úterý 30. září 2014

Domácí léčba


Denno denně obdivuji svou mamku, že má natolik pevné nervy, aby dokázala pracovat ve zdravotnictví. Všichni dobře víme, jací umí být lidé kolem magoři. A začala jsem ji obdivovat ještě 2x víc od té doby, co byl v nemocnici můj děda.. Ji a plno dalších doktorů a zdravotních sester.
Můj děda je typ chlapa, který má vždy pravdu.. No, takže je to vlastně normální chlap. A čím je starší, tím větší tu pravdu má. Za svůj život dokázal zvládnout kuchařinu, veterinu, strojařinu, učitelštinu, právničinu, stavařinu.. - díky bohu, do tajů mého oboru ještě nestihl proniknout. Jediné, co o tom ví je to, že je mi to vlastně do budoucna uplně k ničemu.. A teď nedávno se z něj stal dokonce doktor.
Bolelo ho srdce a začal špatně dýchat. Naštěstí je, narozdíl od mého taťky, jeden z těch rozumnějších a když něco není v pořádku, navštíví doktora. Ten mu udělal testy a poslal jej lehnout do nemocnice, protože jeho srdce z 60% nepracovalo. Musel tam být na dietě, jíst prášky, které mu dávali a nesměl kouřit. A jak to tak v nemocnici většinou bývá, měl na pokoji i dalšího pacienta - samozřejmě hrozného a strašného. Důvod jeho příšernosti už jsem radši zapomněla, jistě to bylo něco velmi vážného. Děda by si jen tak na lecjakou blbinu nestěžoval. Jídlo bylo studené a pořád to samé. Prášky mu stejně nikdy nezaberou a nepomůžou. A cigarety jemu pomáhají se vyléčit. Ano, můj děda je zvláštní druh a jediný na Zemi - toho jediného cigarety nezabíjí, ale léčí ho - už ho vyléčily i z cukrovky!
Takže po třech dnech se rozhodl, že je v nemocnici uplně zbytečně a chtěl odejít. Celá má rodina i doktoři se sestřičkama mu vysvětlovali, že tam musí ležet aspoň týden, jinak to podávání prášků je uplně zbytečné.. Nee, ono je to zbytečné i po týdnu, děda stejně nemůže dýchat!! "To proto, že vám ještě nezabírají ty prášky, které zaberou po týdnu. Proto tady s náma musíte ležet - a ležet, ne chodit po chodbách a řvát na uklizečky!!" snažila se ho přesvědčit sestřička, která tomu samozřejme prdinec rozumněla a beztak to byla jen převlečená uklizečka, na kterou včera křičel, jak špatně tu chodbu umývá.. On tam prostě vydrží už jen dva dny a víc po něm chtít nemůžou - pokud prášky nezaberou hned, nemůžou zabrat ani po týdnu.
Samozřejmě, bez cigaret už další dny ani ránu. Obvolával celou naši rodinu, kdo mu je tam jako donese.. A nevěřili byste, kdo to nakonec byl. Jeho nejlepší kamarád, můj druhý děda, který tam celé nemocnici šéfuje. Ten jediný mu měl říct "Tak heleď se, v nemocnici se nekouří, máš slabé srdce, budeš tady ležet a všechny poslouchat!" Ale to bych nemohla mít dědečky z jednoho těsta, pěkně mu tam ty žvára dovezl a myslim mu ještě podpaloval.

Jak se dalo čekat, nikdo dědu nepřesvědčil, aby v nemocnici zůstal týden. Po pěti dnech odcházel se slovy, že do nemocnice jej dovezou příště až do chladícího boxu. Je mi jasné, že všechny sesty a doktoři jej šli odprovodit a zamávat mu s přáním, aby se tenhle paciten už nikdy nevracel - a pokud ano, tak opravdu jen do mražáku. Ani jsem mu nestihla říct, aby se šel podívat na jiná oddělení za sestrama, které by potřebovaly seřvat. Tak krátce tam byl.
Od doktora měl napsáno, že veškeré práce doma má dělat "svým vlastním tempem", které je, od toho osudného papíru, šnečí.
A nakonec opravdu pomohla domácí léčba. Babičce se pokazil sporák a děda se ho snažil spravit. Obor opravář má samozřejmě taky zmáklý a proto v tom nebyl žádný problém. Ovšem děda zapomněl na to, že tam probíjí elektrický proud. A dostal pořádnou šlupku. Dle všeho mu tenhle domácí elektrošok pomohl více, než ty, co mu dávali v nemocnici - za pár dní šel na kontrolu k doktorovi, který zjistil, že srdce má naprosto v pořádku!
A aby pokažený sporák vykonal hned dvě dobře odvedené práce - babička se děsí holiče, chystá se k němu vždy aspoň rok, než dostane odvahu. Chvíli před tím, než měla přijít osudová návštěva, babička musela vyzkoušet, jak dobře děda sporák zpravil. Tak dlouho se nad ním nakláněla, až jí uhořelo pár vlasů. A holič se mohl odložit na dalších pár týdnů.
Jaké z toho plyne ponaučení? Naši prarodičové jistě naprosto skvěle zvládají domácí léčbu - jedni moji dědáčci na to používají bylinky; druzí dědáčci cigarety, křik a sporák.

