pondělí 21. prosince 2015

Tohle chceš





Já nechápu, proč jsou všechny bývalé tak vymrdané.“
Ať je holka jakákoli super kost a IQ má 200, tak ve chvíli, kdy se stává „tou jeho bývalou“, je z ní škaredá kráva, která je navíc ještě úplně vypatlaná. Aspoň většinou to tak bývá. Já jsem trochu jiný formát (nezapomínejte, že jsem namyšlenko) a snažím se na každou expřítelkyni mého aktuálního přítele dívat nezaujatě. Dokonce se na ní snažím hledat pozitiva, abych byla jako fakt cool girlfriend. Jak jsem se ale před pár dny poučila, jsou situace, které ještě nemám tak uplně zmáklé. Tudíž jsem jen napůl cool girlfriend.

středa 16. prosince 2015

Strach lže a ty mu věříš



Vrháš dokonalý stín na papír,
který slábne se slunečním světlem.
Můj život je teď zcela zaplněn sluncem. Přesně, jak by to mělo u zamilovaného člověka být… U mě ale nikdy nebylo nic tak, jak by mělo být. Protože tam, kde je moc slunce, se také může objevit velké množství stínů. Zvlášť, když chodíte s člověkem, který se Stínem sám o sobě.

neděle 6. prosince 2015

Bojuj.. tak dlouho, dokud nevyhraješ



Už párkrát se mi stalo, že se mi zdál příšerný sen a já jsem se vzbudila celá vyděšená a děkovala Bohu, že to byl opravdu jen sen a vše je v pořádku. Také se mi stalo, že jsem prožívala hrozné chvíle a zdálo se mi o tom, jak je všechno v pořádku. A já se pak probudila a zjistila, že to tak není- a bylo mi příšerně. Ale během tohoto týdne se mi stalo něco, co ještě nikdy. Probudila jsem se s tím, že se mi zdál dokonalý sen a že bych ho chtěla prožít.. A pak jsem si uvědomila, že to nebyl sen. Že to byla skutečnost. Protože skutečnost je teď mnohem lepší, než jakékoli sny.

čtvrtek 19. listopadu 2015

Doufám, že bude vše v pořádku



Jsem unavená z vkládání naděje do věcí, které se nikdy nestanou.
Kdysi jsem věřila, že jsem dítě štěstěny a našla jsem svou pravou lásku. Byli jsme dokonalý pár, všichni nám záviděli, věřili, že se nikdy nerozejdeme. Ale jak to chodí, čas se posunul, vše se změnilo a i přes naši pevnou víru jsme se rozešli. Následovala hromada bolesti. A pak dlouhé období ticha. Potom nás osud zase svedl dohromady a přišla doba přátelství s výhodou a stálého scházení se a rozcházení se, následováno opět kopou trápení. Trvalo mi víc jak rok, než jsem pochopila, že my k sobě opravdu nepatříme! Navždy v nás zůstane láska, navždy se budeme určitý způsobem milovat. Ale náš vztah už jsme překonali a posunuli ho nyní na novou úroveň. Naprosté spříznění duší, ale jen kamarádské. „Jsi člověk, který mě zná ze všech nejvíc, a proto si vždy potřebuji vyslechnout tvůj názor.“ Je to kamarádství s nebezpečnou jiskrou, ze které už se nemůže nikdy stát plamen, protože ten vždy vše spálí.

čtvrtek 12. listopadu 2015

Zase mě miluj



Moje láska má smysl pro humor - je tím jediným úsměvem na pohřbu..
Já vlastně ani moc nevím, jak tenhle článek začít, jak pokračovat, o čem přesně psát. Ztratila jsem opět jednu milovanou osobu a měla bych být nešťastná - jako tehdy, když jsem jej ztratila poprvé. Tehdy jsem prožívala jedny z nejhorších depresí v životě. A asi jsem se vydepkařila i na tuhle dobu, protože teď jsem kupodivu šťastná, usměvavá, klidná.. a hlavně si nepřipouštím, že se zase něco pokazilo. Připouštím si pouze fakt, že říjen byl dokonalý měsíc, kdy jsem prožívala abnormálně skvělé a šťastné chvíle, kdy se mi plnily sny a přání, kdy jsem byla zamilovaná a lítala v oblacích. A že už je to pryč? No, asi jsem to na jednu stranu čekala a nic mě nepřekvapilo. A zablokovala jsem uvnitř vědomí, že to skončilo, přesně, jako při rozchodu s Nešťastným. Prakticky jsem si zakázala přemýšlet. Ještě jednou, děkuji Roztomilému- za ty dokonalé chvíle a že mě tohle naučil- nesnažit se vyřešit to špatné, protože malý človíček to stejně nevyřeší. Tak to na světě chodí a děje se jen to, co se dít má – a my to všechno prostě musíme přijmout, protože to stejně nezměníme.

úterý 3. listopadu 2015

Uvnitř tvé nepokojné duše umírá tvé srdce




Nikdy jsi to neviděl tak jednoduše..
Poslední dobou můžu v mém okolí sledovat dva protichůdné extrémy jedné vlastnosti. Často se teď kolem mě objevují lidé, kteří jsou typičtí „řešiči“. Tyhle osoby potřebují  prodiskutovat každou sebemenší kravinu, která se jim stala, stane, nebo má stát ve třetím životě. Vím, že všechno, co udělají, potřebují předem probrat, aby náhodou neudělali nějakou botu. Ale na druhou stranu bychom si měli uvědomit, že všichni žijeme svůj vlastní život a neměli bychom se řídit jen radami ostatních. A když náhodou uděláme nějakou chybu, no tak co? Pro příště se z ní poučíme, protože co je lepší, než vyzkoušet si vše na vlastní kůži – na takové zážitky nikdy nezapomeneme a vždy můžeme zalistovat ve vlastní paměti a vzpomenout si, jak to tenkrát všechno dopadlo a co bych teď vlastně na základě toho měla dělat. 

neděle 25. října 2015

Nevíš jak?




