neděle 28. prosince 2014

Odpouštíme do té míry, do jaké milujeme

Ačkoli miluji rána, kdy mě budí sluníčko, 24. prosince se mi to vůbec nelíbilo - venku to vypadalo, jak na Velikonoce a ne Vánoce. Já chápu, že těch křesťanských svátků je tolik, že téměř nikdo nemá šanci si je zapamatovat, ale aby si je pletlo i počasí?
S Nejmilovanější jsme slavily Vánoce už od rána u Zlatovlásky a následně Lotranda a Zubejdy. Dostala jsem krásnou Karcoolkovskou čepičku, protože těch není nikdy dost! Ve které se velice líbím i mé stále kritické matce. A taky naušničky Hello Kitty, protože ani kočiček není nikdy dost. No a když byly ty svátky, tak jsme už od rána pily vínko. S tím jsme pokračovaly i odpoledne, protože s dobrým nápojem se na Ježíška lépe čeká.
A co že mi to naježil? Všechno, co jsem si nakoupila - ano, tak jsem se to dopracovala.
Nejvíce jsem se těšila na nový mobil - Nokia lumia 630 v zeleném kabátku. Škoda, že mi nikdo neřekl, že teď už se dělají i MicroSIM karty a tudíž moje sto let stará babička se tam prostě nenacpe, i když jsem se o to svou velmi jemnou ručkou pokoušela dost dlouho. A jelikož jsem v některých věcech horší jak dítě, v tu chvíli jsem měla zkažené Vánoce. Co z toho, že za pár dní jsem mohla jít do Vodafonu, kde by mi ji ořezali, já chtěla funkční mobil hned!! Ten chlap, který mi v takových věcech vždy radil, mi prostě někdy chybí...

Naštěstí jsem letos poprvé s mýma slečnama vyrazila pět vánoční koledy k našemu obr stromku, co máme na Návsi. A ty si dovedly svého bratrance, který byl donucen z mé velké simky udělat micro simku - ale až následující ráno, kdy z něj aspoň trochu vyprchala ta piva, slivovice, svařák a šampáňo. Takže já měla americké Vánoce a byla jsem spokojená až 25.12. Taky jsem byla jako americké dítko, které nemohlo dospat a už po deváte jsme Zachránci klepaly na dvířka, že jsme "tam s tou simkou". Označení Zachránce si pro tenhle článek vysloužil hned ze dvou důvodu - tím druhým byla záchrana před mou slabou vůlí a porušením předsevzetí NIKDY SE UŽ DOBROVOLNĚ NEVIDĚT s Kecalem. Protože na Štědrý večer se projevila má slabost pro něj a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem se dostala se svým mobilem do úzkých, byl jedným člověkem, kterého jsem prosila o pomoc. Samotnou mě to vyděsilo, protože jsem myslela, že bez jeho pomoci jsem se už naučila žít. Kdyby mě aspoň poslal do prdele po tom, co jsem se s ním par minut před tím tak pohádala. Ale on zas dělal vše proto, aby mi pomohl. Díkybohu za Zachránce, který mě svedl ze špatné cesty.