čtvrtek 25. září 2014

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.





Já bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný.. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené?
Pokud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byla jsem pro něj vzor dokonalosti, měl mě až moc rád.. S takovým člověkem jsem se mohla mít úžasně. A hned po těchto dvou dnech a jedné noci jsem to odpískala. Něco mi tam chybělo - ten náboj, který já ve vztahu strašně potřebuji. Něco, co jsem našla u třech jiných chlapů, které jsem měla... A všichni tři byli hajzlové, kteří mi jen ubližovali.. Přesto bych dny s nimi vrátila 100x raději, než dny s Vojákem. Potřebuju snad ke vztahu bolest, abych ten náboj objevila?
I já jsem Osudového ze začátku neměla moc ráda, nelíbil se mi.. Ale věděla jsem, že potřebuji někoho, jako je on. A časem jsem se zamilovala.. A teď mám někoho, se kým jsem opravdu šťastná, dej tomu čas.. Ale já tomu ten čas nedala. Občas se ptám - neudělala jsem tehdy osudovou chybu?
A vím, že kdybych měla možnost to vrátit, možná bych tomu ten čas dala.. a pak bych to zas odpískala.. Bez náboje to nejde. Potřebuju kolem sebe kluky hajzly, abych si mohla každý večer brečet do polštáře a závidět lidem okolo, kteří jsou šťastní.. A věřit tomu, že jednou budu taky.

sobota 20. září 2014

Podzim za dveřmi

Na základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu.
Já podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu).
Nevím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je strašná radost, kdykoli si uvědomím, že za 3 dny je tady oficiálně podzim. Možná vědomí toho, že mě nejspíš opět čeká něco nového, možná radost z toho, že díky novému školnímu roku se opět všichni sejdeme na bytě, možná proto, že loňský podzim pro mě bylo jedno z nejkrásnějších obdobích v životě. A nebo prostě jen nejasné tušení toho, že přijde něco strašně skvělého. Moc v to doufám..!
Jedna věc mě na podzimu ovšem hrozně mrzí - lidé se v tu dobu začnou vždy zahalovat do 50ti odstínů šedi. Je to paradox vzhledem k tomu, jak je podzim barevný. Přesto se v září vždy něco stane a pro lidi existují jen hnědé a zemité barvy. Vždyť podzim je také o fialové, červené, žluté, oranžové - a všech jejich odstínech, tak nebuďte takové "konzervy" a pojďte se z podzimu těšit se mnou!

úterý 16. září 2014

Chtěl bych být víc, než přítel tvůj..

Člověk je od přírody společenský tvor. Má kolem sebe vždy rád známé lidi a přátele. Ale co jsou to pro nás vlastně ti přátelé?
Někdo potřebuje každý večer vidět jiného známého, každý večer sedět s někým v hospodě, sbírat známé jako Pokemony, protože jen když jich mám nejvíc, jsem největší borec. Od chvíle, kdy propukla éra Facebooku, se tahle záliba ještě prohloubila a zviditelnila - každý musí mít co nejvíc přátel, co z toho, že polovinu z nich jsme sto let neviděli, hlavně že je máme na Facebooku a jsme borci.
Ovšem já zjistila, že ve skutečném světě neni nic tak lehké, jako na internetové síti. Kolik z vás může říci, že ať se mu v životě stane cokoli špatného, ať musí zdolávat jakkoli náročné překážky, bude mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít? Vždy jsem si myslela, že co se týče přátel, mám štěstí, můžu být spokojená. Ale v průběhu posledních několika měsíců, posledního roku, jsem zjistila, že jsem se zmýlila. Být spokojená nestačí - každý večer děkuji tomu nahoře za to, že mám ty nejlepší přátelé pod sluncem. Tolikrát se mi staly dost ošklivé věci, jednou se mi totálně zhroutil svět - a já vedle sebe měla lidi, kteří nejen, že mi podávali cihličky, abych si jej mohla postavit zpět, oni mi je navíc přemalovali do nejjasnějších barev. Díky nim vím, že ať se mi v životě stane cokoli, nikdy mě to dlouhodobě neodrovná. Sice těch přátel není tisíc, ani sto, jich je snad jen stěží deset, ale nikdy bych je nevyměnila za stovky takových, se kterýma bych si šla jen tak jednou za čas posedět do hospody. S těmato lidma já můžu sdílet cokoli chci; vím, že jakkoli budu v životě chybovat, oni mi vždy odpustí, podpoří mě a dovedou na správnou cestu. A za to jim zůstanu navždy vděčná a nepřestanu si jich vážit.