Nedávno byl u mamky v ordinaci můj spolužák ze základní školy – můj první kluk, se kterým jsem prožila plnohodnotný vztah se vším všudy – krásným začátkem, průběhem, uvědoměním si, že k sobě nepatříme a rozchodem. Všechno se to semlelo během 2 hodin. Začalo to takovým milým škádlením, až to vyvrcholilo tou dlouho očekávanou větou, napsanou na cáru zmuchlaného papírku, poslaného přes celou třídu ze zadní lavice až ke mně dopředu (rebelovéé): CHCEŠ SE MNOU CHODIT? ANO-NE .. Zaznačila jsem odpověď „ano“ a papírek opět putoval až do zadní lavice. Tak a je to, mám oficiálně prvního kluka a ani to nebolelo. Pak se mi ale rozležel v hlavě fakt, že když spolu půjdeme ze školy, budeme se muset, jakožto správný pár, držet za ruky! Sakra, na takový vztah asi ještě nejsem připravena, já se za ruky držet nechci (aha, už tady se projevují počátky mé úchylky držet jen toho, který pro mě opravdu hodně znamená)! Proto jsem hned po zazvonění ze třídy vystřelila jako šipka a poslala tichou poštou po spolužácích vzkaz mému klukovi, že s ním chodit nechci. A tohle byl celý romantický příběh o mladé lásce, které jsem prostě nedala šanci. A teď se mi to všechno vrací!

pátek 23. října 2015

Věřím v anděly

Někdy, nevím proč, se cítím tak, že se mi chce brečet..
Když přijdou těžké chvíle a máme chuť skovat se do kouta a vyplakat si oči, potřebujeme nějaký impuls k tomu, abychom se absolutně nesesypali a nezbláznili. Každý z nás má zřejmě ten impuls nějaký jiný – někdo potřebuje prolít potoky slz, než si uvědomí, že je to zbytečné.. někdo zavře oči a věří v lepší zítřky.. někdo napíše článek na blog nebo složí báseň do svého deníčku, protože mu pomáhá se z problémů vypsat.. někdo začne tvrdě dřít, protože jen práce mu pomůže zapomenout na trápení.. Já, když se cítím špatně, dělám od každého něco..

pátek 16. října 2015

Look in my eyes I stay strong



Každou neděli jezdím večer ve stejný čas do Olomouce do školy. Proto to vždy odpoledne vypadá stejně – mamka vaří, aby mi dala nějaké zásoby, protože já se odmítám pohybovat u sporáku déle, jak 10 minut (ano, konečně jsme se dopracovali k tomu, proč nemám chlapa – jistě to bude jediný a hlavní důvod), já to vše pomalu skládám do kufru a zjišťuji, že mi opět jeho rozměry nestačí (a to si příští týden povezu vysoké Steelky, jsem na sebe faaakt zvědava – jako doprovod bych potřebovala nějakého kulturistu), bratr už se těší, až vypadnu z domu (ano, velice se milujeme) a taťka brečí, že mě zase týden neuvidí (aby nevypadal, jako sralbotka, tak brečí jen vnitřně, samozřejmě). A ačkoli je to vždy neděle, tak já mám pokaždé při balení jiné pocity, jinou náladu a doprovází mě jiné události.

pondělí 12. října 2015

'Till we die




Obloha se stále pročišťuje..
Člověk má v životě chvíle, kdy je nahoře a lítá v oblacích, je šťastný a věří, že mu patří celý svět. Jenže bohužel, život je i někdy krutý a občas nás zastihnou i složité situace, těžké časy a smutné události. Všichni to tak máme – ať jsme jakkoli rozdílní a originální, přece jen jsme lidi, co žijí na jedné planetě, na které to chodí tak, že jednou jsme nahoře a jednou dole. A já se teď snažím po těžkých dobách držet co nejvýše, protože teď je na to ideální situace – může se stát, že poletím na držku dolů, ale taky můžu vzlétnout ještě výš. Takhle to u mě chodí už 23 let – a 20 let z toho se mnou v oblacích lítá jedna krásná osůbka s velkýma modrýma kukadlama a ještě větším srdcem. Napsala jsem to špatně – to díky ní umím lítat. Já jsem letadlo a všechny události, které jsem zažila, jsou mým motorem – ale ona je ta nejdůležitější součást, která mě zvedne do výšky – bez ní by to letadlo nikdy nevzlétlo. A ve chvílích, kdy se vypne motor a letadlo padá volným pádem do hlubin, mě tahle její síla stále drží nad zemí.

neděle 4. října 2015

We're warriors of the world

Minulý týden jsem opět stresovala před tím, než jsem měla jít do školy. Stresovala jsem tak moc, že jsem skoro celou noc nespala - pořád jsem se převalovala a když už jsem na chvilku usla, hned jsem se zase probrala. Nesmyslně jsem si vsugerovala myšlenku "Co když si Plugař sedne na hodině vedle mě?!" Nikdy se to nestalo, a to už spolu chodíme do třídy třetí rok, ale přesto jsem sama sebe strašně vyděsila a nemohla pak hrůzou spát i když jsem věděla, že tahle myšlenka je kravina. Druhý den přišla spolužačka později, než měla a Plugař zaregistroval volnou židli vedle mě - a už na ní seděl. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že přesně z tohoto důvodu jsem probděla celou noc. Došlo mi to až večer, kdy jsem nad tím přemýšlela. Opravdu jsem si dokázala vsugerovat něco, co se nikdy nestalo a natolik nad tím přemýšlet, že se to nakonec přihodilo? Vážně můžeme ovlivňovat naše životy silou myšlenek? Tak proč se to neděje i v těch pozitivních věcech? Asi proto, že jsou až moc krásné na to, abych na ně myslela. Protože když už na ně myslím, tak jim stejně nevěřím.
Četla jsem, že vesmír nezná negaci. Takže když si říkáme "Nechci si vytáhnout otázku číslo 20" - on slyší "Chci si vytáhnout otázku číslo 20."
Včera se najednou něco semlelo. Nevím, čím to bylo, ale vím, že se na tom podílely určité věty, slova, přání a myšlenky. Tenhle týden jsem přijela domů ze školy celkem pozitivně naladěná - nebylo to nic skvětoborného, ale věděla jsem, že větších úspěchů v poslední době asi nedosáhnu. Tohle byl první základní bod - optimismus. Druhým bodem byl fakt, že jsem se večer vrátila z večeře s Nejmilovanější a strašně se mi zastesklo po časech s Plugařem. Po jeho gestech, slovních obratech, hlase, celodenním psaní, kytičkách, pusinkách, fotkách - prostě jsem seděla a strašně moc jsem se chtěla vrátit do těch časů, kdy to všechno bylo přesně takové, jaké být mělo. Hrozně jsem chtěla, aby to bylo zase tady. A najednou... jsem se vrátila do minulosti a celý večer a dnešní den prožívám to, co tehdy.
"Tak já teda NEchci, abyste spolu NEbyli."
A po téhle větě se vesmír trochu vzpamatoval. A já jsem usínala s úsměvem na rtech. Já jsem se dnes probudila s úsměvem na rtech!! Opravdu a doslova! Já jsem dnes chodila a stále jsem se usmívala! Já se zitra těším do školy...
Věřte v sílu myšlenek, věřte v to, že když něco opravdu brutálně chcete a jste přesvědčeni o tom, že to tak má být - tak se to splní. Vesmír nás poslouchá.. A já věřím, že to tak být má..
Takže, já NEchci, aby to s náma NEbylo už jen lepší a lepší..

