dva, vždy se to dá nějak rozlousknout. Nejsem žádný matematik, jsem člověk z filosofické fakulty (to je důvod toho, proč tak moc hloubám a kecám kraviny), ale věřím tomu, že tohle nejsou rovnice, které nemají řešení.. Když mě opustil můj expřítel, všichni kolem mi řekli, že můžu být ráda, že to udělal teď a ne v horších případech (po šesti letech, co jsme byli spolu, mám být ráda, že to udělal tak brzo - to je aspoň řádná matematická logika!) .. Jenže on mě opustil proto, že to je přesně ten člověk, který problémy neřeší, ale radši před nimi utíká - zdrhá, jakoby mu hořela koudel u prdele.
Jenže já vím, že téměř každý problém jde vyřešit (samozřejmě, nepočítám milenky, násilí aj.) - já jsem člověk, který se neumí vzdát a dává všemu naději, ač se to zdá jakkoli ztracené - i když často to dělám na úkor osobního štěstí.. Teda, dělávala jsem, od jistých dob jsem se docela probrala. Ale i tak to ve mně ještě občas je a vypluje to napovrch. A co je tomu příčinou? Jedna z nich je moje teta se strýcem - jsou spolu celý život. A i když jsou ještě příliš mladí na to, abych tohle o nich říkala, vím že spolu budou celý život. Protože díky nim věřím na pravou lásku.  A lásku na celý život. Stejně tak díky rodičům mé kamarádky, kterým táhne na 40cet a jsou spolu od 14 let! Tohle jsou lidi, kteří stále dokazují tezi, že když se člověk snaží vše řešit, když neutíká před problémy a když toho druhého naplno miluje, vše se dá překonat a lidé mohou žít jako v pohádkách - celý život šťastně až do smrti.. A pak jsou tady druzí, kteří jím to mohou zákeřně závidět.

Máte někoho, o kom si myslíte, že vystihuje můj popis pravé lásky a bude s vámi do smrti?

neděle 12. října 2014

My máme rádi víno..

... věřím, že tuhle písničku znají všichni - i ti, co nejsou fanoušky Chinasky nebo seriálu Vinaři. Já nejsem fanouškem ani jednoho, ale zato jsem obrovským fanouškem jižní Moravy. A než se uskuteční můj sen a já tam budu jednoho krásného dne bydlet, chytám se zatím aspoň každé příležitosti, která mě na J Mor zavane. A když to má ještě znamenat celý den pití vína/burčáku, tak tomu člověk nemůže odolat.