Pokušení se ale jen tak snadno nevzdává - o tom jsem se měla přesvědčit 25. prosince. To je den, který trávíme celá rodina pohromadě u babičky. Většinou je to také den, kdy se během půlhodiny všichni pohádáme - letos se stala vyjímka a vše proběhlo v klidu. "Děcka, já myslela, že nepřežiju Vánoce. Beru prášky na nízký tlak a tak se mi motala hlava, že jsem myslela, že mám infarkt a umřu.. Ještěže máme ten přístroj na měření tlaku, furt jsem se měřila.." "Baterky během dvou dní v prdeli."
Teta mi dovezla tašku, ve které byly tři dárky. V prvním balíčku byl vzkaz psaný velmi známým písmem, ačkoli jsem si vůbec neuvědomovala, odkud je známe. Taky jsem nad tím ani nepřemýšlela, protože jsem se hned vrhla po dárku - tričko Skillet s růžovým lvem. Kdo mi to dal??? Kdo mi splnil můj velký sen mít tričko Skillet??? "No kdo věděl, že ho tak moc chceš. Čí je to písmo." Znala jsem to písmo, protože jsem ho vídala šest let - písmo Kecala. A při otevření dalšího dárku na mě vykouklo druhé triko Skillet.. Dvě trika Skillet přímo z Ameriky!! Tentokrát jsem pokušení neodolala a napsala mu, že je nejlepší na světě. Vidíte, takhle si mě dokáže člověk jako on koupit. Naštěstí hned umí udělat také všechno proto, aby tuhle koupit rozmetal. Stejně tak pocit, že mi chybí a že bych chtěla vrátit dobu, kdy jsem byla s ním. "Čím víc se obhajuje, tím víc se potřebuje obhajovat."
Co se týče mobilu, jsem s ním spokojená. Bála jsem se Windowsu 8, ale zatím si jakž takž rozumíme, jen se do toho musím trochu dostat. Skillet trička miluji! Stejně tak miluji historické knihy z počátku 20.století, které jsem dostala od svých slečen. V kozačkách až nad kolena mi bude dobře, i když budu letošní zimu opět nosit často sukně. A koženou bundu vytáhnu na Master of rock 2015, který mi Ježíšek zajistil lístkem. Do té doby využívám všechny přípravky od Avonu, abych byla i mezi ghotic lidma nejkrásnější. I když si pod černé oblečení nezapomenu dát svůj růžový setík spodního prádla, které bylo pod stromečkem taktéž ukryto. Ale to vše je ještě daleko. Co ale není daleko je Silvestr, který budu letos opět trávit se svýma úžasnýma miláčkama, nově ve svém nejmilovanějším městě, s mým Princem... Tak uvidíme, co nám přinese rok 2015 - protože to, co přinesl 2013 a 2014 jsem absolutně nečekala.

sobota 27. prosince 2014

Říkáš, že se nemůžeš dívat, jak jsem ublížená. Takže zavřeš oči, až mi ublížíš?

Stejně jako loni, jsem letos pracovala až do poslední chvíle, tudíž jsem z mého srdcového města odjížděla až 23. prosince večer.. Teda, měla jsem jet odpoledne, ale protože mám uplně prázdnou palici, jela jsem až večer. Rozradostnělá jsem se totiž hnala z práce domů, pobalila věci a šup na autobus, směr mé rodné město. Pokud mě někdo vás sledoval cestou na nádraží, což je sice VELMI nepravděpodobné, ale co kdyby náhodou, jsem přece jen slavná osobnost, mohl si všimnout, že čím víc jsem se blížila k zastávce, tím víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila uplně. Následně jsem přímo na rohu ulice otevřela svůj tygrovaný kufr a začala jsem se v něm prohrabovat, načež jsem ho zavřela a rudá vzteky se vracela stejnou cestou, jakou jsem přišla.. Ano, kvůli své děravé hlavě jsem si musela nechat ujet bus a k tomu se mi skoro vzteky zastavilo srdce.
Láska je jako vteřinové lepidlo. Během chvilky nám zalepí oči, ale když je chceme otevřít, zažijeme ukrutnou bolest.
Když jsem o pár hodin později konečně seděla v autobuse a dřímala na cestě domů, 15min před výstupem mi volala teta, že u ní byl na návštěvě Složitý. O mně že se bavili asi jen 5minut, ve kterých řekl, že mě miluje, nikoho jiného už nechce a kdyby zjistil, že někoho mám, tak to nezvládne.. načež, když teta řekla, že by pro to měl něco udělat, tak jí odpověděl, že je to složité.. SLOŽITÉ!! protože všechno, na co neumí odpovědět, je složité!! Vzteky a bezmocí jsem se rozbrečela.. A brečela jsem zbytek cesty, na zastávce a i když jsem v autobuse zvládla mít suché oči, ve chvíli, co jsem uviděla mamku, jsem se zase rozbrečela - ta naštěstí neváhala okamžitě sáhnout do útrob lednice a vytáhnout odtud osvědčený lék - alkohol..
Tohle je člověk, který ti bude celý život jen ubližovat, ať už s ním budeš nebo ne. Měla pravdu, je to bezvýchodná situace - byla jsem s ním a bylo mi hrozně, jsem bez něj a je mi taky hrozně. Tak co s tím? Nejhorší je to, že díky němu si neumím užívat věci, které bych si užívala dřív - mé zážitky z plesu s Bledým Princem jsou tak krásné.. Ale vím, že jsou krásné jen díky tomu, že mi to řekla Nejmilovanější a že jsem si to přečetla ve vlastním článku. Jako by na tom plese byl někdo uplně jiný, vše jde nějak mimo mě. Ten člověk má na mě takový vliv, i když jsem ho 2 měsíce neviděla..
Už milionkrát jsem si kázala vzpomenout si na dobu, kdy jsem byla s ním, jak jsem byla nešťastná. Každou chvilku myslím na to, co mi udělal. Jak to bylo hrozné, když se se mnou rozešel a jak jemu to bylo jedno. Jak je mu to všechno jedno i teď, protože je to přece složité! Myslím na to, že kdybych byla s ním, jen bych se trápila, protože on se nezmění a vždy to bude hajzl.. Všechno to vím a umím nad tím racionálně uvažovat.. Co si ale nedokáži nijak zdůvodnit, vysvětlit, ani to potlačit je fakt, že mi chybí. Každý den, každou minutu mi strašně chybí..
A vzhledem k tomu, že jsou takové melancholické svátky - omluvte mě za to, že příští článek se ponese zřejmě ve stejném duchu, aneb Štědrý den a následné překvapení, které nemělo ani 64, ani 80 karátů..