neděle 27. září 2015

Kytky pak položí na hrob všem poetům


We ♥ it
Dnes jsem se probudila z totálně letargického stavu = brutální deprese. Musím říct, že takhle hrozně jsem se necítila fakt dlouho. Znáte ten pocit, kdy se cítíte jako chodící mrtvola, chcete se smát, ale nejde to, musíte dýchat, ale raději byste nedýchali, jediné, co vás zachrání, je spánek. Neznáte? Tak to vám přeji, abyste nic takového nikdy nezažili, protože je to stav úplně na hovno.

neděle 20. září 2015

Hejno supů se okolo slítá

Zdá se mi, že vás články o mém rozbitém srdíčku přestávají bavit a tak jsem tady s něčím novým. Mám docela představu o tom, jak mě mí čtenáři "vidí".. a musím říct, že na blogu jsem někdo uplně jiný, než ve skutečnosti. Pokud se tady zdám být jako citlivá a křehká dívenka, ve skutečnosti jsem totálně namyšlená mrcha. Která má vlastně v životě docela dost štěstí a stejně si umí najít vždy něco, na co by si stěžovala.

úterý 8. září 2015

My diary's pages are full of thee

We ♥ it

Doufal jsem, že by ses vrátila, ale už nedoufám..
Když odejde milovaný člověk, v prvních chvílích se s tím nemůžeme smířit. Vytěsňujeme to z vědomí, popíráme tenhle fakt.. doufáme, že to je jen noční můra, ze které se následující ráno probudíme a on bude zase s námi. Když konečně přijmeme skutečnost, že je pryč, snažíme se tu bolest zmírnit. Například vírou, že se zase jednoho dne vrátí. Ale zmírňujeme tím bolest, nebo si způsobujeme ještě větší? Proč oddalovat tu chvíli, kdy si přiznáme, že už ho neuvidíme, že nás opustil? Je díky tomu ta bolest menší? Ne, bolí to pořád stejně a ještě navíc žijeme až příliš dlouho v bláhové naději.
Přiznejme si, že v našem životě jsou i chvíle, které strašně bolí, které by tam být neměly. Ale jsou tam a jsou tam z nějakého důvodu - ať už ten důvod zjistíme dřív nebo později. Tyhle chvíle nás činí silnější, chytřejší, opatrnější, ale také štastnější - protože po nich si dokážeme vážit každého štěstí, které nás potká.

neděle 16. srpna 2015

Jsi moje mrtvá touha


- Ale, došla jsem k závěru, že když jsme zatím neměly štěstí, tak na nás opravdu musí čekat někdo ještě lepší.
- Přesně to si říkam já! I když je to teď těžké přijmout, protože mé srdce stále věří tomu, že to pravé štěstí jsem měla mít se Zarosteným. Ale mozek ho pořád přesvědčuje, že ne. A jak to časem přebolí, tak se srdce nechá přesvědčit.

Společně s Modroočkou jsme zahájily těžký boj - snažíme se mozkem přeprat naše srdce. Na to, aby mozek vítězil, je asi ještě brzy. Ale myslím, že malé vítězství se mu dostálo už tímhle. Že jsme si připustily, že nás čeká ještě mnohem něco lepšího, než bylo. Připomnělo mi to jeden citát, který jsem milovala po rozchodu se Záchranářem. "Představ si, jaké štěstí zažiješ s tím pravým, když i s těmi ostatními jsi byla na vrcholu blaha." A je to tak- strašně se těším na ty okamžiky, kdy budu vědět, že už nemůžu být šťastnější. Na to, až bude všechno nechutně růžové, jak psala Modroočko. Už teď mám za sebou spoustu krásně růžových chvil a nemůžu se dočkat těch nechutně růžových, až z nich budou bolet zuby a pálit oči. Ještě jsem ale své srdce tak docela nepřesvědčila, protože kdykoli si vybavím tyhle okamžiky, srdce se ozve s myšlenkou: "Tohle jsi ale měla prožívat s NÍM." Na tomhle budu muset ještě trochu zapracovat - já a čas.. I když budu mit dost ztížené podmínky, protože za měsíc se s ním budu vídat 2x do týdně. To si pak člověk těžko namlouva, že mu ten člověk vůbec nechybí.

sobota 15. srpna 2015

Svědkyně ohně - Lars Kepler

Inspetor Joona Linna je přivolán k případu zavražděné dívky - Miranda je jednou z problémových dívek, které jsou zavřeny v Brigittině dvoře na převýchovu - je nalezena ve své posteli s rukama přes obličej, jako by hrála na slepou bábu. Byla zavražděna kamenem do hlavy, ale nikde kolem není krev, její tělo je čistě bílé. Z vraždy je obžalována Viki - další ze svěřenek Briggitina dvora, v jejíž posteli se našlo spousta krve a zakrvácené kladivo - v posteli, ze které Viki v noci uprchla a unesla při tom auto se 4letým klukem. Joona je do případu nasazen jen jako pozorovatel a tak má svázané ruce při dalších postupech. A proto přijme pomoc Flory Hansenové, která tvrdí, že se jí zjevuje duch Mirandy a žádá ji o pomoc. Postupně se ukazuje, že Flora nevidi ducha Mirandy, ale vynořují se jí vzpomínky na události, které zažila jako malé děvčátko. Byla totiž svědkem vraždy, kdy její starší bratr zabil kamarádku při hře na slepou bábu. Až nápadně to připomíná vraždu Mirandy ..

Skvědkyni ohně jsem dlouhou dobu sháněla, ale stále byla v knihovnách rezerovovaná, vypůjčovaná .. tak jsem si říkala, že bude fakt skvělá (ještě, když jsem viděla, že na CBDB má 90%). Takže když ji mamka donesla domů, nedočkavě jsem se po ní vrhla. A nevím, jestli to bylo tím, že jsem asi na základě toho všeho čekala zázraky, ale musím říct, že mě trochu zklamala. Ze začátku docela nuda, pak se to celkem rozjelo, ale konec průměrný. Za svou "detektivkovskou kariéru" jsem četla už lepší knihy. Nadruhou stranu, zjistila jsem, že Svědkyně ohně je 3.díl ze série o Joonu Linnovi a tak už si brousím zuby na první - takže asi mě přece jen něčím zaujala. Na CBDB jsem jí dala 3/5 hvězdiček.

úterý 11. srpna 2015

Svěřená bolest je poloviční ...

