úterý 25. listopadu 2014

Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože ..



Minulý týden byl na našem bytě velmi dekadentní.. Ale přijde mi, že naše zážitky z pařby tady moc nikoho nezajímají, tak vás tentokrát nebudu tolik zatěžovat psaním o tom, jak kde chlastáme, ale přidám trošku toho kulturního zážitku.. Ne, že bychom se konečně dostali do divadla, i když se na to chystám už třetím rokem - ale byli jsme na koncertě měsíce listopadu - Divocí Billové!
Tyhle pány poslouchám už od raného stadia puberty a vždy jsem si přála dostat se na jejich koncert, takže jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla, že zavítají do našeho místního klubu. Vůbec nás nenapadlo zjišťovat, jestli mají nějaké nové písničky, sázeli jsme na to, že tihle týpci už jedou na klasiku, kterou známe. Chyba lávky, v roce 2013 jim vyšlo nové CD - muhehe, ten kdo mě čte delší dobu už ví, jak nemám ráda chodit na koncerty, aniž bych znala všechny písničky. Ale nějak jsem tentokrát nestihla tenhle rest dohnat, takže jsme se tam vydali trochu nevzdělaní..
Ten den jsme byli po docela náročné akci (aspoň teda někteří z nás), takže příprava nebyla tak aktivní. Já jsem zahájila detox a ani jsem nepila, což se mi při koncertech a takových událostech moc nestává. Ještě jak jsem byla unavená, tak se mi tam nakonec vůbec nechtělo - a ostatní nevypadali o moc lépe. Říkali jsme si ale, že když jsme za lístek dali 350kč (!!!), tak tam musíme jít a užít si to. Oni musí mít tak drahé lístky, protože jak je jich osm, tak když se to mezi ně rozpočítá, tak by si s nízkým vstupným moc nevydělali.
Jako předskokané s něma dojela skupina Jelen. Já je teda moc nemusím, ale naživo byli fajne a bylo se i na co dívat! Dokonce s sebou přivezli jako hosta Kateřinu Tichou (možná vy, kteří sledujete Očko, znáte písničku, kterou mají spolu), takže hezké překvapení. No ale já se nemohla dočkat toho, až skončí a nastoupí DB.
Podium bylo vytvořeno tak, aby evokovalo prostředí texaského bordelu, stejně tak byli oblečení i kluci a vypadalo to supr. Na to, jak jsme se tam netěšili, tak jsme si to hrozně užili, byla to jízda, skvělé a úžasné! Hrozně se mi líbilo, že hráli dvě hodiny v kuse, střihli skoro 30 písniček, což je teda dost podle mě! Myslim, že ani koruna z těch 350kč nepřišla nazmar. Nové písničky jsou skvělé, dokázali že rozhodně ještě nepatří do starého železa.. Už mám CD stáhlé a posledních pár dnů si jedu jen na něm - doporučuji!
Až přijedou znovu, půjdu opět velmi ráda!

Jen malé infíčko (to je docela úchylné slovo) na konec - Zítra měla dotaz, jak to dopadlo s Nejlepším.. Viděli jsme se ještě v pondělí, byli na posledním svařáku a pizze.. A pak ještě ve středu, kdy jsme mu šly s holkama mávat k vlaku. V sobotu ráno doletěl (po třech dnech a pěti přestupech) na Nový Zéland, kde jim začíná jaro a mají 25°C - šmejdi, už provokují s jarním outfitem na fotkách.