pondělí 22. prosince 2014

I didn't choose you.


Dnes jsem zjistila, že článek o plesech je nejčtenější na mém blogu. Což mě dokopalo k napsání dalšího článku týkajícího se tohoto tématu - teď ovšem s reálnými zážitky, protože jsme ve čtvrtek s mými nejmilejšími odstartovali plesovou sezónu.
Naše katedra má každý rok tematický ples - letos padly návrhy Antika, Vídeňský kongres nebo Nacistické Německo - asi si říkáte what the fuck?! Tak toho se ještě chvíli zdržte, protože nakonec bylo vybráno uplně jiné téma - Vojna a mír! Teď můžeme všichni společně WHAT THE FUCK?! Ačkoli je to období mně velmi blízké, na ples je to absolutní katastrofa - zkuste si sehnat empírové šaty té doby - ani hovno.. Takže jsme s holkama byly velmi neoriginální a rozhodly se jít v černých šatech s tím, že jsme vdovy, kterým zemřel manžel ve válce.
"Jen nevím, jak moc blbé bude, když budu tvrdit, že jsem vdova, která přišla o manžela a přijdu tam s chlapem."
Čímž se dostávám k další podstatné věci - letos jsem zahájila plesovou sezónu tím, že jsem si na ples přivedla partnera. Joo, jestli valíte bulvy, tak v pořádku, protože já sama tomu stále nevěřím. Ale je to tak, Princ přijel z toho jejich smradlavého města jen proto, aby se mnou mohl jít na ples, ačkoli ten den měl zkoušky a další den šel do práce (ach). Dokonce se mnou držel smutek za mého zesnulého mažela a šel také v tmavé košili (ano, náš stůl opravdu vypadal, jako bychom byli na pohřební hostině). Dokonce mi chtěl před vstupem do sálu nasadit střevíček (ach) - nakonec jsem to zvládla sama, nebyla přece ještě půlnoc, abych ho měla ztracený.
Byl tak milý, že mě dokonce vytáhl tancovat, ačkoli jsme před tím řešili, že plesové tanečky nám moc nejdou - a dokonce jsme tancovali na vyvýšeném balkónku, aby naše taneční neumění viděli všichni přítomní v sále (ach). Následně jsme plánovali naši životní cestu, jak se dostat z postu prince a princezny, na post král a královna.. "Asi budem muset od někoho dostat království." O tom, že jsme princ a princezna nemohlo být pochyb, protože jsme se oba třpytili jako diamanty (šajn brajt lajk a dajmond) - jelikož já měla postříkané vlasy třpytkama a Princ se držel v těsné blízkosti u mě, tak se třpytil celý.. Prostě jako z pohádky. "Tak toho ti budu závidět i já." - "Toho si závidím i já sama." Dokonce jsem si ho záviděla natolik, že jsem až chvilkama zapomínala pomlouvat všechny lidi okolo (což jsem samozřejmě pak vždy rychle dohnala).
Celkově se ples velmi vyvedl, všichni byli krásní - někteří dokonce vypadali empírově- všichni byli milí (až na náš soukromý boj s Vypočítavým zmetkem) a všechno bylo téměř dokonalé (nebýt mé "skvělé" vlastnosti ze všeho dělat kovbojku). "Teď je to sice taky pěkný vejlupek, ale myslím si, že když se zamiluje, tak je věrný." Vše se obešlo bez újmy - pokud nepočítám Princovy roztržené kalhoty (ano, očividně nejen princezny mají problémy s trhající se látkou), můj rozdrcený prst na noze a následující blicí den Roztomilého. Ale na tyhle všechny věci jsme si dali menší náplast - při odchodu jsme v sále ukradli, co se dalo, tudíž jsme bohatší o 4 vínové skleničky, balonky, svícen, plakáty a část vánočního řetazu. "Hej, já bych ukradl i něco tady v parku." - "Děcka pojďte, jdem zkusit ukradnout koš." .... "Serem na to, je to tam přibetonované." - "Já furt přemýšlím nad tím, že jsme z tama mohli zkusit ukradnout ty židle, potřebujem nové."