We heart it

Přátelství nebo vztah z rozumu je lepší, než láska, protože ta člověku bere klid a sílu.
Mí pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že přátelství se mi vždy nějak zvrtnou a vztah z rozumu nebyl nic pro mě. Ale láska mi taky zrovna 2x nepřeje. Naprosto si umím představit myšlenkové pochody mých kamarádek "Ona si pořád stěžuje, přestože se kolem ní non stop motá plno chlapů." Je to pravda, na tohle si nemůžu stěžovat. Ale tohle všechno jsou jen prázdné románky, které bych klidně všechny vyměnila za opravdovou lásku.... 
..A nebo taky ne!! 

pátek 7. srpna 2015

Masters of Rock 4/4


Tak jsem se konečně dokopala sepsat poslední část Mastersu (taky bylo na čase, když už je to měsíc zpět). Takže asi si ani nebudu pamatovat všechny souvislosti. Na tomhle dni už bylo znát, že na nás jde trochu únava, protože jsme se každou chvilku rozdělovali a všichni častěji seděli u stánků, než v publiku. Naše banda jela hned někdy kolem 11.00, ale po zážitku ze soboty, kdy se mi na 11.00 nechtělo vstávat, jsem slíbila, že za nimi přijedu později. Dojela jsem kolem 14.30, kdy zrovna končili Harlej. A ve 14.50 začínali Lacrimas Profundere, na které jsem se šíleně těšila, protože jsme se všichni shodli, že Rob má uplně stejný hlas, jako Ville Valo a dokonce hrají uplně stejný styl, jako HIM. Navíc se mi Rob hrozně líbí (ačkoli má brutálně křivé nohy). Stály jsme s Pizizubkou v prvních řadách, protože bylo docela horko a moc lidí tam zatím nebylo. Povedl se mi i takový neplánovaný vtípek, kdy jsem Přítomnému napsala, že si jdu poslechnout "své milované himáčky". A aniž bych to čekala, tak v půlce koncertu LP mi někdo do ucha zezadu zašeptal: "Tohle jsou Himáci?" Říkám, že jo, přece to slyší ne?! A on "A oni si změnili jméno?" a já říkam, že jo. A všechno jsem to myslela ze srandy, aniž bych tušila, že mi to Přítomný žere i s navijákem. A po pár písničkách mi říká "A kdy budou hrát něco známého?" To už jsem to nevydržela a hrozně jsem se smála. Chudák, se tak honil, aby stihl HIM a oni nakonec ani nevystoupili. Ale LP byli fakt boží.

pondělí 27. července 2015

Why do I stay when I know there’s nothing for me here?


Však ty máš toho kamaráda, ne?
Už ne.

Už ne? Jakto?
I některá kamarádství končí.

A byl to jen kamarád?
Ano, jen kamarád.

A co se stalo, že to skončilo?
Nezvládl se potýkat s mým největším problémem - že nikomu nevěřím.. Nevěřila jsem mu vůbec nic a on to nedokázal skousnout. Možná jsem měla, třeba mi nelhal. Ale já to nezvládla.

neděle 26. července 2015

Masters of Rock 3/4

Největší pařiči - ve čtvrtek začali, jeli uplně na každou kapelu a skončili v neděli v noci.

Nejúžasnější masters dítě na světě!

Sobota byla snad nejnáročnější, ale taky nejlepší den z celého MoRu. Původně jsem měla v plánu se zase doma flákat a jít tam až na tři odpoledne. Místo toho jsem v nějakém deliriu Pizizubce slíbila, že s ní půjdu už na 11.00. Takže před jedenáctou už u nás byla nastoupena v plné polní a naháněla mě, zatímco já jsem teprve umývala ospalky z očí. To byly nervy, na obou stranách. Ale došli jsme tam všichni tak, jak bylo v plánu a já jsem to hned zakempila na zemi, protože jsem měla puchýře na nohách, bylo mi vedro a měla jsem potřebu spát.

úterý 21. července 2015

Masters of Rock - 2/4

V pátek jsem si musela vybrat mezi spánkem a skvělou českou skupinou Gate Crasher. Tihle chlápci mají na kontě už 3 albíčka a hráli na turné s předními českými i světovými interprety (Aerosmith, Ozzy Osbourne, Korn, Iron Maiden..), což jistě značí o jejich kvalitě. A já mám písničky od nich moc ráda, jednu z nich přímo zbožňuji - Gilotinou. Ale když mám možnost vybrat si mezi spánkem a čímkoli, tak vždy zvítězí spánek. Ale omlouvá mě to, že jsem ve čtvrtek šla spát kolem třetí hodiny, tak jsem aspoň do 10.00 chtěla spát - a to zrovna kluci začali hrát. Věřím tomu, že byli skvělí..
Jinak byl páteční program docela dost zabitý, takže jsem skoro celý den strávila doma a referovala jsem mamce a segře, které skupiny byly ve čtvrtek super a na které se teprve těším - samozřejmě vše jsem musela doprovázet ukázkami z YT, takže po 3 hodinách už mě mamka prosila, ať zas vypadnu.

sobota 18. července 2015

Masters of Rock 2015 - 1/4

Když se na mě někdo podívá, nikdy by si netypl, že jsem člověk, který strašně rád poslouchá metal a rock (dle oblečení a vzhledu byste si typli tak nějaké největší slaďáky světa). Nadruhou stranu, nepatřím mezi ty, kteří by si ujížděli na písničkách, při kterých se dá očekávat, že zpěvák musí každou chvíli vychrchlat hlasivky společně s několika dalšími vnitřnostmi. Proto nejsem fanoušek Brutalu, na který se spousta lidí chystá, já jsem obrovský fanoušek festivalu Masters of rock, který každoročně probíhá ve Vizovicích. Miluji to tam z několika důvodů - ten hlavní je samozřejmě hudba, další, že prostě celkově zbožňuji atmosféru festivalů, také jednou za rok můžu vytáhnout všechno černé oblečení co mám, pořádně se zmalovat a být zase ghotic/metal girl, strašně ráda tam občas jen tak sedím a sleduji lidi, jak jsou oblečení, protože tam je povoleno uplně cokoli!! A taky se mi hrozně líbí, jak jsou na sebe všichni milí - ano, může se to zdát jako paradox, ale metalisti jsou jedni z nejúžasnějších lidí - asi proto, že tam je to prostě jedna velká rodinka.
Článek ale píši proto, abych poreferovala o všech skupinách, které jsem měla tu čest slyšet - samozřejmě jsem tam nestála od 10.00 do 02.00 non stop, ale nebyla jsem k tomu daleko, protože se mi tam toho hrozně moc líbilo.