Už pár měsíců zpátky jsme se s mou Nejmilovanější dohodly, že letos se burčákový pochod v Mutěnicích nemůže obejít bez nás (už tak nechápu, jak se mohl minulé roky bez nás obejít) - a tak se stalo a my včera v 7.45hod vyjížděly směr jih. Po dvouhodinách spánku, které jsem tu noc absolvovala, jsem chvilkama v autobuse přemýšlela, jestli ten den neumřu - neumřela jsem! Naše první zastávka byla ve sklípcích v Miloticích, kde jsem odmítala pít burčák do chvíle, než jsem ochutnala výborný červený - a pak už se chodilo jen po stáncích a hledal se červený burčák.
V 11.30h jsme vysedli pod Duňansků horů a začal náš náročný pochod do Mutěnic.Hrozně se mi líbilo, jak byli všichni lidé kolem milí a přátelští - kdoví, jestli to bylo tím burčákem nebo jižní Moravou. S mou Nejmilovanější jsme se na kousek trasy přivtěřily k jiné skupince, která nás během 2 minut naplno přijala mezi sebe, aniž by nás kdokoliv z nich znal. Jak jsme si kupovaly burčák, tak jsme se od nich odpojily a říkaly si, že jim tam už nebudou zaclánět. A oni si toho hned všimli a volali na nás: Holky, my jsme tady! Bylo to vtipné i hezké zároveň. Hned o kousek dál se s nama začal bavit nějaký další pán, se kterým jsme se nějak dopracovali k tomu, co studuji. A jak to zjistil, hned se začal ptat dalších, co dělají (teda ještě před tím stihl zkonstatovat, že já jsem vlastně díky svému oboru škodná). Půlku řady tam obešel a ptal se. Pane a vy děláte co? Vy jste asi už v důchodu, že? -- Ne, nejsem v důchodu. -- Aha, tak pardon, vypadáte na to... A vy pane děláte co? -- Já radši nic. Já všechno pokazím. Užili jsme si tam kupu srandy kvůli uplně cizím lidem. Ale samozřejmě i my jsme perlily, jako když moje Nejmilovanější ukázala, že zvládá nabalovací taktiky. Tyjo, já se furt chystám, že budu péct trdelník! -- Já mám stejný plán, ale ještě jsem se k tomu nedostal. -- Můžeme péct spolu. To pán zřejmě nečekal, ani nikdo z nás.
Ve 14.00 jsem měla docela existenční krizi, kdy jsme seděly na kopečku a přemýšlely, že chceme asi spát. Hele, tady slečny odpočívají. Zeptáme se jich, třeba té v zeleném. -- Ne, té ne, ta vypadá, že by nám neříkala pravdu. Jako pardon, ale vypadám už od pohledu na to, že jsem prolhaná potvora? Taková slečna si nepotřebuje hledat přítele. On se objeví sám a řekne jí "já vám budu dělat přítele". -- Tak už aby tady takový byl. Pravdou je, že jsme si tam s mou Nejmilovanější našly zase pár budoucích manželů - škoda, že to nebyli jen naši budoucí manželé, ale i jiných slečen. Musíme počkat na tu vlnu rozchodů, která snad brzo přijde. Ne, že bych někomu přála rozchod, ale až moc hezkých kluků je zadaných. A nebo to jsou debilové.. A nebo jsou to zadaní debilové. Ale myslím si, že nám dvěma je bez chlapů stejně nejlíp, my si vystačíme skoro ve všem spolu, že Nejmilovanější!
V Mutěnicích jsme nakoupily vítané domů, poslechly místní kapelu, mrkly se do sklípku a šly si najít náš autobus. Autobus plný z 99% - jedna ztráta se dá přežít, aneb náš kamarád se někde ztratil a nešlo se mu dovolat. Takže jsme mu dali 30min navíc a pak odjeli bez něj. Beztak tam někde zpívá. Cestu zpět jsem panu autobusákovi opravdu nezáviděla - vézt autobus plný ožralých lidí, to muselo být něco. Já otevřu tady to okno. -- Klidne otevři, ale nesahej na to červené, to je nouzový východ. -- Takže ho můžu otevřít? -- Ano, ale ne za to červené. -- Cože? Mám ho otevřít za to červené? V buse padla také asi nejlepší hláška dne, kdy náš kamarád, který je opilý, velmi rád mluví anglicky. Takže nejen, že celou cestu mluvil, ale anglicky i nadával. Pane Bože, oh Jesus, fucking, houly-mouly! Od teď je to má nejoblíbenější nadávka! Náš výlet jsme s Nejmilovanější zakončily v Mekáči a jely domů. Dokonce jsme odmítly mého Nejlepšího, který nás chtěl vidět ještě v hospodě - byly jsme kantáre - ale byly jsme střízlivé! Dnes ráno by mě ani nenapadlo, že dojedem takto střízlivé domů. Fakt, nad tím jsem ani jednou nezkusila přemýšlet.
Bylo to fakt supr, všem doporučuji! Příští rok jedem na jižní Moravu zase - dokonce 2x - na burčákový pochod a taky máme v plánu udělat si romantický dvoudenní výlet do těchto krajů. Protože je to tam opravdu dokonalé. Jediná chybička, kterou včerejší den měl, byla ta, že s nama nebyl můj Nejlepší, který si zatím někde lyžoval.. Budiž mu to odpuštěno..

pondělí 6. října 2014

Party hard


Miluji studenstský život a tolik mi přes prázdniny chyběl! Obvykle mají lidé období prázdnin nejvíc akční a přes školu nudu, ale já to mám přesně opačně. Já se většinou přes prázdniny nudím a nabírám síly pro školní rok - prázdniny jsou mým obdobím zimního spánku a vyčkávání chvil, kdy myši mají pré - a minulý týden byl přesně tak supr, jak si představuji.