A uplně na závěr přece jen jednu vtipnou historku z našeho obydlí. V úterý (spíš už ve středu), jsme přišli v pět ráno z párty v docela podroušeném stavu, takže následující ráno jsme vyspávali. Zrovna na to ráno ale byla domluvená naše Belgičanka, že provede naše potenciální nové spolubydlící po bytě, aby se rozhodly, jestli se jim za nama chce. Když prováděla první, všichni jsme ještě spali, to bylo relativně v pohodě. Zádrhel přišel u druhé, která přišla v 11hod (s tím, že se k nám chce nastěhovat proto, že na kolejích dělají děcka hrozný bordel a ona chce mít klid). Tou dobou jsem byla (outfit: pyžamo) s Modráskem v kuchyni a se zbytkáčem v krvi jsme se furt všemu hrozně smáli - a my dva se smějem sakra nahlas.. Slečna s Belgičankou seděly na chodbě a snažily se nás ignorovat. V tu chvilku vylezl z pokoje Ostravák (outfit: trenky a triko) a Belgičanka říká slečně: "Toho si nevšímej, ten tady ani nebydlí." V tu chvilku začal Ostravák valit do slečny, jak jsme strašně úžasní, skvělí, jak by se k nám měla hned nastěhovat, že on by šel hned (ale to sám od sebe, nenastrčili jsme si ho tam).. A po tomhle monologu vylezl Vtipálek z toho samého pokoje (outfit: trenky) a celý bílý zalezl do koupelny. Mezi tím Belgičanka řekla slečně, že spolubydlící jsou fakt super. Záhy vylezl opět Vtipálek, tentokrát z koupelny (stále jen trenky) a řekl slečně "dobrý den" a šel zpět do pokoje... Tohle byla nejlepší groteska historie, to by nikdo nevymyslel. Slečna už se u nás asi neukáže.. Bude si říkat "zlaté koleje".
A poslední info: Sice mám všeho až nad hlavu, strašně moc, nestíhám nic, furt pracuju, do školy nic nedělám.... Ale takhle spokojená, jak jsem, už jsem strašně dlouho nebyla!!

"Takže pro tebe Jakub III.? Ty jsi fakt správný historik."

pondělí 17. listopadu 2014

Plesy bývaly v minulosti výsadou šlechty


Pořád marně přemýšlím nad tím, který chytrák rozhodl, že plesová sezóna bude v zimním období - to byl určitě chlap. Já sice chápu, že když se chce člověk cítit jako v pohádce, tak k tomu potřebuje tu správnou zasněženou vánoční atmosféru... Ale chlapci, spadli jste někdy v zimě na ledu? Věřím tomu, že ačkoli jste měli pevnou zimní obuv, minimalně jednou v životě se vám taková nepříjemnost stala. A teď si představte, že my se musíme na takovém ledu udržet na 20cm jehlách - protože řekněme si to upřímně, balerínky jsou sice príma vynález, na který nedám dopustit, ale 98% žen chce jít na ples v pravých střevíčcích. Co kdyby totiž o půlnoci některá utíkala z plesu, aby ji náhodou zlá macecha nenachytala, jak trajdá někde mimo domov, zatímco má přebírat hrášek, a nechala na schodech balerínku? Princ by pak objížděl celé království s nějakou divnou botou, o které by ani nevěděl, z jaké strany ji dotyčné nasadit na nohu. A co kdyby ji nasadil špatnou stranou a čirou náhodou by padla jiné princezně? Pak by taková princezna seděla na trůnu s cizí botou a říkala by si, jakou má z prdele kliku.