sobota 20. prosince 2014

Škrtni zápalkou, a já tě spálím na popel

 
Myslím, že už jste všichni stihli přijít na to, že jsem velmi povrchní člověk. Možná proto mám takovou smůlu na chlapy. Mně nestačí normální hodný kluk.. Já potřebuju, aby to byl opravdu krásný chlap. "Když už mám s někým být, tak ať se na to dá aspoň dívat." 
A jsou dvě věci, které musí mít můj přítel krásné. První, a ta méně důležitá, jsou ruce. "Jak jako ruce? Dlaně, paže, lokty nebo co?" - "Nevím, prostě ruce." 
Kluk musí mít krásné prsty. A nevadí mi, když má třeba okousané nehty - najednu stranu se mi to možná i líbí víc, protože je to takové chlapské. A taky proto, že Tatínek si kousával/kouše nehty a stejně měl dokonalé ruce. Radši beru okousané, než nějaké podlouhlé, které se očividně dlouho nestříhaly. Taky by neměl mít ruky jako špejličky, ale nějaké to maso by na nich mohlo být.. Nemusí to být žádný svalovec, ale pěkně vytvarované silné chlapské ruky, které dokáží obejmou v těžkých chvílích, no není to krásné?
A druhý důležitý faktor, na který se zásadně dívám, jsou zuby. Kluk může být krásný jak chce, ve chvíli, kdy nemá hezké zuby, tak jej nechci. Jsem na to strašně ujetá, ale vím, jak dokáže člověka změnit hezký úsměv. Například o Princi stále prohlašuji, že bych mu za jeho úsměv odpustila i vraždu. A co vím z doslechu, tak nejen já, všechny stále básní o jeho úsměvu. Pro jeho budoucí zaměstnání právníka je tohle myslím jedině plus. Když se na mě nějaký kluk krásně, přirozeně usměje, tak má jeden giga plusový bod k dobru. Je to pro mě mnohem víc, než když zkouší nějaké tríčky a snaží se mě sbalit skrz řečičky.
Ty na mě už dávno neplatí, zvláště po mém životním setkáním s Taťkou a Falešným. Ve výsledku jsem zjistila, že ačkoli už jsem přestala být naivní a neskočím jen tak někomu na špek, trochu mi to i ublížilo. Protože teď nedokážu věřit absolutně nikomu. Když popisuju své romantické večery z plesů (o tom třeba v dalším článku) mé dívčí komisi, všechny jsou unešené, ale se mnou to už vůbec nedělá to, co by mělo. A to jen proto, že čekám na chvíli, kdy se něco pokazí a já zjistím, že to není skutečné. Jsem princezna, která vypadla z pohádky a nedokáže se do ní dostat zpět, přestože se ji tam Princ snaží zatáhnout. Strašně moc doufam, že se bude snažit i nadále a co nejvíc a nakonec se to podaří a já tam budu zase zpátky.. Protože, co by to bylo za smutnou princeznu bez pohádky.. Jak bych se pak mohla stát královnou? "Nemůžeš být královna, když jsi princezna. Zas nemůžeš mít všecko." - "Ale z princezen se stávají královny." - "Ale to jim musí někdo království dát... Asi budem muset nějaké dostat." Takže pokud získám pohádku, možná dostanu i celé království s princem s krásným úsměvem.