První večer kolaudovali naši známí byt. Vůbec se nám tam nechtělo, byly jsme unavené a rozležené, ale usoudily jsme, že na hodinku jít posedět můžem. Udělaly jsme ze sebe kočky, koupily 3 litry vína -s tím, že si dáme tak dvě sklenky a zbytek zůstane na další den- a vyrazily jsme. Seděli jsme, povídali, pili, jedli a najednou bylo 23hod - čili čas, který jsme si určily k odletu. Mrkly jsme na sebe a usoudily jsme, že se nám domů nechce - nevadí, půjdem za půl hodinky. Za půlhodinky jsem opět mrkla na holky - opět se nám nechtělo a náš Fahrplan šel do kélu. Tímhle posledním mrknutím navždy vybuchla věta, kterou jsme pronesly při chystání se na akci: "Dnes opatrně, dnes budem za dámy a další dny to pak rozjedem." Poslední skleničky vína jsme dopíjely 1.20hod - a ne, opravdu nám na další den nezbyla ani kapka - a v tu chvilku přišlo další nečekané prodloužení večera/rána - vsadila jsem se s Kebkou, že pokud se zvládne převléct do 20min, tak s něma půjdem do našeho oblíbeného klubu - kdybych tehdy věděla, co za osudové setkání mě tam čeká o pár dní později, hnala bych se tam hned, jen mastný flek by za mnou byl. Ale nepředbíhejme. V 1.55 hod už jsme byly s mou Nejmilovanější nachystány k odchodu - ale bohužel jsme byly jediné. Tak když už čekat na lemry, tak si u toho aspoň pořádně zatrsat a zabékat - žádný klub být nemusel, udělaly jsme si soukromou párty. Naše soukromá párty pokračovala i ve 2.15 přímo uprostřed silnice před naším bytem. Co z toho, že kolem chodili lidé a jezdily auta... ale má opravdová bitva měla teprve nadejít - a byla to slovní bitva "Ale ty vůbec neumíš prohrávat." Problém byl, že neumím prohrávat ani já, ani Kebka. Chlapec nechápal, že jsme se vsadili o fakt, že se převleče do 20min a do té doby vyrazíme pryč.. Co z toho, že jsme razili za hodinu, on prostě vyhrál a já neumím prohrávat, když nechci do klubu.. A vzhledem k tomu, že opravdu neumím prohrávat, tak jsme se do klubu všichni vydali i skrz fakt, že jsem vyhrála - ale nikdo mi nebude říkat, že neumím prohrávat! Takže přátelské objetí od Kebky, že je všechno cajk a zžíravý komentář od Nejmilovanější "Ty se s někým vsadíš a my se musíme táhnout do klubu jen proto, že neumíš prohrát." V klubu se ovšem stále platil vstup a to jsme odmítly - vysvobození, mohly jsme jít spát! 
Takže jsme ulehaly 2.30 do postele a rozhodně jsme ten večer nevypadaly jako dámy.

Nevadí, pokus dam č. 2: Swing party.. Opět koupeny 3 litry vína s komentářem "Koupíme toho víc, kdyžtak zbude na zítra." Tenhle komentář byl ovšem se smíchem a vědomím, že to nejspíš neklapne. U události téhle party bylo napsáno, že nás ten večer bude bavit moderní hudba zasazená do swingových tonů a to vše budou podtrhovat dobové oblečky.. Nad poslední částí věty jsem se na chvilku pozastavila a říkala jsem si, co to asi znamená. Pak jsem usoudila, že nic podstatného a vykašlala se na to. Ovšem v klubu jsme záhy zjistily, že jsme se na to jen tak vykašlat neměly - téměř všichni byli oblečení v hadrech z 20./30. let - vypadali skvěle! A my tam v party outfitu z 21. století! I tak jsme si udělali krásnou fotku a pokusili se vyhrát nástěnné hodiny Fénix (museli jsme vypít 8 piv nebo kolik).. Já pivo nepiji, takže to bylo na ostatních. Poslední dvě piva se koupily už jen proto, že jsme fakt chtěly hodiny! Dojdem si pro výhru a oni nám řekli, že měli jen 10 hodin a všechny už jsou pryč - měly jsme chuť jít k baru a říct, že chceme ty piva vrátit.. Ale nešly jsme, dostaly jsme jako cenu útěchy dvě kravaty Fénix a piva jsme nechaly cestou domů na zídce.. Cestou domů ve 24.00hod. Ano, opravdu se nám podařilo být za dámy, nevypít všechno víno ani všechno pivo. Mission complete! Za to jsme zasloužily odměnu v podobě úžasného hot dogu - ja vím, na noc se nejí, ale já zhubla opět na svou normální váhu, takže můžu!