pátek 12. září 2014

Penzion Růžový přístav - Debbie Macomberová

Jo Marie Rose ztratila po roce manželství svou životní lásku - jejího manžela zabili v Afganistánu. Aby dokázala dál žít, odejde z práce i z města, ve kterém žila - a z manželovy pojistky zakoupí malý penzion, který pojmenuje Růžový přístav.
Prvním hostel je Joshua, který z města Cedar Cove odešel proto, že po smrti matky jej nevlastní otec vyhodil z domu. Teď starý pán umírá a ačkoli si to nikdy nepřizná, Joshe potřebuje, jakožto posledního žijícího příbuzného.
Druhým hostem je Abby, která také před lety odešla z města - na střední škole zavinila autonehodu, při které zemřela její nejlepší kamarádka Angela. Abby od té doby žije s hrozným pocitem viny a s nikým se nedokáže sblížit. Do města se vrací jen proto, že se její bratr žení.
Zdá se, že penzion je místem hojení srdcí - Jo Marie najde opět svůj vnitřní klid a plně se oddá role hostitelky, Josh se usmíří se svým nevlastním otcem ještě před tím, než starý pán zemře a Abby zjistí, že už ji nikdo neviní z nehody, která se stala před lety a její břímě spadne. Všichni také najdou nové lásky.

Takové knížky už moc nečtu, protože se v nich vlastně skoro nic neděje, ale potřebovala jsem aspoň na pár dní vypnout a tohle byla naprosto ideální a nenáročná kniha.


úterý 9. září 2014

Dvojí metr



Ačkoli si spousta lidí myslí, že lidská rasa je dokonalá a neomylná, každý z nás udělal v životě nejméně jednu chybu. Pokud patříte mezi ty, jejichž chyby se dají spočítat na prstech jedné ruky, upřímně vám gratuluji - jste téměř dokonalí. My ostatní smrtelníci se spokojíme s tím, že si své chyby přiznáme a do budoucna se jim snažíme vyvarovat a žít ve spokojenosti vlastní i spokojenosti okolí.. Pak jsou tady taková individua, jako já, kterým jde zejména o spokojenost vlastní.. Ale o tom možná někdy jindy.
Opakem k extrému Téměř dokonalých, je druhý extrém - lidé často chybující. A tahle skupina se dělí ještě do dvou podskupin .. dobrá - slibuji, že příště vám k tomu nakresím i strom s vysvětlivkama. Ti, kteří si svou chybu uvědomí a do budoucna se jí snaží vyvarovat - což je v mém řetězci a na mém stromě spojuje opět s normálně chybujícími smrtelníky. Ovšem druhá skupina lidí jsou ti, kteří si své chyby buď neuvědomují a nebo si je uvědomují, ale i tak v tomhle tempu nadále pokračují.. Když nam tím tak přemýšlím, třeba v tom vidí sport a adrenalin, to by je možná trochu omlouvalo. Potom je docela těžké pokoušet se s takovýma lidma sžít a nějak dohromady fungovat. Já jich pár takových znám..
A před pár dny jsem zjistila, že jsou lidé také rozděleni dle toho, jak umí odpouštět. I zde existují normální lidé a extrémy. Normální lidé dokáží uvažovat podobně racionálně, jako já a uznat, že chybovat je lidské a stejně tak odpouštět - a dokáží spoustu věcí překounsnout a odpustit.. Občas je na to třeba čas a silná vůle, ale odpustí.. I když si to s sebou třeba pak celý život už nosí.. Ovšem nesmí se to zvrtnout a nesmí se odpustit uplně všechno.. Člověk pak ztrácí tvář, život - je to sebetrýznitel.. A sebetrýznitelům pomáhá v šikanování sebe sama druhý extrém - "lidé ať si chybují, já můžu chybovat uplně nejvíc, ale odpouštět nikdy!" .. ano, přes náš košatý strom jsme se dopracovali k poslednímu typu jedinců Nikdy neodpouštět. Ať už mi kdokoli cokoli odpustil, já bych to nikdy neudělal a neudělám.
Díky tomuhle poslednímu typu lidí jsem zjistila jednu věc - nejsem si jista, jestli všichni, kterým jsem kdy odpustila, si můj pardon zaslouží..

A proto se ptám - neposouvá mě tenhle fakt na našem imaginárním stromě ze skupiny Racionálně uvažujících lidí, co dokáží odpouštět, do skupiny Sebetrýznitelů?

