pondělí 27. října 2014

Prázdná slova

Kolikrát už lidstvo zažilo těžké časy kvůli své naivní víře v slova? Myslím, že soutěž o nejlepšího demagoga by bezkonkurenčně vyhrál Hitler. A jak lidé dopadli, když mu uvěřili? Nebýt spojení většiny národů, se světem by to dopadlo velice špatně, byl by zdecimován a rozdrcen.
Přesně tak to teď dopadlo se mnou. Mým životem prošli dva obrovští demagogové - jeden z nich si své divadlo střihl dokonce několikrát. Když ho sehrál poprvé, myslela jsem si, že nejsem už nikdy schopna mu odpustit. Ale byla jsem.. Když to udělal podruhé,  nějak jsem si říkala, že si za to můžu sama a že na to kašlu.. Když to udělal potřetí, vzala jsem to s klidem, protože v průběhu těch několika představení jsem se proti jeho herectví obrnila a hlavně jsem v průběhu celého čísla nezapomínala na to, že to je jen hra.

Pak jsem potkala druhého takového, který měl herectví v popisu práce. Ale říkala jsem si "vždyť málo kdo si chce tahat práci do osobního života" - ou, trochu jsem se spletla a jsou i takoví workoholici, kteří žijí prací non stop, po celé dny a noci. Zvlášť, když na ni nachytají naivní blondýnky, jako jsem já.
Arogantní herci nejsou nic pro mě. A tak jsem si řekla, že bych se ráda podívala na novou hru s názvem "Budu dělat, že mi na ní záleží a nikdy jí neublížím" se starým hereckým obsazením, v hlavní roli Řidič s fialovýma majáčkama. Léta tréningu z něj udělala machra ve svém oboru a myslím, že je na dobré cestě k získání Oskara. A kvůli mně by mohli zavést ocenění "Nejdůvěřivější divák v dějinách lidstva". Protože jsem naplno vplula do jeho hry a zapomněla jsem, že nejsme v reálném životě, ale na jevišti. A najednou představení skončilo, světla se rozstvítila a já zjistila, že každý z nás stojí na jiné straně opony - na mé straně se mnou zůstala jen brutální bolest. Takhle nějak to dopadá s důvěřivým divákem, který zapomene, že sedí na představení. A musím uznat, že tohle bylo grandiozní představení, které musím ocenit potleskem. Pak se zvedám, odcházím a navždy zamykám divadlo, i s hercem uvnitř. Když se otočím a nahlédnu dovnitř okýnkem, ještě vidím, jak drží v rukou kousky mých roztříštěných iluzí a zlomeného srdce. Tohle byla derniéra a jeho představení už se nikdy nedočká své obnovy - upadne v zapomění..