pondělí 6. července 2015

Ať vejde ten pravý - J.A. Lindqvist

Dvanáctiletý Oskar má dost starostí - spolužáci jej neustále šikanují, nemá žádné kamarády. Proto se rád prochází večer po okolí. Při jedné ze svých procházek se seznámí se zvláštní dívenkou Eli, která stále chodí jen v růžovém svetříku, ačkoli je krutá zima, zapáchá, zvláštně mluví a je až neobvykle silná a hbitá. Přesto se stane Oskarovou pravou přítelkyní. Tou dobou se začnou ve městě dít podivné věci - naleznou mrtvolu chlapce, kterého nechal někdo záměrně vykrvácet, následně se objevuje druhá mrtvola na dně jezera, jednu z obyvatelek městečka napadne zvláštní tvor a ta následně přestane vycházet přes den z domu a má stále hlad.
Postupně Oskar přichází na neuvěřitelnou věc - jeho nejlepší kamarádka je upír. A později se ukáže, že to není holčička, ale chlapec - který už není ani chlapcem. Přesto se mezi oběma vytvoří tak silné pouto, že se Oskar vzdá všeho a odejde s Eli z města. Také proto, že mu na poslední chvíli zachránila život.
Ale co se stane s nemrtvým, který díky Eli prochází městem?

úterý 30. června 2015

Štěstí není náhoda

Někdy musíš přijmout fakt, že určité věci už nikdy nebudou takové, jaké byly. Život jde dál, a ty běž s ním.
Dnes jsem byla donucena přemýšlet nad otázkou, jaký byl zlomový okamžik mého života. Samozřejmě jich bylo strašně moc.. Když se naši rozvedli, narodili se mi sourozenci, odmaturovala jsem, dostala se na vysokou, poznala skvělé lidi, sestěhovala se s mou Nejmilovanější .. Tohle byly nejdůležitější okamžiky mého života, které se prostě staly .. Ovšem jeden z nich mě hodně změnil a proto si myslím, že on si zaslouží označení jako "zlomový" .. Všichni mí pravidelní čtenáři jistě okamžitě uhádli, který okamžik to by.. Když se se mnou rozešel Pán za oponou.
Když jsem celých 6 let, co jsme spolu byli, přemýšlela nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou rozešel, tak jsem věřila, že budu vypadat jak ty typické trosky ve filmech - zhroutím se, nebudu jíst, pít, budu jen ležet a čumět do blba, neustále brečet, mít noční můry, budu bílá jak stěna a chodit jen v černých nebo šedých hadrech.. Nakonec mi byla dána možnost zjistit, jak to bude vypadat... Prvních pár týdnů jsem neuronila téměř žádnou slzu, moc jsem toho nenaležela, páč jsem byla rozfrcaná po všech čertech, protože mí skvělí kámoši mi vymýšleli jednu aktivitu za druhou, nejedla jsem jen týden a pak to hodně rychle dohnala, černou/šedou jsem i nadále vynechávala ze svého šatníku... a stále se usmívala.

neděle 28. června 2015

Rozumíš mi?

Pro něj je asi docela těžké najít holku, která by rozumněla jeho názorům a povaze.
Jak strašně těžké je v dnešní době k sobě najít polovičku, se kterou si skvěle rozumíme a máme stejné názory, to asi všichni víte. Dnes máme tolik možností, tolik věcí můžem poznávat, tolik názorů si můžem utvářet a naplno o všem mluvit... Tahle svobodná doba nám ztížila dříve snadný výběr na základě faktu, že můj nastávající je z vážené šlechtické rodiny, proto pro mě dobrá partie/ moje budoucí žena je také v komunistické straně a má stejný pohled na politiku, jako já, proto naprostý ideál. Dnes má každý jiný názor, každý smýšlí jinak - protože může. Já rozhodně neříkám, že je to špatně, jsem zastáncem veškeré svobody, která vládne. Jen se mi zdá, že díky tomu je o to obtížnější, najít si toho pravého partnera.

středa 10. června 2015

Happiness

Vždy říkám, že s jarem přichází něco naprosto nečekaného a skvělého. Ačkoli miluji Vánoce a vím, že i v zimě se dá prožít plno úžasných chvil, já mám všechny nejlepší vzpomínky z období jara/léta, kdy je vše tak skvěle pozitivní. Nejaktuálnější vzpomínka je ze dne přesně před rokem, kdy jsem se v tuhle dobu šíleně těšila na koncert mé nejoblíbenější skupiny, který se konal ten večer. Ten den byl výjimečný i tím, že jsem si užívala přítomnosti Šedé eminence, se kterým jsem se už dlouho tak dobře necítila. Bylo to prostě úžasné a ačkoli teď máme společné už jen vzpomínky, tak na tenhle den nikdy nezapomenu a bude navždy patřit k těm nejlepším, co jsem prožila.
Ale to jsem se dostala uplně jinam, než jsem chtěla (předem upozorňuji, že dnešní článek nemám nijak připravený, bude to jedna velká smršť prdů do tmy, takže kdo to nemá rád, ať přestane číst TEĎ! - já myslím, že to názorně ukazuje hned první odstavec, který je strašný, ale mně se nechce přemýšlet nad žádným kulantním slohem).

čtvrtek 4. června 2015

Náš osud není ve hvězdách. Je v nás

Jsou lidé, kteří tě budou mít vždy rádi. Jednoduše proto, že to, co je s tebou spojuje, je silnější než to, co je s tebou rozděluje.
Na světě existuje minimalně jeden člověk, který je absolutně jiný, než vy. Se kterým jste jako oheň a voda.. O kterém si říkáte, že si nemůžete rozumnět, protože máte vše naprosto opačně. A já svůj oheň nedávno potkala. Úplně mě fascinuješ. Nesetkal jsem se nikdy s nikym, s kym bych toho měl tak málo společného. A přitom si s tím člověkem rozumněl. Ten oheň se začal rozprostírat po všech březích mé vody a teď je souše už celá pohlcena v plamenech. A každý by čekal, že moře se začne díky plamenům zahřívat, ustupovat a nakonec se z něj stane mírumilovná říčka, poté souše a následně by ta souše mohla také vzplanout. A z vody by se stal oheň. Než jsem potkala tohoto člověka, myslela jsem si, že se ze mě stalo Mrtvé moře. Ale on mi ukázal, že nějaký život ve mně ještě je. Nadruhou stranu, já jsem mu ukázala, že jsem polární moře, plné zmrzlého ledu. A ten led jen tak neroztaje.