Večer č. 3: Potvrdit, že umíme být dámy. "Já dneš budu zase za dámu." - "Tak to já ne." Konečně přišla jediná akce, kterou jsme měli naplanovanou - Back to school! Poslední dva roky to bylo skvělé (poprvé Mandrage, podruhe UDG - tak aby ne), jen letos jsem se hrozila, že to bude trochu horší, protože Chinasky zrovna nejsou můj cup of tea.. A tak jsem se těšila pouze na 100 zvířat, kteří byli samozřejmě supr! A kupodivu byly supr i Chinasky, nakonec se ukázalo, že znám víc písniček, než jsem myslela (za tu hodinu jsem neznala jen jednu) a byly jsme dost blízko podia, abychom mohly mit i nějaky ten vizualní zážitek. Škoda jen, že tam bylo zas milion lidi, to já nesnáším.
"Oni jdou furt za nama." "Já myslim, že dnes za nama půjde polovina Back to school, vzhledem k tomu, že bydlime naproti klubu." "To je fakt. Já myslím, že dnes budou i někteří bydlet v tom klubu."
Před tím, než jsme se vydaly do klubu, jsme si skákly domů nachystat hody -protože hladová ženská je protivná ženská a hladová Rose je životu nebezpečná. Takže jsme se napapaly a spokojeně vyrazily do klubu -kde to s tou spokojeností trochu vázlo, protože tam byla opravdu polovina BtS = vedro, nedýchatelno, nehnutelno a plno dementů, kteří museli furt chodit tam a zpět, takže naše taneční kreace byly neustále narušovány! Po chvilce jsme se vztekly a šly do zadního baru, kde bylo překvapivě málo lidí a docela chlad. Chlad do chvíle, než jsem zpozorovala pána za barem, který se okamžitě stal prvním na mém seznamu "potenciálních manželů". A v tu chvíli začla má balící taktika - jen mu dej najevo, že se ti líbí, třeba se chytne. Tudíž jsme u baru seděly velmi často.. Což je něco nepředstavitelného vzhledem k faktu, že my neustále tancujem. Nakonec se na nás Manžel trochu nachytal a dokonce se usmál. To je první krok ke spokojenému manželství..
"Teď jsi řekla, že se ti líbí, příští týden s ním máš rande a za 14 dní ho máš zas v posteli, že?" - "Mám ho dovést zas do té tvoji?" - "Jo, ale bez tebe." Můj Manžel má místo do budoucna u každé mé kamarádky. Sežeňte mi někdo takového chlapa, když můj bývalý budoucí manžel hledá také svou novou budoucí manželku..

neděle 5. října 2014

Familiar Taste of Poison



Jsem člověk, který nesnáší prohry.. Už jednou/dvakrát jsem to vzdala a cítím, že přicházím do okamžiku, kdy to budu muset udělat zase.. Dnes jsem četla jeden citát "Být ve vztahu neznamená, pořád se líbat, držet se za ruce a všude se ukazovat. Znamená to být šťastný s někým, kdo tě dělá šťastným takovým způsobem, jakým to jiný nedokáže." No, k tomu držení se za ruky mám své výhrady, protože pro mě je to jeden z největších projevů lásky a proto já se jen tak s někým nikdy za ruky nedržím.. Ale se zbytkem naprosto souhlasím. Láska je o tom pocitu štěstí, který člověk cítí uvnitř.
Mě to v tuhle chvíli zevnitř jen rozežírá a ubíjí. Snažím se najít ten pocit štěstí, ale nikdo mi k němu neukazuje cestičku. Jsem naplno racionálně uvažující člověk, abych pochopila, že tohle všechno je sakra špatně, že bych od toho měla dát ruce pryč a odejít. Vím, že bych to zase dokázala, když už jsem to udělala. Ale ty odchody tak bolí, že to ještě nechci dokázat

Nadruhou stranu nedokáži být s někým, kdo pro mě neumí nic obětovat... Zase to všechno musím tahnout já a jsem z toho unavená, každý den mě bolí hlava.. Bolí mě z toho balancování, kdy stojíme na špičce a nevíme, na kterou stranu se převrátit.. Zkuste si několik měsíců balancovat na špičce, věřím, že budete unaveni stejně tak.
Ale mě už špička bolí, já cítím, že padám. A jen si přeji, abych padla na tu správnou stranu, ať už to bude jakákoli.