Člověk jako já, asi občas potřebuje, aby mu svět jednou za čas otevřel oči.


pátek 5. září 2014

Parfém, příběh vraha - Patrick Süskind





Jean-Baptiste Grenoulle je člověk s nejvyvinutějším čichem na světě. Na svět se už od narození nedívá očima, ale svým nosem. Jednoho dne k němu, skrz odporný zápach Paříže, pronikne nejkrásnější vůně, jakou kdy cítil. A když jde za pachem zjistí, že vůně patří rusovlasému děvčeti prodávajícímu mirabelky. Bez sebemenší pohnutky ji zabije a pak si co nepřesněji uchovává její úžasnou vůni v paměti. A od toho dne je jeho záměr jasný - musí vynalézt nejdokonalejší parfém na světě. Ale žádný parfém z květů nebo jiných plodů nebude ten nejlepší - ten musí vzniknout smícháním dokonalých vůní mladých pann. A tak začne Grenoulle systematicky vraždit nádherná děvčata, aniž by kdokoli přišel na pachatele - protože ačkoli on cítí všechno, svůj osobní pach nikdy neměl. A proto si pro sebe míchá parfémy, které ostatním voní jako nevinnost, zloba, láska.. A podle toho se k němu lidé chovají, aniž by dokázali pochopit proč. Nikoho nikdy nenapadne, že čichové smysly jsou pro člověka tak důležité.
Ovšem jednoho dne je Jean dopaden a odsouzen k popravě. To už je mu ovšem jedno, protože 25. dívka, kterou zabil, byla tou nejkrásnější. Kvůli Lauře tohle vše začalo a její smrtí to skončilo. Ve chvíli, kdy přijede na popraviště a tisíce lidí, kteří volali po jeho smrti, ucítí tu božskou vůni, dostanou se do agonie, při které věří, že spatřili anděla. Jean je zproštěn vinny a všemi milován. On se ovšem odebere na místo, na kterém se narodil, kde se také rozhodne zemřít. Protože jeho existence na tomhle světě, mezi lidmi, kteří se mu tak hnusí, je už naprosto zbytečná.

Příběh vraha je můj nejoblíbenější film, takže když jsem objevila tuhle knihu, neváhala jsem si ji z knihovny donést domů. Je skoro stejná, jako film, možná že film se mi líbil i o něco více, protože Ben, jenž hrál hlavního hrdinu, byl naprosto úžasně úchylný a svou roli zvládl bravurně! Každopadně, kniha je také úžasná, o tom žádná. A přirovnání autora P. Süskinda k E. A. Poeovi je naprosto trefné. Možná proto ten příběh tak zbožňuji!

pondělí 1. září 2014

"Svatby jsou hloupost. Lidé by se neměli párovat na celý život.."


 
Už ve chvíli, kdy jsem začala chápat pojmy nevěsta, ženich, svatba, šaty.., jsem věděla, že jsem se narodila pro tento slavný den. Pro den, kdy se probudím a budu vědět, že se můžu obléct do nejkrásnějších svatebních šatů, dát na hlavu korunku a být pro jednou oficiálně princeznou a hlavní postavou planety. Už tolik let sama sebe vidím kráčet uličkou k oltáři a užívám si ty obdivné pohledy okolí, kterým vévodí pohled muže u oltáře. A jak vlastně ten muž vypadá?
V průběhu asi deseti let se mé představy o ideální svatbě měnily. Jednou jsem chtěla být růžová cukrkandlová princezna, podruhé jsem chtěla mít černé šaty a vytetované svatební prstýnky, následně jsem přešla k šatům s peříčky.. Teď chci být prostě jen nadpozemsky krásná. A to budu jen v jednom jediném případě - že budu šťastná a budu vědět, že u oltáře na mě čeká ten pravý. Ale jak poznám, že je to on, když i jeho podoba se v průběhu let měnila, stejně jako mé šaty?
Jen jednou v životě jsem opravdu cítila, že vedle mě stojí ten pravý, se kterým bych byla nadpozemsky krásná. Ale on si odešel stoupnout k jinému oltáři. Šel udělat jinou princeznu nadpozemsky krásnou. Tak jak mám vědět, že u mého oltáře teď stojí ten pravý?
Vždy jsem se zaměřovala přímo na ten den. Den, kdy musí být všechno tak dokonalé, až to bolí. Ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co přijde po tom dni. Až se z mého prince od oltáře stane obyčejný člověk, který může pochybovat a dělat chyby. Záleží v takových chvílich na tom přeslazeném dni? V takových chvílích záleží na lásce, která vás do kostela dovedla. A jen díky ní bude princezna opravdu nadpozemsky krásná bytost, princ bude opravdu ten pravý a život bude pohádkou.
V dnešní době už není lehké věřit v pohádky. Ale já věřím v nejkrásnější dny života, které bychom bez pohádek neprožívali.