pátek 29. května 2015

On the Leaf

Michael je milý a úžasný kluk, žijící se svým přítelem (i na jeho blog občas ráda zabrousím) v Praze. Jeho blog (On the Leaf)jsem začala sledovat nejen díky skvělým outfitům (ten kluk má prostě cit pro detail!), ale hlavně proto, že ke každému outfitu vždy napíše pár odstavců ze svého života a nebo různé podněty k zamyšlení. Vy, kteří mě znáte, tak už jistě vítě, že já mám ráda všemožné citové výjevy, slova, myšlenky, pocity .. A to vše na blogu u Michaela najdete, společně s dobrou náladou, štěstím, láskou a parádním oblečením!! Tak jsem si ty dva chlapce zamilovala, že je oba sleduji i na Instagramu a jsem nadšená z každého příspěvku.
A teď už pár fotek pro nalákání.

pondělí 25. května 2015

A jde to s náma od desíti k pěti

Není to tak dávno, co jsem psala, že si dávám stop stav v partnerských vztazích. Že se potřebuji vzpamatovat, vylízat rány, uzdravit, popřemýšlet, co dál. Jenže jak už to bývá, vždy se něco nečekaně semele, aniž bychom tomu šli vstříc. Začalo to neviným přednesem, pokračovalo mírně vinou básničkou a uprostřed lízání svých ran jsem najednou nevěděla, jestli se uzdravuji nebo ženu do dalšího průseru. Chtěla jsem se vyléčit, užít si samoty, klidu.. Ale taky jsem chtěla vždy přítele typu David Backham.. A najednou jsem začala zjišťovat, že D.B. je na mě strašně sladký, tuctový (nepopíram, že stale dokonalý).. A že možná, napříč všem pravidlům a konvencím, které v mém životě existují (žádné nejsou), mě na tomhle bohémovi typu Vilém Čok (ne, tohle odmítám, ale má mamka mu ráda říká "Vildo") něco hodně bere.. Možná proto, že jsem vždy obdivovala všechny umělce, možná díky tomu romantickému gestu typu "napsal jsem ti básničku", možná prostě jen proto, že to je někdo uplně jiný než do teď.. Že to je můj určitý způsob rebelie vůči sobě i okolí - má 14letá sestra je dost velký rebel na to, aby došla domů ze školy s tunelem v uchu.. já mám své uši moc ráda, proto si někoho s tunelem najdu (ano, jinak to nesnáším - říkam, jsem rebel!) .. Možná za to všechno může fakt, že jsem mu na první schůzce řekla takové věci, jako snad ještě nikomu - protože s ním to jde tak nějak samo.
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna  sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..

středa 13. května 2015

Upálená zaživa - Souad

Souad vyrůstala v jordánské vesnici, kde panují doslova středověké poměry a v rodině má hlavní slovo otec. Ženy platí za méně než dobytek, jsou denně bity pro sebemenší maličkost, nemají nárok na vlastní názor, na vzdělání, na jediné slovo. Mohou pouze sloužit a být absolutně poslušné. A pokud se jen podívají na cizího muže, vyřknou nad sebou ortel smrti. Souad tento řád porušila: zamilovala se. Její štěstí však netrvalo dlouho, a když otěhotněla, mladík ji opustil. Dívka těhotenství tajila, protože věděla, co ji čeká. Sama zažila, jak byla z důvodu "cti" zavražděna její sestra. A ji měl čekat stejný osud, když na ni jednoho dne švagr (se souhlasem celé rodiny), vylil benzín a zapálil. Souad stravována bolestí utíkala jako živá hořící pochodeň napříč vesnicí. Nakonec se dostala do nemocnice, kde bojovala mezi životem a smrtí. Ani zde nebyla víc než zneuctěná dívka, která si zaslouží smrt.
Nakonec se však přece jen dočkala pomoci: o její případ se začala zajímat pracovnice humanitární organizace, která ji po nekonečných peripetiích odvezla do Švýcarska. Po mnoha operacích a dlouhém léčení se Souad naučila znovu žít. Dokonce založila i novou rodinu. A k jejímu největšímu štěstí bylo zachráněno i dítě, které v  bolestech porodila ještě ve své rodné zemi a ona se mohla se svým chlapcem šťastně shledat.

sobota 9. května 2015

Let's not fight, i'm tired, can't we just sleep tonight?

 Každý člověk, kterého v životě potkáme, v nás zanechá nějakou stopu. Vzpomínku na chvíle, které jsme s ním prožili, jak jsme se cítili, jak to cítíme teď. Moc často si to neuvědomujeme, ale kdykoli se s někým setkáme, byť jen na chvilku, můžeme tímhle setkáním ovlivnit jeho postoj a myšlení v budoucnosti. Pokud se na mě někdo na ulici usměje, zpříjemní den nejen mně, ale také někomu dalšímu - protože s pozitivní náladou se poté budu i já usmívat na ostatní. Pokud bych se plácala v učivu a někdo mi nabídl pomoc - ovlivní tím například mé další úspěšné kroky ve studiu. Pokud potkám pejskaře, jak si venčí svého mazlíčka a nemá ho pod kontrolou a on mě nedejbože kousne - může tím ovlivnit můj následný strach ze psů .. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Všichni lidé se navzájem ovlivňují a nemusí se ani znát..
Když mi dokáže změnit život nějaký neznámý no name, jak moc můj život ovlivňují lidé mi nejbližší?
Ačkoli to tak nevypadá, opět mířím k mému nejoblíbenějšímu tématu - partnerské vztahy (já vím, jsem drbna a občas prostě prokecnu poentu moc brzy, za to se omlouvám)!