Pravá láska je ta, která zůstává stále, ať jí dáváme všechno, nebo jí všechno odpíráme.. Navždy to ve mně zůstane, ta část srdce bude vždycky obsazená. Ale pokud si budem navzájem všechno odpírat, zůstane obsazena opravdu jen ta malá část a už se nikdy nezvětší.. Časem zapadne prachem a já ji už nikdy nebudu chtít očistit.. Znovu už ne.
Když na sobě dvěma lidem záleží, budou vždy hledat způsob, jak to může fungovat, bez ohledu na to, jak těžké to je.. Ale my nehledáme, my se vzdáváme. Zase se chci vzdát..! Ačkoli prohru nesnáším. Umím bojovat s bolestí, se špatným obdobím, se slzama, s jinýma holkama.. Ale neumím bojovat s lhostejností a nechutí se jakkoli snažit.

Tak takhle to nějak vypadá s mým "optimistickým podzimem".




úterý 30. září 2014

Domácí léčba


Denno denně obdivuji svou mamku, že má natolik pevné nervy, aby dokázala pracovat ve zdravotnictví. Všichni dobře víme, jací umí být lidé kolem magoři. A začala jsem ji obdivovat ještě 2x víc od té doby, co byl v nemocnici můj děda.. Ji a plno dalších doktorů a zdravotních sester.
Můj děda je typ chlapa, který má vždy pravdu.. No, takže je to vlastně normální chlap. A čím je starší, tím větší tu pravdu má. Za svůj život dokázal zvládnout kuchařinu, veterinu, strojařinu, učitelštinu, právničinu, stavařinu.. - díky bohu, do tajů mého oboru ještě nestihl proniknout. Jediné, co o tom ví je to, že je mi to vlastně do budoucna uplně k ničemu.. A teď nedávno se z něj stal dokonce doktor.
Bolelo ho srdce a začal špatně dýchat. Naštěstí je, narozdíl od mého taťky, jeden z těch rozumnějších a když něco není v pořádku, navštíví doktora. Ten mu udělal testy a poslal jej lehnout do nemocnice, protože jeho srdce z 60% nepracovalo. Musel tam být na dietě, jíst prášky, které mu dávali a nesměl kouřit. A jak to tak v nemocnici většinou bývá, měl na pokoji i dalšího pacienta - samozřejmě hrozného a strašného. Důvod jeho příšernosti už jsem radši zapomněla, jistě to bylo něco velmi vážného. Děda by si jen tak na lecjakou blbinu nestěžoval. Jídlo bylo studené a pořád to samé. Prášky mu stejně nikdy nezaberou a nepomůžou. A cigarety jemu pomáhají se vyléčit. Ano, můj děda je zvláštní druh a jediný na Zemi - toho jediného cigarety nezabíjí, ale léčí ho - už ho vyléčily i z cukrovky!
Takže po třech dnech se rozhodl, že je v nemocnici uplně zbytečně a chtěl odejít. Celá má rodina i doktoři se sestřičkama mu vysvětlovali, že tam musí ležet aspoň týden, jinak to podávání prášků je uplně zbytečné.. Nee, ono je to zbytečné i po týdnu, děda stejně nemůže dýchat!! "To proto, že vám ještě nezabírají ty prášky, které zaberou po týdnu. Proto tady s náma musíte ležet - a ležet, ne chodit po chodbách a řvát na uklizečky!!" snažila se ho přesvědčit sestřička, která tomu samozřejme prdinec rozumněla a beztak to byla jen převlečená uklizečka, na kterou včera křičel, jak špatně tu chodbu umývá.. On tam prostě vydrží už jen dva dny a víc po něm chtít nemůžou - pokud prášky nezaberou hned, nemůžou zabrat ani po týdnu.
Samozřejmě, bez cigaret už další dny ani ránu. Obvolával celou naši rodinu, kdo mu je tam jako donese.. A nevěřili byste, kdo to nakonec byl. Jeho nejlepší kamarád, můj druhý děda, který tam celé nemocnici šéfuje. Ten jediný mu měl říct "Tak heleď se, v nemocnici se nekouří, máš slabé srdce, budeš tady ležet a všechny poslouchat!" Ale to bych nemohla mít dědečky z jednoho těsta, pěkně mu tam ty žvára dovezl a myslim mu ještě podpaloval.