sobota 25. října 2014

Okay? Okay


50 shades of grey šílenství už naštěstí začíná postupně upadat (dokud lidi nezačnou bláznit z filmu) a do popředí se dostávají mnohem kvalitnější snímky. Kdyby se mě teď někdo na ulici zeptal, která kniha/film v poslední době způsobila největší boom, má odpověď je zcela jasná - Hvězdy nám nepřály.
Já osobně jsem knihu nečetla, odvrhla jsem své předsevzetí "nikdy se nedívat na filmy dřív, než si přečtu knížku" a podívala se na filmové zpracování. I když musím říct, že jsem k tomu byla chvíli přemlouvána a moc se mi do toho nechtělo, protože jsem věděla, jak to dopadne - a taky jsem věděla, jaká jsem cíťa a že takový film nemám šanci psychicky zvládnout. Nakonec jsme s Nejmilovanější nastřádaly kapesníčky a zasedly k noťasu.
A tímhle večerem jsem Hvězdy nám nepřály zařadila mezi mé nejoblíbenější filmy - a to z mnoha důvodů.
Byla jsem jedním z lidí, kteří už dopředu vědí, jak to dopadne. TEN, KDO TO NEVÍ A NECHCE TO VĚDĚT, AŤ TENHLE ODSTAVEC NEČTE. Věděla jsem, že na rakovinu nezemře Hazel, jak se od první chvíle filmu zdá, ale její přítel Gus. Když se Gus poprvé ve filmu objevil, okomentovala jsem to slovy: "Tohle je hlavní role? Vždyť ten kluk není hezký. To ani nebudu brečet." Stačilo mu 30 minut, aby si získal celé mé srdce. Během chvilky se mi zdál jako nejúžasnější kluk na světě a když jsem si uvědomila, že zemře, brečela jsem už od půlky filmu.
Druhá naprosto skvělá věc pro mě byla ta, že ačkoli jsme brečely jako želvy skoro celý film, skrz slzy jsme se i strašně smály, protože celé dvě hodiny byly protkány úžasným humorem. Naprosto mě dostala chvíle, kdy jdou tři lidé s rakovinou mstít svého kamaráda tím, že slečně háží vajíčka na auto a vyjde ven její matka. A Gus prohlásí: "My tři máme sice dohromady jen pět nohou, čtyři oči a dva a půl fungujících plic, ale přišli jsme se pomstít." Naprosto skvělé!
Co hlavně jsem si ale u filmu uvědomila.. Ať už v tyhle chvíle prožíváme cokoli, nemáme zrovna šťastné období, máme problémy ve vztahu, v práci.. Nikdy si nedokážeme představit, jaké to je navždy ztratit někoho, kdo je zdrojem našeho štěstí a života. Nikdy si neumíme představit, jaké to je, celý život bojovat se zákeřnou nemocí, aniž bychom věděli, zda vůbec kdy dokážeme vyhrát. Neumíme si představit, jaký pocit je vědět, že nám umírá milovaný člověk a my to nemůžeme změnit.
Po tomhle filmu jsem si uvědomila, že musím být šťastná za to, že všichni mí blízcí jsou zdraví a mají se dobře. Jsem šťastná, že je mám a modlím se, aby tady se mnou byli ještě dalších sto let.
Tenhle film/kniha ode mě dostává šest hvězdiček z pěti, protože byl úžasný!

středa 22. října 2014

Kam se poděly děti - M. H. Clark

Je chladné zimní dopoledne a Nancy Harmová váhá, jestli pustit své děti, Michaela a Melissu, ven. Nakonec ji dětské prosby udolají a děti se vydávají na zahradu. Nancy má ovšem stále špatné tušení. Přesto se svou úzkost se snaží ignorovat, ačkoli k ní má plné právo - vždyť je to teprve několik let od doby, co byly její dvě děti z bývalého manželství nalezeny utopeny a z jejich vraždy obviněna právě Nancy. Jen krůček ji dělil od smrti v elektrickém křesle. Díky útěku korunního svědka nebyla odsouzena a mohla si  odjet vybudovat nový život. A to se jí povedlo - má dvě děti a manžela, který ji miluje a jako jediný zná celou její minulost.
Když Nancy později volá své děti domů, nikdo se neozývá, nikdě nejsou. A kolotoč hrůzy začíná nanovo - najde Nancy opět své děti mrtvé? Na pomoc přijíždí světový teraput, který jí pomocí hypnozy pomáhá si vzpomenout na vzpomínky, které její paměť díky prožité hrůze vytěsnila. A skutečně se takto podaří najít vraha - ale nebude příliš pozdě?

M.H.Clark je skvělá spisovatelka a musím říct, že tohle byla nejlepší knížka, kterou jsem od ní četla - doslova jsem ji zhltla, ačkoli jsem už v druhé části věděla, kdo je vrah a jak to dopadne. Plně doporučuji, moc dobrý detektivní román.

sobota 18. října 2014

Be free


Kdybys mohla změnit jeden den ve svém životě - který by to byl?
Žádný.
Tvůj život je tak dokonalý, že nechceš nic měnit?
Ne. Můj život je krásný a já si nemám na co stěžovat, přestože jsem už několikrát pořádně padla na hubu, přestože mě hrozně moc lidí zklamalo.. Přesto bych nic neměnila - protože můj život je takový, jaký být má.