Druhý takový problém se sněhem a ledem nastává ve chvíli, kdy chce někdo vypadat opravdu jako pravá princezna. Jako předloni já. Vzala jsem si nejkrásnější šaty, jaké jsem mohla, které jsem měla půjčené od pravé Popelky od Walta Disneyho a předpokládala, že budu nejkrásnější dívka na plese. Možná jsem byla, ale tenhle dojem dost kazil fakt, že šaty byly dlouhé, jak týden před výplatou a každou chvilku mi na ně někdo šlapal. A vždy to byl nějaký ohromný inteligent, který místo toho, aby z nich hned slezl, tak se zastavil a čuměl na mě.. Se mnou to samozřejmě vždy škublo směrem vzad a když se to stalo už tak po třetí, tak šaty přestaly být kouzelné a látka se začala trhat. Pak už jsem jen každou chvilku slyšela nepříjemný zvuk škubající se látky. Takže když jsem s nimi měla problém uvnitř sálu, umíte si představit, jak to vypadalo venku. Že jsem se skoro nevlezla do taxiku, o tom ani nemluvím. Ale z tohoto večera jsem si odnesla jedno ponaučení - mám hezké nohy a nemám nervy na dlouhé šaty - na ples už vždy jen s krátkými.
A ještě jeden poznatek ze spousty plesů, jimiž jsem si už prošla. Je velmi vtipné sledovat, jak chodí všechny slečny před takovýma akcema k holičce, kosmetičce, nehtařce a půjčují si ty nejkrásnější šaty jen proto, aby večer vypadaly úžasně - a opravdu je většina z nich nádherná - ale o pár hodin později tyhle kočičky najdete na záchodě s rozmazaným make-upem, za který daly 1000kč, jak blijí do záchodové mísy (a to ještě v tom lepším případě, spousta princezen to háže do umyvadla nebo někam do květináče). Děvčátka, já neříkám, že i mně už se někdy nestalo, že bych na akci dopadla špatně.. Ale přece jen, ples je trochu jiná událost, na které se vyplatí pít střídmě a odcházet skoro stejně krásné, jako jste přišly. Jednou jedinkrát se mi podařilo z plesu odcházet ve špatném stavu - ale to jen proto, že jsem ho probrečela kvůli svému bývalému příteli. A pokud se přece jen stane, že to třeba vaše kamarádka trochu přepískne, postarejte se o ni, vyvolejte dojem, že je všechno v cajku a posaďte ji do taxíku směr domov. Takhle jsme to udělali s mým Myšákem a myslím, že jsme jí uchovali velký kus důstojnosti.
Každopádně, já jsem obrovský milovník plesů - konečně můžu přestat skrývat svou královskou identitu a nahodit úbor princezen. Náležitě si to vždy užívám. A přesně za měsíc mě čeká první ples - sice s dost zvláštním plesovým tématem, ale i to je výzva a já se na něj moc těším.
Loni jsem taky poprvé chodila po plesech bez partnera (když nepočítam ten, kdy si Lhář hrál na to, jak se mnou chce být) a i když jsem se toho bála, hrozně jsem si to užila. Takže počítam s tím, že letos to bude to samé.. A třeba nějaký partner bude - a když ne, tak třeba se najde nějaký přímo na místě. Uvidíme uvidíme.
Tak holky, buďte princezny, já vám budu kralovat..