neděle 26. dubna 2015

Please tell me I'm your one and only


Čas zahojí všechny rány.. Čas je nejlepší léčitel. Na to jsem se rozhodla spoléhat, už párkrát se mi to osvědčilo. Ale co když už to není jen rána, která jde zašít, sroste, zanechá jen malou jizvu a zapomene se na ni? Může to být rána, na kterou je potřeba více stehů, více času na srůstání, zanechá velkou jizvu. Pak to ale může být rána, která vše rozmetá na milion malých kousků. A ty kousky jsou tak malinké, je jich tolik moc a jsou tak daleko od sebe, že už je nelze spojit, nejdou zašít, nemůžou srůst. A i když jsou roztříštěny daleko od sebe, všechny bolí. Každý z těch malinkých kousků obrovsky bolí. Někdy bolí každý zvlášť a někdy dohromady - pak se člověk tou bolestí nemůže ani pohnout, nadechnout.. A pak přijde na scénu čas. Snaží se svým neúprosným felčarstvím aspoň trochu mírnit bolest - musí přece dostát svému věhlasnému řemeslu. Postupně si bere na paškál každý jednotlivý kousek z toho milionu, opečovává ho, chladí ho, dává mu zábaly, snaží se mu ukázat, že bolest se dá překonat a vyléčit, že každá rána se může zahojit. A jednotlivé kousky se postupně hojí. Každý zahojený kousek přinese člověku opojný pocit, že je všechno mnohem lepší, než bylo před pár týdny. Tou dobou přijde jeden den, kdy se objeví pocity míru a pokoje, je nám krásně. To je chvíle, kdy se první zahojený kousek ukazuje zbytku krvácející drti - a ta se v úžasu zarazí, ohroměně zapomene na fakt, že by měla krvácet a drásat. Jenže krev a bolest je silnější a brzy ten úžas zmízí a převládne opět hrůza. A takhle to jde dál a dál. Čas pracuje pomalu, po malinkých kouscích, kterých je stále ještě příliš moc na fašírku, než aby na ně člověk zapomněl. Já mám uzdravený teprve první kousek - jemuž to zbylé nezhojené začaly závidět a bolet ještě víc.
Ptám se - co se stane, až se za tu příšerně dlouhou zničující dobu zahojí všechny kousky? Tou dobou už bude každý jiný, každý bude zhojený a díky tomu ztratí svou strukturu, díky které by se dal napojit na další kousek. Jak by se tyhle jednotlivé miniaturní kousky daly spojit, aniž by mezi nimi nezůstávaly aspoň malé mezery.. A co ty mezery budou znamenat pro mě?

neděle 19. dubna 2015

Pokud máš odvahu říci "sbohem", život Tě obdaří novým "vítej"

Dlouho jsem čekala, než k téhle kontroverzní události něco napíšu - přesně 2 měsíce. Ovšem někteří si všimli, že tady na to poslední dobou tak trochu dlabu (žádné dramata v citovém životě=žádné články), tak dnes přišel ten správný večer na to, abych zase trochu poodkryla soukromí našeho bytu.
Mí pravidelní čtenáři si jistě vzpomínají na článek, kdy jsem nás všech šest vychvalovala až do nebes. Tohle tvrzení stále platí, jen sestava "šesti" se trochu změnila. Jedna naše spolubydlící odjela na letní semestr studovat do krásné nížinné Belgie. Byla to zrovna jedna z mých nejvíc nejlepších kamarádek, po které jsem tesknila hned další den jejího odjezdu. Zažila jsem s ní spoustu šílených nezapomenutelných chvil, posledních pár let mi stála po boku v dobrých i špatných chvílích a byl to pro mě jeden z nejupřímnějších a nejférovějších lidí. Vždy to o sobě tvrdila a vždy se podle toho chovala.. Teda, všichni jsme aspoň s takovým vědomím žili. Ovšem, skutečnost byla poněkud jiná.

pátek 17. dubna 2015

Fashion Lady An

Ano, dámy a pánové, přicházím s novou rubrikou - potlesk!
Vzhledem k tomu, že můj seznam sledovaných blogů se stále rozrůstá, rozhodla jsem se, že vás s nimi budu postupně seznamovat.
Pro premiéru jsem si vybrala bloggerku, která je mi určitým způsobem blízká (ostatně, tak jako všechny ostatní) - s Anettkou mám společné hned dvě místa bydliště. Studuje a bydlí na dvou různých místech - na stejných, jako já. Tahle hnědovláska s vosím pasem a nekonečně dlouhými nohami, je ve třetím ročníku práv na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dokonce ji i občas potkávám v různých koutech tohoto města.
Její styl oblékání je mi hodně blízký, hlavně proto, že se obléká velice různorodě. Jeden den má na sobě elegantní šatky s podpatky, další den tenisky a kšiltovku s otrhanými riflemi - vše vysoce originální.
Jediná věc, která mě udivuje a trochu se mi nelíbí, jsou její miniminimini sukýnky - přece jen, právnička by se možná měla oblékat trochu střídměji. Nadruhou stranu, nohy má krásné a je ještě mladá - kostýmků si později užije dost.
Stěžejními články jejího blogu jsou samozřejmě outfity, ale také kosmetika a různé recenze (často i na spodní prádlo aj.)
Dost mluvení, ZDE JE JEJÍ BLOG a nyní už se jen kochejte.

pondělí 6. dubna 2015

Kráska a zvíře - Dominik Dán

Detektivka se odehrává na Slovensku, jak značí autorův původ. Maďarská policie našla v poli kousek od státní hranice nahé zmasakrované tělo mladé ženy. Tou samou dobou je na slovenské stanici nahlášena pohřešovaná Barborka, která byla naposledy spatřena na diskotéce s přáteli - od té doby ji její nejlepší kamarádka, ani nikdo jiný neviděl. A tak se okamžitě objeví totožnost mrtvé - je to Barborka. Který z přátel, se kterými naposledy byla, lže a připravil ji sadistickým způsobem o život a její tělo jen tak nepietně pohodil v poli? A hrají v tomhle případu nějakou roli drogy?

pátek 3. dubna 2015

Kiss, while your lips are still red

Nedávno jsem na nějakém blogu četla názor, že každý z nás za život potká jednu nebo dvě pravé lásky.. Hmm, jsem romantická duše, která by měla věřit v to, že existuje jen jediná pravá láska.. Ale v tomhle mi to trochu nesedí (možná proto, že to nesedí do mého života) a tak jsem se rozhodla veřejně nesouhlasit!
Kdyby to tak totiž skutečně bylo, tak bych byla docela v háji.. Já už jednu svou pravou lásku potkala, ale skončilo to.. A ačkoli mi ublížil, jak nejvíc se dalo, přesto stále věřím tomu, že to byla má pravá láska.. Protože i když měl mnoho chyb a byl to v podstatě zmetek, šest let s ním nejde jen tak vymazat, protože to bylo krásných šest let. Proto stále dokáži tvrdit, že to byla opravdová láska..

pátek 27. března 2015

Pekáč buchet - Kateřina Petrusová


Klááááro, stačí jen málo a budeme páááár.. Písnička, kterou hlavní hrdinka Klára naprosto nesnáší. Co nesnáší ještě víc, je jakýkoli sport.. Naopak bezmezně miluje pečení, vaření a hlavně samotné jídlo! A tím se také živí - píše o něm do časopisu, objíždí a hodnotí restaurace.. Ovšem její nejlepší kamarádku Míšu píchne včela a ona dostane alergickou reakci. A tak musí na jeden den převzít i její práci v časopise a udělat rozhovor se světovým sportovcem Matoušem Kopřivou. Ten se živí lezením po zamrzlých vodopádech a žádný pohyb mu není cizí. Navíc má tak sexy tělo! Proto není divu, že ačkoli je Klára zpočátku hodně skeptická, nakonec podlehle jeho laškování a začnou spolu chodit.. Jenže každý sport je nebezpečný a jednoho dne se Kopřiva ocitne v nemocnici s přerušenou míchou...

pondělí 23. března 2015

Přítel není ten, kdo tě polituje, přítel je ten, kdo ti pomůže.