Tenhle imaginární rozhovor jsem dnes vedla sama se svým druhým já (ano, jsem tak trochu magor). To proto, že jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala před pár měsíci chybu, když jsem si do života pustila takové lidi, jaké jsem pustila. Ale ačkoli mi ti lidé ublížili a nebo vím, že ublíží, pokud je nechám, stejně bych to nechtěla změnit. Protože já zastávám ten názor, že vše, co se stalo, tak se stalo z nějakého důvodu a stát se mělo.
Před rokem jsem ztratila člověka, který pro mě byl celý svět. Ale přesto, i kdybych to mohla změnit - zkusit udělat něco pro to, aby se to nestalo - tak to neudělám. Sice mi bylo strašně, ale zároveň jsem díky tomu získala sílu překonávat spoustu dalších takových nástrah. Z dalšího rozchodu už jsem se sbírala rychleji. A když jsem pak potkala člověka, kterého jsem měla moc ráda a on mě jen sprostě využil, na pár týdnů mě to dostalo, ale i z toho jsem se dokázala vzpamatovat. A dokonce mu čelit, kdykoli ho potkám. Všechno, co se mi v životě děje, mě nějak formuje. Abych byla lepší a silnější.
Mám takové tušení, že se brzy budu muset zase rozloučit s člověkem, který pro mě hodně znamená. Dokonce mu budu muset říct sbohem, aniž bych to chtěla. Ale vím, že to zvládnu, protože už jsem to několikrát udělala. Už jsem se naučila snášet bolest a chápat, že někdy musím udělat těžké rozhodnutí, abych byla spokojená a aby to bylo správně. Protože věřím, že i tohle bude mít svůj důvod. Uvolním místo ve svém životě pro někoho, kdo si bude vážit toho, že v něm může být.. Protože vím, že někteří si toho teď neváží.
Chvíle, které jsem prožívala v minulosti, mě naučily se smát, plakat, nevzdávat se a poznat, co je pro mě nejlepší. A proto bych ani jeden den nezměnila - mohla by mi teď chybět ta zkušenost, kterou bych potřebovala ke správným rozhodnutím.

Změnili byste něco na svém životě?

středa 15. října 2014

True love



Kolik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let?
Když jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit.
Pokud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná?
Dnes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne? Protože dřív se lidé měli natolik rádi, že byli ochotni řešit spolu problémy, ať už byly jakkoli veliké.. Žádný z těch problémů je nedonutil opustit toho druhého. Dnes je to ale uplně jinak. Dnes jsou lidé natolik rozmazlení slaboši, že před každý sebemenším problémem utečou a nechají svého partnera "v rejži".
Neklape vám to, protože máte špatné období plné hádek? Utečte.. Neklape to, protože vztah není podle vašich příliš náročných představ? Utečte.. Neklape to, protože se nevidíte každý den od rána do večera? Utečte.. Nebo to neklape proto, že se naopak vidíte hrozně často? Utečte.. Nevíte, jak to spolu zvládnete v budoucnu? Utečte...
Proboha, vždyť každý problém má řešení a když se o něj pokouší oba dva, vždy se to dá nějak rozlousknout. Nejsem žádný matematik, jsem člověk z filosofické fakulty (to je důvod toho, proč tak moc hloubám a kecám kraviny), ale věřím tomu, že tohle nejsou rovnice, které nemají řešení.. Když mě opustil můj expřítel, všichni kolem mi řekli, že můžu být ráda, že to udělal teď a ne v horších případech (po šesti letech, co jsme byli spolu, mám být ráda, že to udělal tak brzo - to je aspoň řádná matematická logika!) .. Jenže on mě opustil proto, že to je přesně ten člověk, který problémy neřeší, ale radši před nimi utíká - zdrhá, jakoby mu hořela koudel u prdele.
Jenže já vím, že téměř každý problém jde vyřešit (samozřejmě, nepočítám milenky, násilí aj.) - já jsem člověk, který se neumí vzdát a dává všemu naději, ač se to zdá jakkoli ztracené - i když často to dělám na úkor osobního štěstí.. Teda, dělávala jsem, od jistých dob jsem se docela probrala. Ale i tak to ve mně ještě občas je a vypluje to napovrch. A co je tomu příčinou? Jedna z nich je moje teta se strýcem - jsou spolu celý život. A i když jsou ještě příliš mladí na to, abych tohle o nich říkala, vím že spolu budou celý život. Protože díky nim věřím na pravou lásku.  A lásku na celý život. Stejně tak díky rodičům mé kamarádky, kterým táhne na 40cet a jsou spolu od 14 let! Tohle jsou lidi, kteří stále dokazují tezi, že když se člověk snaží vše řešit, když neutíká před problémy a když toho druhého naplno miluje, vše se dá překonat a lidé mohou žít jako v pohádkách - celý život šťastně až do smrti.. A pak jsou tady druzí, kteří jím to mohou zákeřně závidět.