sobota 15. listopadu 2014

Forever..


Píšu tady o všech možných hajzlech a klucích, kteří mě zklamali a proto je čas na změnu. Dnes napíšu něco o člověku, který mě nikdy nezklamal, je úžasný, skvělý a pro mě jeden z nejbližších lidí - a kupodivu je to kluk..
Když jsme se před dvěma lety poznali poprvé, absolutně by mě nenapadlo, že náš vztah dovedem tak daleko. Hned první večer jsme si naprosto padli do noty, hrozně se mi na Nejlepším líbil jeho smysl pro humor, upovídanost a optimismus. Po tom, co jsme se rozešli s Nebudu-používat-sprostá-slova, jsem se s Nejlepším začala vídat poměrně často, sem tam jsme zašli na vínko nebo se potkávali na akcích. Absolutně jsem neposlouchala všechny kolem, kteří tvrdili, že je do mě zamilovaný. Pro mě to byl nejlepší kamarád, se kterým je mi úžasně a můžu s ním mluvit o všem. Až po několika měsících jsem se dozvěděla, že je/byl do mě Nejlepší opravdu zamilovaný a v tu chvilku bych si za všechny věci zpětně nejraději vyliskala. Několikrát jsem ublížila člověku, který mi jako jeden z mála neublížil nikdy. Nejtěžší bylo asi to, že pro mě to byl stále JEN nejlepší kamarád. Natolik jsem si ho vážila, že bych s ním nemohla chodit už jen proto, že by hrozilo, že ho ztratím a to bych nikdy v životě nechtěla.
No a teď jsem ho ztratila i tak.. Když před rokem začal řešit, že pojede v listopadu 2014 na Nový Zéland, tak jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Bylo to daleko, říkala jsem si, kdoví co bude a taky to, že tam určitě pojede jen na chvilku.. A najednou se tohle léto začalo proslýchat, že Nejlepší v listopadu opravdu odjíždí - a bude tam rok nebo dva. Stále jsem si to nechtěla připustit a neřešila to.
A najednou měl včera rozlučku a ve středu odjíždí.. Se slovy, že si chce prodloužit vízum na 5 let a nejlépe se už nikdy nevrátit. To jako znamená, že kdykoli dojedu do toho našeho prdelákova, tak tam na mě nebude Nejlepší čekat? Neuvidím ho každých 14 dní? To znamená, že bude na druhé straně zeměkoule, když my půjdem spát, on bude vstávat. Už mi nebude říkat "Fuku, ty jsi ale Fuk!" Nebude dělat "jupiiii", kdykoli je opilý. A už neuslyším to jeho "To sem eště neviděl".
Včera jsem na rozlučce začala v jedenáct brečet a do teď jsem pořádně nepřestala. "Jak moc mě máš rád?" - "Od té stěny, až k té druhé. Víc už to ani nejde." Tak strašně jsem včera litovala chvil, kdy jsme se měli vidět a kvůli mně jsme se neviděli. Teď bych je všechny vrátila a užívala si je s mým Nejlepším. Protože kdy ho zas uvidím? "Potkáme se tady za deset let." Věta, která spustila příval mých slz. V jednu jsem byla připravena v kabátu, že pojedu domů, protože jsem dnes musela do práce. A pak jsem si uvědomila, že už ho neuvidím a že i kdybych měla v práci umřít, tak tam s Nejlepším musím být co nejdýl. Domů jsem dojela o půl šesté, po tom, co jsme se rozloučili skoro nejlépe, jak jsme mohli. A probrečela jsem se ke spánku.
Dnes je mi hrozně.. Zdá se to jen mně, nebo je vše kolem najednou šedivé? Kdybych na to ještě měla sílu, tak brečím nonstop. Ale tu si nechávám na pondělí, kdy ho uvidím uplně naposledy. Nejúžasnějšího kluka, kterého znám. Ale stále se držím svého hesla "Vše se děje proto, že se to dít má." I jeho odjezd má nějaký význam. A já to chápu, jen to musí aspoň trochu přebolet.
Teď už mě kromě rodiny domů opravdu nic nepotáhne..