Jak se dalo čekat, nikdo dědu nepřesvědčil, aby v nemocnici zůstal týden. Po pěti dnech odcházel se slovy, že do nemocnice jej dovezou příště až do chladícího boxu. Je mi jasné, že všechny sesty a doktoři jej šli odprovodit a zamávat mu s přáním, aby se tenhle paciten už nikdy nevracel - a pokud ano, tak opravdu jen do mražáku. Ani jsem mu nestihla říct, aby se šel podívat na jiná oddělení za sestrama, které by potřebovaly seřvat. Tak krátce tam byl.
Od doktora měl napsáno, že veškeré práce doma má dělat "svým vlastním tempem", které je, od toho osudného papíru, šnečí.
A nakonec opravdu pomohla domácí léčba. Babičce se pokazil sporák a děda se ho snažil spravit. Obor opravář má samozřejmě taky zmáklý a proto v tom nebyl žádný problém. Ovšem děda zapomněl na to, že tam probíjí elektrický proud. A dostal pořádnou šlupku. Dle všeho mu tenhle domácí elektrošok pomohl více, než ty, co mu dávali v nemocnici - za pár dní šel na kontrolu k doktorovi, který zjistil, že srdce má naprosto v pořádku!
A aby pokažený sporák vykonal hned dvě dobře odvedené práce - babička se děsí holiče, chystá se k němu vždy aspoň rok, než dostane odvahu. Chvíli před tím, než měla přijít osudová návštěva, babička musela vyzkoušet, jak dobře děda sporák zpravil. Tak dlouho se nad ním nakláněla, až jí uhořelo pár vlasů. A holič se mohl odložit na dalších pár týdnů.
Jaké z toho plyne ponaučení? Naši prarodičové jistě naprosto skvěle zvládají domácí léčbu - jedni moji dědáčci na to používají bylinky; druzí dědáčci cigarety, křik a sporák.

čtvrtek 25. září 2014

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.





Já bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný.. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené?
Pokud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byla jsem pro něj vzor dokonalosti, měl mě až moc rád.. S takovým člověkem jsem se mohla mít úžasně. A hned po těchto dvou dnech a jedné noci jsem to odpískala. Něco mi tam chybělo - ten náboj, který já ve vztahu strašně potřebuji. Něco, co jsem našla u třech jiných chlapů, které jsem měla... A všichni tři byli hajzlové, kteří mi jen ubližovali.. Přesto bych dny s nimi vrátila 100x raději, než dny s Vojákem. Potřebuju snad ke vztahu bolest, abych ten náboj objevila?
I já jsem Osudového ze začátku neměla moc ráda, nelíbil se mi.. Ale věděla jsem, že potřebuji někoho, jako je on. A časem jsem se zamilovala.. A teď mám někoho, se kým jsem opravdu šťastná, dej tomu čas.. Ale já tomu ten čas nedala. Občas se ptám - neudělala jsem tehdy osudovou chybu?
A vím, že kdybych měla možnost to vrátit, možná bych tomu ten čas dala.. a pak bych to zas odpískala.. Bez náboje to nejde. Potřebuju kolem sebe kluky hajzly, abych si mohla každý večer brečet do polštáře a závidět lidem okolo, kteří jsou šťastní.. A věřit tomu, že jednou budu taky.

sobota 20. září 2014

Podzim za dveřmi

Na základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu.
Já podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu).
Nevím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je strašná radost, kdykoli si uvědomím, že za 3 dny je tady oficiálně podzim. Možná vědomí toho, že mě nejspíš opět čeká něco nového, možná radost z toho, že díky novému školnímu roku se opět všichni sejdeme na bytě, možná proto, že loňský podzim pro mě bylo jedno z nejkrásnějších obdobích v životě. A nebo prostě jen nejasné tušení toho, že přijde něco strašně skvělého. Moc v to doufám..!
Jedna věc mě na podzimu ovšem hrozně mrzí - lidé se v tu dobu začnou vždy zahalovat do 50ti odstínů šedi. Je to paradox vzhledem k tomu, jak je podzim barevný. Přesto se v září vždy něco stane a pro lidi existují jen hnědé a zemité barvy. Vždyť podzim je také o fialové, červené, žluté, oranžové - a všech jejich odstínech, tak nebuďte takové "konzervy" a pojďte se z podzimu těšit se mnou!