Máte někoho, o kom si myslíte, že vystihuje můj popis pravé lásky a bude s vámi do smrti?

neděle 12. října 2014

My máme rádi víno..

... věřím, že tuhle písničku znají všichni - i ti, co nejsou fanoušky Chinasky nebo seriálu Vinaři. Já nejsem fanouškem ani jednoho, ale zato jsem obrovským fanouškem jižní Moravy. A než se uskuteční můj sen a já tam budu jednoho krásného dne bydlet, chytám se zatím aspoň každé příležitosti, která mě na J Mor zavane. A když to má ještě znamenat celý den pití vína/burčáku, tak tomu člověk nemůže odolat.

Už pár měsíců zpátky jsme se s mou Nejmilovanější dohodly, že letos se burčákový pochod v Mutěnicích nemůže obejít bez nás (už tak nechápu, jak se mohl minulé roky bez nás obejít) - a tak se stalo a my včera v 7.45hod vyjížděly směr jih. Po dvouhodinách spánku, které jsem tu noc absolvovala, jsem chvilkama v autobuse přemýšlela, jestli ten den neumřu - neumřela jsem! Naše první zastávka byla ve sklípcích v Miloticích, kde jsem odmítala pít burčák do chvíle, než jsem ochutnala výborný červený - a pak už se chodilo jen po stáncích a hledal se červený burčák.
V 11.30h jsme vysedli pod Duňansků horů a začal náš náročný pochod do Mutěnic.Hrozně se mi líbilo, jak byli všichni lidé kolem milí a přátelští - kdoví, jestli to bylo tím burčákem nebo jižní Moravou. S mou Nejmilovanější jsme se na kousek trasy přivtěřily k jiné skupince, která nás během 2 minut naplno přijala mezi sebe, aniž by nás kdokoliv z nich znal. Jak jsme si kupovaly burčák, tak jsme se od nich odpojily a říkaly si, že jim tam už nebudou zaclánět. A oni si toho hned všimli a volali na nás: Holky, my jsme tady! Bylo to vtipné i hezké zároveň. Hned o kousek dál se s nama začal bavit nějaký další pán, se kterým jsme se nějak dopracovali k tomu, co studuji. A jak to zjistil, hned se začal ptat dalších, co dělají (teda ještě před tím stihl zkonstatovat, že já jsem vlastně díky svému oboru škodná). Půlku řady tam obešel a ptal se. Pane a vy děláte co? Vy jste asi už v důchodu, že? -- Ne, nejsem v důchodu. -- Aha, tak pardon, vypadáte na to... A vy pane děláte co? -- Já radši nic. Já všechno pokazím. Užili jsme si tam kupu srandy kvůli uplně cizím lidem. Ale samozřejmě i my jsme perlily, jako když moje Nejmilovanější ukázala, že zvládá nabalovací taktiky. Tyjo, já se furt chystám, že budu péct trdelník! -- Já mám stejný plán, ale ještě jsem se k tomu nedostal. -- Můžeme péct spolu. To pán zřejmě nečekal, ani nikdo z nás.
Ve 14.00 jsem měla docela existenční krizi, kdy jsme seděly na kopečku a přemýšlely, že chceme asi spát. Hele, tady slečny odpočívají. Zeptáme se jich, třeba té v zeleném. -- Ne, té ne, ta vypadá, že by nám neříkala pravdu. Jako pardon, ale vypadám už od pohledu na to, že jsem prolhaná potvora? Taková slečna si nepotřebuje hledat přítele. On se objeví sám a řekne jí "já vám budu dělat přítele". -- Tak už aby tady takový byl. Pravdou je, že jsme si tam s mou Nejmilovanější našly zase pár budoucích manželů - škoda, že to nebyli jen naši budoucí manželé, ale i jiných slečen. Musíme počkat na tu vlnu rozchodů, která snad brzo přijde. Ne, že bych někomu přála rozchod, ale až moc hezkých kluků je zadaných. A nebo to jsou debilové.. A nebo jsou to zadaní debilové. Ale myslím si, že nám dvěma je bez chlapů stejně nejlíp, my si vystačíme skoro ve všem spolu, že Nejmilovanější!
V Mutěnicích jsme nakoupily vítané domů, poslechly místní kapelu, mrkly se do sklípku a šly si najít náš autobus. Autobus plný z 99% - jedna ztráta se dá přežít, aneb náš kamarád se někde ztratil a nešlo se mu dovolat. Takže jsme mu dali 30min navíc a pak odjeli bez něj. Beztak tam někde zpívá. Cestu zpět jsem panu autobusákovi opravdu nezáviděla - vézt autobus plný ožralých lidí, to muselo být něco. Já otevřu tady to okno. -- Klidne otevři, ale nesahej na to červené, to je nouzový východ. -- Takže ho můžu otevřít? -- Ano, ale ne za to červené. -- Cože? Mám ho otevřít za to červené? V buse padla také asi nejlepší hláška dne, kdy náš kamarád, který je opilý, velmi rád mluví anglicky. Takže nejen, že celou cestu mluvil, ale anglicky i nadával. Pane Bože, oh Jesus, fucking, houly-mouly! Od teď je to má nejoblíbenější nadávka! Náš výlet jsme s Nejmilovanější zakončily v Mekáči a jely domů. Dokonce jsme odmítly mého Nejlepšího, který nás chtěl vidět ještě v hospodě - byly jsme kantáre - ale byly jsme střízlivé! Dnes ráno by mě ani nenapadlo, že dojedem takto střízlivé domů. Fakt, nad tím jsem ani jednou nezkusila přemýšlet.
Bylo to fakt supr, všem doporučuji! Příští rok jedem na jižní Moravu zase - dokonce 2x - na burčákový pochod a taky máme v plánu udělat si romantický dvoudenní výlet do těchto krajů. Protože je to tam opravdu dokonalé. Jediná chybička, kterou včerejší den měl, byla ta, že s nama nebyl můj Nejlepší, který si zatím někde lyžoval.. Budiž mu to odpuštěno..