čtvrtek 13. listopadu 2014

Just a dream


Když jsem byla malá, zdálo se mi, že držím v ruce lucernu, která mi najednou spadne, vše kolem mě díky ní začne hořet a když se podívam na svou ruku zjišťuji, že mi oheň spálil všechnu kůži až na maso - a to maso je bílé jako upečené kuřecí. Teď, když si to čtete, vám to nejspíš přijde směšné, ale já z toho měla takový šok, že si tenhle sen pamatuji už dobrých 18 let. Stejně tak ten, kde mě honilo divoké prase, čehož já se děsím do dnes - ten se mi zdál dokonce 3x po sobě. Z toho přijdou sny, které si nepamatuju už ani ten samý večer. Čím to je? A proč se nám vlastně určité sny zdají?
Na blogu u Michaela jsem četla větu, že se "mozek ve spánku snaží najít odpovědi na otázky, které nás trápí, a snaží se je vysvětlit" (není to napsáno uplně stejně, ale hlavní myšlenka tam je). Tohle se mi zdá jako nejlepší odpověď na otázku "co jsou to sny?" jakou jsem kdy slyšela. Možná to tak mám jen já, ale mé sny jsou odraz věcí, které mě trápí a nad kterýma strašně přemýšlím.
Po každém rozchodu se mi vždy zdá, že se vše nějak urovnalo a my jsme se s přítelem vrátili k sobě - pocit štěstí z toho vždy přímo sálá.. Takové sny já hrozně nesnáším - pak se člověk s tím pocitem štěstí probudí a po pár vteřinách si uvědomí, že to byl jen krásný sen a že on se vzbudil do noční můry, které se říká skutečnost - kde jsme s přítelem stále od sebe. Po takové noci je člověk schopen proberčet půlku dne, protože si uvědomí, jak moc to stále bolí i když se na to snaží zapomenout. Po rozchodu s chlapcem Jen-slova-žadné-činy, se mi o něm zdálo ještě 4 měsíce.. Takže i když pořád říkám, jak jsem se z toho vyhrabala až neskutečně rychle, můj mozek mi naznačoval něco jiného - on se s tím nesmířil ještě další 4 měsíce a snažil se to sám nějak vyřešit. Můžu vám říct, bylo to docela ubíjejíci, vidět ve snu tak dlouho člověka, kterého nesnášíte a na jehož existenci jste se snažili urputně zapomenout. Ale i tohle zřejmě patří k rozchodům.
Sen, který mě donutil napsat tenhle článek, se mi zdál o víkendu. Patří mezi ty, díky nimž si uvědomím určité věci. Třeba jako když se mi v září zdálo, že jsem si konečně našla čas zase začít jezdit na koních. Díky tomu jsem si uvědomila, že pokud budu prodlužovat studium, ten čas by se příští rok opravdu mohl najít a já bych se na to zas mohla vrhntou - už mi to tak neskutečně chybí (i když jsem alergická na to, jak poslední dobou najednou všichni jezdí na koních, protože je to moderní a protože na to letí kluci).
Tentokrát se mi zdálo, že jsem se dala s chlapcem Jen-slova-žádné-činy ZASE dohromady, jeli jsme k mé babičce a on s sebou vezl hrozně moc věcí s Hello Kitty. A já se ho zeptala, na co to má. A on, že to veze jedné kamarádce, která se zmínila, že má ráda HK.. Tak jí to sbíral a teď jí to chce dát. Ještě teď si dokážu vybavit ten pocit strachu a zloby dohromady, který jsem v tom snu cítila (asi taky proto, že jsem jej cítila nedávno naživo). Tak když jsem se probudila, přemýšlela jsem nad tím, že měl pan Nikdy-Nic-s-Jakubem před týdnem pravdu, když říkal, že by se k sobě lidé neměli nikdy vracet, protože ty problémy, díky nimž se rozešli, tam budou vždy. A i když jsem mu říkala, že tenhle názor jsem taky dřív zastávala, ale dokud člověk nepozná, tak neví..., tak měl zřejmě fakt pravdu. Jednou mě opustil kvůli jiné holce a kvůli tomu, že ho to se mnou nebavilo - podruhé mě opustil proto, že chce být sám, protože mu to takhle vyhovuje, páč může balit jiné holky a proto, že ho to se mnou nebavilo... Udělal by to i potřetí.. Když člověka nemůže změnit láska, ani pád na hubu, tak už ho asi nezmění nic. A já jsem ráda, že mi to došlo, člověk pak přestane litovat svých rozhodnutí.
Sny občas bolí, ale zároveň nám mohou přinést konečné řešení otázek, které nás delší dobu trápí.
Takže sladké sny, milí čtenáři

sobota 8. listopadu 2014

V žáru pod sluncem, bloudí malej indián..


Mám takový spánkový deficit, že ani dnešních 12 hodin spánku jej nezabily - spíše zabily mě, protože jsem dostala takový šok, že jsem mrtvá ještě víc. Ale tenhle týden za to všechno stál.
Na úterý k nám byl nahlášen Nejlepší kamarád, který teď má jednu rozlučku za druhou, protože za pár dní odlétá na Nový Zéland a stále hrozí, že už se nevrátí... Budu si kupovat nový mobil! - Ten nee, ten má Windows 8, tam nejsou dobré aplikace. - Tak mi ukaž ty svoje androiďácké, které mi tak budou chybět. - Takže, počasí, měnový kurz, camping na Novém Zelandu. - Tak to ne! To ten mobil nechci, když tam nebudu moct mít camping na NZ! Bez toho nemůžu žít!
Ten den byla v našem klubu naplánována Primeros party, takže nám to sedlo jako hrnec na prdel. Cestou jsme se ještě stavili na nejhorší přednášku, na jaké jsme kdy byli, pizzu a punčík! A pak už se šlo sbírat kondomy a "zjišťovat, jaká jsi uvnitř" nebo kdo "nás chce naplnit". Hrozně mě pobavil fakt, kolik známých jsem tam potkala - kondom zadarmo přivede do klubu každého. V průběhu večera jsem usoudila, že se vzdám svého manžela za barem, protože si radši vezmu toho druhého pána za barem. Což mi následující den zakázala mamka hned po tom, co jsem jí oznámila, že můj budoucí mánžel je uplně celý potetovaný. Takže asi nakonec zůstanu ještě nějakou dobu svobodná. Do postele jsme šupli kolem čtvrté - rychle se vyspat, zítra nás čeká další párty.. Vtipné bylo další den procházet naším bytem a vidět na každém rohu kondom.