pátek 12. prosince 2014

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

Ve 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase). No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A. Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na své blaho).
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem narazila na Casanovu. A měla ho ráda a pak zjistila, že se mnou byl jen proto, aby dostal to jedno (a neobešlo se to bez dalších okolností). V tu dobu jsem si uvědimila, že začínám fakt blbnout a není to dobré pro nikoho. "Prosim tě, díky Vodnici vymře půlka naší katedry." - "Ale ona spala s Casanovou! A pak jsem s ním spala já! Takže umřu taky." - "No, to je pravděpodobné." A pak přišlo konečně zase období, kdy jsem spala s člověkem, kterého jsem milovala.
Proč konečně? Protože "sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň". Jak se říká "sex bez lásky je fajn, ale žena miluje srdcem" - jsem žena, je to jasne! Protože ačkoli všechny ty úlety kolem byly fajn a nemám si moc na co stěžovat, tak to všechno pro mě byla docela nuda. Nemyslím to tak, že bych se u toho nudila a neužila si to - neužila jsem si to naplno, se vším všudy. Nedalo mi to to, co by mělo a na co jsem byla zvyklá. A uvědomila jsem si to právě díky Jedinému.
Člověk může mít rád sex, jak chce (a že já ho mám velmi ráda!!!).. Stejně zažije ten pravý a dokonalý jen s někým, koho miluje. A díky tomuhle zjištění jsem se, při druhém rozloučením se s Jediným, už nezbláznila.. A vyčkávám na okamžik, kdy přijde zase to pravé.. Nečekám na Jediného, to už je passé. Ale to pravé s někým, koho budu mít minimálně velice ráda. Protože právě Jediný a Casanova dohromady mi dali velkou životní lekci - vyčkávat a mít rád. Jedině tak to bude něco víc, než pouhá nedokonalá fyzická rozkoš.

sobota 6. prosince 2014

MOTÝL!

Před dvěma lety jsem byla na koncertě mé oblíbené kapely The Rasmus. Před půl rokem na mé nejoblíbenější zahraniční Skillet. A do třetice všeho dobrého nejlepšího, ve středu přišel večer s velkým V a my s mou Nejmilovanější vyrazily na UDG - má nejoblíbenější česká skupina! Těšily jsme se na ně dva měsíce v kuse, každý den spamovaly FB jejich písničkama. "Naši přátele na FB se už musí těšit na to, jak bude po koncertě a my přestaneme konečně prudit." Omyl, teď začnu ještě mnohem víc!
Jako předskokana si kluci dovezli Voxela, kterého já osobně mám moc ráda, nejen proto, že má supr písničky, kytaru a klobouk, ale taky proto, že je to neskutečný sympaťák.. Až se rozvede, zamlouvám si ho já! Vadilo mi sice, že začal o půl hodiny později, než měl, to se mi nelíbilo hlavně proto, že Divocí Billové s Jelenama začali přesně a to jsou v téhle "branži" už o něco déle. Ale jinak to bylo supr, hodně na styl dalšího miláčka Toma Kluse, takže juuu. Ale nezahrál mou oblíbenou, tak má trochu vroubek - druhý vroubek je ten, že má dítě a nemá ho se mnou.

Po Voxelovi jsme měli pár minut na nabrání sil a vtrhli na podium UDG! Byli úžasní, skvělí, dokonalí a já je miluji ještě víc, než kdy dřív. Bála jsem se, že budou hrát jen ty nejznámnější písničky, což já radši posloucham ty neohrané neznámé - a oni mi je zahráli! "Tyjo, Beduína mi asi nezahrají." - "No, toho fakt ne." - "A jako třetí písničku dáme BEDUÍN!" V tu chvíli mi ke štěstí nic nechybělo.  Necelé dvě hodiny koncertu utekly jako nic a kluci už chtěli končit. Samozřejmě jsme je vypískali zpět, tak přidali ještě pár dalších, jako poslední nečekaně Hvězdáře. "Ten zpěvák se na nás při tom zpívání díval." - "Joo, já jsem to viděla!"

Kluci asi musí žít každý den z jedné párty do druhé, protože už na podiu byli trochu cinknutí - no bubeník uplně, jednou v půlce koncertu odešel čurat, podruhé mu zapadly sluchátka pod podium a nemohl hrát, no konec uplný. Každopadně, naše největší životní chyba byl odchod hned po koncertu z klubu. Další den jsme na FB zjistily, že UDeGeďáci tam pak s ostatníma ještě kalili. Mohly jsme si s Nemilovanější nabrnknout dvojčata Petra a Pavla. "Doufam, že si do příště nenajdou nějaké milenky." - "Neboj, od téhle středy budou kvůli nám uplné jeptišky až do doby, než nás zas uvidi." - "Tak to zase ne. Ono raději ať to někde zkusí, nejsem pak zvědavá na nějakou 2 minutovou show."
Ještě tři dny po tom žijeme jen tímhle koncertem, opět opakuji, že to bylo skvělé, dokonalé a božské! Chci je tady zase mít - nejlépe každý den!