pondělí 6. října 2014

Party hard


Miluji studenstský život a tolik mi přes prázdniny chyběl! Obvykle mají lidé období prázdnin nejvíc akční a přes školu nudu, ale já to mám přesně opačně. Já se většinou přes prázdniny nudím a nabírám síly pro školní rok - prázdniny jsou mým obdobím zimního spánku a vyčkávání chvil, kdy myši mají pré - a minulý týden byl přesně tak supr, jak si představuji.

První večer kolaudovali naši známí byt. Vůbec se nám tam nechtělo, byly jsme unavené a rozležené, ale usoudily jsme, že na hodinku jít posedět můžem. Udělaly jsme ze sebe kočky, koupily 3 litry vína -s tím, že si dáme tak dvě sklenky a zbytek zůstane na další den- a vyrazily jsme. Seděli jsme, povídali, pili, jedli a najednou bylo 23hod - čili čas, který jsme si určily k odletu. Mrkly jsme na sebe a usoudily jsme, že se nám domů nechce - nevadí, půjdem za půl hodinky. Za půlhodinky jsem opět mrkla na holky - opět se nám nechtělo a náš Fahrplan šel do kélu. Tímhle posledním mrknutím navždy vybuchla věta, kterou jsme pronesly při chystání se na akci: "Dnes opatrně, dnes budem za dámy a další dny to pak rozjedem." Poslední skleničky vína jsme dopíjely 1.20hod - a ne, opravdu nám na další den nezbyla ani kapka - a v tu chvilku přišlo další nečekané prodloužení večera/rána - vsadila jsem se s Kebkou, že pokud se zvládne převléct do 20min, tak s něma půjdem do našeho oblíbeného klubu - kdybych tehdy věděla, co za osudové setkání mě tam čeká o pár dní později, hnala bych se tam hned, jen mastný flek by za mnou byl. Ale nepředbíhejme. V 1.55 hod už jsme byly s mou Nejmilovanější nachystány k odchodu - ale bohužel jsme byly jediné. Tak když už čekat na lemry, tak si u toho aspoň pořádně zatrsat a zabékat - žádný klub být nemusel, udělaly jsme si soukromou párty. Naše soukromá párty pokračovala i ve 2.15 přímo uprostřed silnice před naším bytem. Co z toho, že kolem chodili lidé a jezdily auta... ale má opravdová bitva měla teprve nadejít - a byla to slovní bitva "Ale ty vůbec neumíš prohrávat." Problém byl, že neumím prohrávat ani já, ani Kebka. Chlapec nechápal, že jsme se vsadili o fakt, že se převleče do 20min a do té doby vyrazíme pryč.. Co z toho, že jsme razili za hodinu, on prostě vyhrál a já neumím prohrávat, když nechci do klubu.. A vzhledem k tomu, že opravdu neumím prohrávat, tak jsme se do klubu všichni vydali i skrz fakt, že jsem vyhrála - ale nikdo mi nebude říkat, že neumím prohrávat! Takže přátelské objetí od Kebky, že je všechno cajk a zžíravý komentář od Nejmilovanější "Ty se s někým vsadíš a my se musíme táhnout do klubu jen proto, že neumíš prohrát." V klubu se ovšem stále platil vstup a to jsme odmítly - vysvobození, mohly jsme jít spát! 
Takže jsme ulehaly 2.30 do postele a rozhodně jsme ten večer nevypadaly jako dámy.