Další párty už pro nás byla větší oříšek - pořadatelé jsme totiž byli my. Šli jsme si koupit kanistr vína a pak už jen čekat, až přijde osazenstvo. Nahlášeno bylo sice 20 lidí, ale nikdo nevěřil tomu, že všichni opravdu přijdou. Normálně, oni fakt všichni přišli. A musím pochválit většinu hostů, že si vzali k srdci fakt, že to byl tematicky večírek a aspoň náznakem vypadali jako indiáni (samozřejmě až na nějaké vyjímky). Jako první dovedl nás Mluvící plyšák z bytu svého kamaráda Nikdy-Nic-s-Jakubem, který když vešel, tak všechny holky udělaly "aaaach." Ty jsi krásný, chytrý, vtipný, ale pro mě máš jednu velkou vadu.. Jsi Jakub. Ale na začátku večera jsem se za klukama vecpala a už se mě až do konce nezbavili, chudáci. A čím víc vína v kanistru ubývalo, tím víc se zábava rozjížděla. My jsme se s Nejmilovanější shodly, že bychom s Plyšákem nic mít nemohly, protože je s nama na bytě. - To je fakt, to bychom spolu fakt nic mít nemohli.. Ale občas zašukat bychom si mohli. Jak jsme dopili a padlo 1.30h, přesunuli jsme se do klubu - ještě, že ho nemáme moc daleko. A tak tam už to jelo uplně. Nakonec nás z tama museli před pátou vyhazovat - nebudu vůbec komentovat situaci, že všichni seděli venku před prázdným klubem, jen já jsem chodila uvnitř a hledala Plyšákova "debilního kamaráda".  Mohla jsem aspoň využít situace a zařídit si sňatek s mým budoucím, když už i konečně vím, jak se jmenuje. Nakonec jsme i my, poslední přeživší, zapluli v pět hodin do postele. Hele, vy chcete fotku? Já vás vyfotím na svůj mobil a pak vám to pošlu třeba na FB. - Stejně se ten kluk ráno probudil a říkal si "co to tady mám za cizí lidi v mobilu."
Hele, on si u nás nechal batoh a věci. - Nechtěla bych se ráno po akci probudit a zjistit, že nemám své věci. - Tak to buďte v klidu, já nemám svého kamaráda... Jak se kamarád našel, tak pak jsme pocítili na vlastní kůži slogan "Těžká jsou rána opilcova". Leželi jsme v kuchyni všichni na zemi jako největší trosky a hloubali nad otázkou "být, či nebýt" (a někteří "blít, či neblít"). Ale byla to fakt skvělá párty! Na to, že jsme se toho tak báli, tak jsme hodně dobří hostitelé a musíme zas brzo něco vymyslet. - Nejhorší je, že třeba si to říkáme jen my pořadatelé, jak to bylo skvělé. Ostatní určitě sedí doma a říkají si "to bylo hrozné, už k nim nikdy nejdem". Ožralá jsem byla tak do pěti odpoledne ještě. Ale za to všechno to stálo a snad brzo vymyslíme další večírek, aneb miluji tenhle život.