středa 3. prosince 2014

Co je v domě, není pro mě

Pokud se někteří z vás chystají na vysokou školu, jistě budou postaveni před problém, zda se nastěhovat na koleje nebo byt. Já jsem před téměř třemi lety řešila to samé - od začátku jsem věděla, že na koleje mě nikdo nedostane, protože já občas potřebuji mít svůj vlastní klid, kterého by se mi tam určitě nedostávalo. Tak jsem sháněla spolubydlící i byt - přes kamarádku jsem sehnala jednu holčinu, která řešila stejný problém, tak proč ho neřešit společně - zvlášť, když jsme pak zjistily, že jsme spolu chodily do školky (ten svět mě nepřestane udivovat) a nakonec jsme i našly - byt pro 4 lidi. Na tohle období docela ráda vzpominám, ale už bych ho asi nevrátila, protože jediné, co mi chybí, je právě má spolubydlící. Zbytek nic moc.
Na druhák jsme se přestěhovaly do bytu, kde nás bylo ze začátku 7. Asi se děsíte takového velkého čísla - a musím říct, že i my jsme se původně děsily, ale nakonec no problemo. Teda, problemy byly, ale ne ty, které jsme očekávaly (rvačky o koupelnu, kuchyň, záchod, bordel atd.). V průběhu druhého semestru se tři holky od nás odstěhovaly, protože odjely na erasmus a my jsme byly se zbytkem postaveny před důležitým rozhodnutím - koho si nastěhujem na byt?
Náhodou jsem se o tom zmínila před mým oblíbeným spolužákem a on se toho náhodou chytil a byla ruka v rukávu - a tak s námi už skoro rok bydlí Smíšek a Plyšák. A byl to nejúžasnější rok, jaký mohl být (když neberu nějaké dva měsíce, kdy byl Smíšek totálně na zabití a já jsem se modlila, aby se odstěhoval).. Už je vše vyjasněno a osazenstvo celého bytu se navzájem miluje - samozřejmě jen platonicky, protože máme zavedené pravidlo co je v domě, není pro mě.
"O děti mi ani tak nejde, spíš o ten sex." - "Naštěstí už tě znám, tak je mi to jasné." - "To jsem rád, mě vždy unaví, než slečně vysvětlím, o co mi vlastně jde. Mám rád ty chápavé."
Ti, co mě už chvilku čtou, tak jistě ví, že pořádáme nejlepší party v historii tohoto města. "Mně řekl Frajírek, že je inteligentní. A byl ještě docela střízlivý, když mi to říkal, tak to asi myslel vážně." - "Kdyby byl tak inteligentní, jak o sobě tvrdí, tak by si něco začal s jednou z nás."
A že když jsme naopak hosty na nějaké party, tak ji umíme pořádně rozproudit a bez nás by se jen tak neobešla - za 14 dní na plese bude důkaz místo slibů i když tam nebudem všichni. "Nevadí, dáme si černé šaty a budem říkat, že nám umřel manžel." - "Podle mě to tak udělá každý. Nakonec to nebude ples, ale pohřební hostina."
 

"Děcka, mě hrozně mrzí, že vždy, když se ožeru, tak jsem takové prase."
Navzájem se respektujem, pomáháme, blbneme, svěřujeme se a je nám spolu myslím na 1 000% fajn! U nás vím, že když mi není zrovna dobře, tak si nikdy neemičkuju na pokoji, ale jdu si popovídat o pokoj vedle nebo ještě vedle a je mi dobře - protože ti lidi, se kterýma bydlím, by mě v tom nikdy nenechali koupat. "Ty fakt nejsi normální!" - "Tak se mi zdá, že tady vládne nějaká nepřátelská atmosféra."
Užila jsem si s nima strašně moc srandy a jsem ráda, že se tady sešla taková sestava. Škoda jen, že nás za 2 měsíce bude jedna opouštět - ale jen na chvilkuuuu.
"Ty jsi povrchní, namyšlená a ještě nemáš problém si to přiznat. To je krásné."


Takže až budete stát před rozhodnutím, kam se zavrtat při vysokoškolském studiu, rozhodně volte byt plný skvělých známých lidí, tak jako to mám já. Bude nás na tom světě zase více spokojených.