Nevadí, pokus dam č. 2: Swing party.. Opět koupeny 3 litry vína s komentářem "Koupíme toho víc, kdyžtak zbude na zítra." Tenhle komentář byl ovšem se smíchem a vědomím, že to nejspíš neklapne. U události téhle party bylo napsáno, že nás ten večer bude bavit moderní hudba zasazená do swingových tonů a to vše budou podtrhovat dobové oblečky.. Nad poslední částí věty jsem se na chvilku pozastavila a říkala jsem si, co to asi znamená. Pak jsem usoudila, že nic podstatného a vykašlala se na to. Ovšem v klubu jsme záhy zjistily, že jsme se na to jen tak vykašlat neměly - téměř všichni byli oblečení v hadrech z 20./30. let - vypadali skvěle! A my tam v party outfitu z 21. století! I tak jsme si udělali krásnou fotku a pokusili se vyhrát nástěnné hodiny Fénix (museli jsme vypít 8 piv nebo kolik).. Já pivo nepiji, takže to bylo na ostatních. Poslední dvě piva se koupily už jen proto, že jsme fakt chtěly hodiny! Dojdem si pro výhru a oni nám řekli, že měli jen 10 hodin a všechny už jsou pryč - měly jsme chuť jít k baru a říct, že chceme ty piva vrátit.. Ale nešly jsme, dostaly jsme jako cenu útěchy dvě kravaty Fénix a piva jsme nechaly cestou domů na zídce.. Cestou domů ve 24.00hod. Ano, opravdu se nám podařilo být za dámy, nevypít všechno víno ani všechno pivo. Mission complete! Za to jsme zasloužily odměnu v podobě úžasného hot dogu - ja vím, na noc se nejí, ale já zhubla opět na svou normální váhu, takže můžu!