neděle 2. listopadu 2014

To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach

Jsem živoucí důkaz pravdivosti tohoto citátu. Vždy se mi vybaví období, které jsem prožívala v tuhle dobu před rokem. Na konci srpna jsme se s expřítelem rozešli po 6ti letech vztahu. A já jsem musela dohnat vše, co jsem do té doby zameškala - takže celou pubertu: plnou večírků a chlapů. Chodila jsem z jedné akce do druhé a každý týden "milovala" někoho jiného, jako správný puberťák. Ale ve skutečnosti to byly všechno jen povrchové a tělesné požitky. Přesto jsem tehdy zažívala jedno z nejšťastnějších období života - a proč? Protože tehdy jsem se nemusela bát toho, že by mi někdo ublížil. Celých šest let před tím jsem se děsila chvíle, kdy mě přítel podvede, kdy mě přestane mít rád, kdy mi ublíží.. A pak to udělal a já jsem se najednou neměla čeho bát. A byla jsem šťastná..
A tak je to vždy - člověk se zamiluje, vloží do někoho svou důvěru, dá mu své srdce a začne mít hrozný strach, že ten druhý toho zneužije a to srdce rozšlape. Já jsem v průběhu posledních několika měsíců dělala jednu zásadní chybu - své rozšlapané srdce jsem neléčila, vždy jsem ho jen vyzvedla z rukou jednoho trýznitele a vložila ho do rukou jiného - a věřila tomu, že onen dotyčný jej vyléčí. Jenže žádný z nich nepochopil, že mé srdce potřebuje sešít a opečovávat - každý z nich mi na něj dal jen náplast, kterou po pár týdnech strhl. Všichni jistě víte, jak strhnutí náplati bolí. Zvlášť na místech, kde bylo zapotřebí mnohem víc, než náplasti. A tak mé srdce vždy začalo znovu krvácet. A já ho znovu vložila do rukou někoho, u koho jsem doufala, že bude v lékařských praktikách přece jen zkušenější, než ten předchozí. Řekněme si to upřímně - žádného šikovného chirurga jsem nepotkala, všechno to byli jen falešní felčaři, kteří si chtěli do bolístky dloubnout.
A pak všechno tohle dosáhlo svého vrcholu - jeden dloubal a dloubal tak dlouho, až mé srdce přestalo být životaschopné. A to bez jakýchkoli metafor - najednou jsem se díky bolesti nemohla ani nadechnout. A tak jsem veškeré kontakty s lidma, u nichž jsem tušila, že mi můžou nějak ublížit, utla. Najednou jsem pochopila, že pokud chci své srdce zahojit, budu to muset udělat sama. A tak jsem dnes zhruba ve stejné životní fázi, jako před rokem (vtipné na tom je to, že zase kvůli stejnému člověku). Ovšem jeden velký rozdíl tady je. Tehdy jsem se léčila vírou, že jednou přijde někdo, kdo mě bude milovat tak moc, jako já jeho.. a že to bude brzo.. Teď se léčím vědomím, že jsem sama a že mi konečně nemá kdo ubližovat. Díky všem chlapům, které jsem v životě potkala, jsem se dostala do stadia, ve kterém nikdo nevěřil, že se JÁ ocitnu - já, věčný romantik, který bez chlapa nevydrží ani týden. Proč bych zase v někoho měla vkládat důvěru, když všichni předešlí zklamali?? Jak by řekla má sestra "forever alone" - tak zní moje aktuální ozdravovací kúra.
Došlo mi, že jsem v každém vztahu měla strach proto, že jsem asi tušila, že to není ten pravý a že ten člověk je mi schopný ublížit. Tak to přece nemá být - naše milovaná bytost nás má denno denně přesvědčovat o faktu, že jí můžeme věřit a že NEMUSÍME MÍT STRACH. Žádný z těch felčarů, se kterýma jsem trávila čas, tohle nedělal. Až se jednou objeví ten, jemuž budu bezvýhradně věřit a budu cítít, že tak je to správně, tak se klidně své samoty s chutí vzdám a budu nejšťastnější na světě - protože přece jen, zamilovanost ke mně patří. Ale než se někdo takový objeví, tak do té doby si budu naplno užívat samoty - bez obav a strachu..