Večer č. 3: Potvrdit, že umíme být dámy. "Já dneš budu zase za dámu." - "Tak to já ne." Konečně přišla jediná akce, kterou jsme měli naplanovanou - Back to school! Poslední dva roky to bylo skvělé (poprvé Mandrage, podruhe UDG - tak aby ne), jen letos jsem se hrozila, že to bude trochu horší, protože Chinasky zrovna nejsou můj cup of tea.. A tak jsem se těšila pouze na 100 zvířat, kteří byli samozřejmě supr! A kupodivu byly supr i Chinasky, nakonec se ukázalo, že znám víc písniček, než jsem myslela (za tu hodinu jsem neznala jen jednu) a byly jsme dost blízko podia, abychom mohly mit i nějaky ten vizualní zážitek. Škoda jen, že tam bylo zas milion lidi, to já nesnáším.
"Oni jdou furt za nama." "Já myslim, že dnes za nama půjde polovina Back to school, vzhledem k tomu, že bydlime naproti klubu." "To je fakt. Já myslím, že dnes budou i někteří bydlet v tom klubu."
Před tím, než jsme se vydaly do klubu, jsme si skákly domů nachystat hody -protože hladová ženská je protivná ženská a hladová Rose je životu nebezpečná. Takže jsme se napapaly a spokojeně vyrazily do klubu -kde to s tou spokojeností trochu vázlo, protože tam byla opravdu polovina BtS = vedro, nedýchatelno, nehnutelno a plno dementů, kteří museli furt chodit tam a zpět, takže naše taneční kreace byly neustále narušovány! Po chvilce jsme se vztekly a šly do zadního baru, kde bylo překvapivě málo lidí a docela chlad. Chlad do chvíle, než jsem zpozorovala pána za barem, který se okamžitě stal prvním na mém seznamu "potenciálních manželů". A v tu chvíli začla má balící taktika - jen mu dej najevo, že se ti líbí, třeba se chytne. Tudíž jsme u baru seděly velmi často.. Což je něco nepředstavitelného vzhledem k faktu, že my neustále tancujem. Nakonec se na nás Manžel trochu nachytal a dokonce se usmál. To je první krok ke spokojenému manželství..
"Teď jsi řekla, že se ti líbí, příští týden s ním máš rande a za 14 dní ho máš zas v posteli, že?" - "Mám ho dovést zas do té tvoji?" - "Jo, ale bez tebe." Můj Manžel má místo do budoucna u každé mé kamarádky. Sežeňte mi někdo takového chlapa, když můj bývalý budoucí manžel hledá také svou novou budoucí manželku..

neděle 5. října 2014

Familiar Taste of Poison



Jsem člověk, který nesnáší prohry.. Už jednou/dvakrát jsem to vzdala a cítím, že přicházím do okamžiku, kdy to budu muset udělat zase.. Dnes jsem četla jeden citát "Být ve vztahu neznamená, pořád se líbat, držet se za ruce a všude se ukazovat. Znamená to být šťastný s někým, kdo tě dělá šťastným takovým způsobem, jakým to jiný nedokáže." No, k tomu držení se za ruky mám své výhrady, protože pro mě je to jeden z největších projevů lásky a proto já se jen tak s někým nikdy za ruky nedržím.. Ale se zbytkem naprosto souhlasím. Láska je o tom pocitu štěstí, který člověk cítí uvnitř.
Mě to v tuhle chvíli zevnitř jen rozežírá a ubíjí. Snažím se najít ten pocit štěstí, ale nikdo mi k němu neukazuje cestičku. Jsem naplno racionálně uvažující člověk, abych pochopila, že tohle všechno je sakra špatně, že bych od toho měla dát ruce pryč a odejít. Vím, že bych to zase dokázala, když už jsem to udělala. Ale ty odchody tak bolí, že to ještě nechci dokázat

Nadruhou stranu nedokáži být s někým, kdo pro mě neumí nic obětovat... Zase to všechno musím tahnout já a jsem z toho unavená, každý den mě bolí hlava.. Bolí mě z toho balancování, kdy stojíme na špičce a nevíme, na kterou stranu se převrátit.. Zkuste si několik měsíců balancovat na špičce, věřím, že budete unaveni stejně tak.
Ale mě už špička bolí, já cítím, že padám. A jen si přeji, abych padla na tu správnou stranu, ať už to bude jakákoli.

Pravá láska je ta, která zůstává stále, ať jí dáváme všechno, nebo jí všechno odpíráme.. Navždy to ve mně zůstane, ta část srdce bude vždycky obsazená. Ale pokud si budem navzájem všechno odpírat, zůstane obsazena opravdu jen ta malá část a už se nikdy nezvětší.. Časem zapadne prachem a já ji už nikdy nebudu chtít očistit.. Znovu už ne.
Když na sobě dvěma lidem záleží, budou vždy hledat způsob, jak to může fungovat, bez ohledu na to, jak těžké to je.. Ale my nehledáme, my se vzdáváme. Zase se chci vzdát..! Ačkoli prohru nesnáším. Umím bojovat s bolestí, se špatným obdobím, se slzama, s jinýma holkama.. Ale neumím bojovat s lhostejností a nechutí se jakkoli snažit.

Tak takhle to nějak vypadá s mým "optimistickým podzimem".