Občas se každému z nás přihodí, že ho dostihne nějaká ta menší deprese. Nebo prostě jen některý den vstane levou nohou a všechno se zdá být v tu chvíli uplně na nic. Vše vám padá z ruky, rozbíjí se, ujede vám autobus/vlak, v tu chvíli začne pršet a váš účes je okamžitě pryč, přinejlepším vás ohodí blátem kolemjedoucí auto... a vy byste si nejraději vlezli zpět pod peřinu a vykašlali se na celý svět. Pak kolem vás projde ale jeden neznámý člověk a usměje se na vás - jen tak, aby vás potěšil.. A najednou se ten den nezdá být zas tak hrozný.
Jsem jako každý jiný člověk a ráda sbírám milé úsměvy nebo komplimenty.. Co ale dělám ještě raději, tak tyhle věci rozdávám. Hlavně proto že vím, jak jeden milý úsměv či hezké slovo, dokáže pohladit na duši a vylepšit den. A nic to nestojí.

neděle 22. března 2015

Zlodějka knih - Markus Zusak

Příběh začíná, když německá dívka, Liesel Memingerová jede se svým bratrem a matkou vlakem - vlak je má zavést k rodině na převýchovu, protože se svou matkou být nemohou.. Ano, ocitáme se v období 2. světové války, kdy tyhle situace byly naprosto normální. Matka komunistka, děti praví němci s blonďatými vlasy a modrýma očima, jsou posláni k pravé německé rodině. Již na začátku knihy se Liesel setkává se Smrtí - vypravěčkou celého příběhu. To ve chvíli, kdy si Smrt přijde pro jejího bratra - tudíž nakonec přijede k nové rodině Liesel sama. Její nová matka je rázná hlasitá žena, která nejde pro nadávku daleko, naopak nový otec je tichý, klidný muž hrající na harmoniku - oba lidé se srdcem na pravém místě. Liesel zde prožívá klidné a veselé dětství. První vážná krize přichází, když se jim na prahu domu objeví prchající Žid, který prosí o pomoc. Rodina jej ukrývá ve sklepě a postupně si Maxe zamilují všichni tři obyvatelé domácnosti. Ovšem poté přichází rok 1942 a odstřelování měst je na denním pořádku. Všichni z vesnice se ukrývají ve sklepech - až jednoho dne se Liesel s rodinou vrací do jejich domu a Max už zde není. Zůstal po něm jen děkovný dopis. Od té doby Liesel sleduje každý pochod smrti, který putuje jejich vesnicí a hledá zde známou tvář - a jednoho dne Maxe opravdu mezi Židy, pochodujícími na smrt, objeví. A tím tragedie nekončí. Následně je vesnice opět bombardována - ovšem v době, kdy nikdo neslyšel varovné sirény. Téměř všichni jsou mrtví - kromě malé Zlodějky knih, která si tou dobou četla ve sklepě.
A proč se kniha vlastně jmenuje Zlodějka knih? Zas vše vyzradit nemůžu!

čtvrtek 19. března 2015

Otrokyně sadistů, Marně jsem volala o pomoc, nikdo mi nevěřil - Silvia K.

 Příběh, který v 80. letech minulého století rozvířil hladinu německých sdělovacích prostředků a jehož ohlasy se dostaly i k nám. Šestnáctiletá Silvia byla unesena perverzním manželským párem, držena 15 měsíců v zajetí ve sklepě a sadisticky týrána. (cbdb) ... Po jejím propuštění se vdá za muže, který ji fyzicky i psychicky ubližuje a díky němuž se nakonec stane narkomankou. Nakonec to dojde tak daleko, že jsou jí odebrány obě děti a Silvia je zavřená ve vězení. Dnes se snaží uspořádat si vlastní život a získat děti opět do péče.

Tuhle knihu je těžké posuzovat.. Na jednu stranu bylo PŘÍŠERNÉ číst, co Silvia zažívala více jak rok zavřená ve sklepě. Ovšem na druhou stranu, ona nikdy nevedla spořádaný život a za spoustu věcí, které se jí děly, si zřejmě může sama. Nikdo ji nenutil být s chlapem, který ji mlátil, nikdo ji nenutil začít fetovat (zvlášť když měla doma 2 děcka!).. Chápu, že po tom, co si prožila, asi nebylo lehké vrátit se zpět do normálního života, ale její rodina se jí snažila maximálně pomoci - jenže ona se k nim opět obrátila zády a šla si svou vlastní, dost špatně zvolenou, cestou.

neděle 15. března 2015

Někteří lidé cítí déšť a jiní pouze zmoknou


Nedávno jsem si sedl a nalil si sklenku čistého vína - jak skutečně, tak metaforicky.. A zjistil jsem, že jsi jediná holka, se kterou bych chtěl být, kterou bych si jednou chtěl odvést k oltáři a mít s ní děti..

Dám ti jen jednu otázku.. Kdybys zjistil, že se ti má narodit dítě a mohl sis vybrat - zda mít zdravého potomka, nebo handicapovaného.. Jakou variantu by sis vybral? Samozřejmě jsi normální člověk, jako každý jiný, a pokud bys měl možnost takové volby, vybral by sis to zdravé dítě.. Protože starat se o postiženého člověka je obrovsky náročné - jak finančně, tak fyzicky a psychicky, z člověka to vysává veškerou sílu a ne každý na tohle má.. Já bohužel patřím mezi ty slabší, kteří už dopředu vědí, že na to nemají.. Proto ti nemám nic za zlé, naprosto to chápu.. Proč bys volil složitý život, když můžeš jít jednoduchou cestou - vidět své zdravé dítě, jak roste a být na něj hrdý bez toho, aniž bys byl na pokraji psychických sil...
A takhle je to i s náma. Ty můžeš mít skvělou, krásnou holku, která tě bude plně milovat, věřit ti a bude šťastná, aniž by ses musel nějak více namáhat. Tak, jako můžeš být hrdý otec, můžeš být hrdý přítel - můžeš být hrdý na vztah, který jste vybudovali.. Kdyby sis zvolil mě, zvolil by sis to handicapované dítě.. Ten vztah by byl psychicky náročný jak pro mě, tak pro tebe. Každou chvilku by přišly chvíle, kdy bych seděla, o všem (tobě!) pochybovala, brečela bych, protože bych myslela na ty příšerné chvíle, co jsem zažila.. A ty bys tu pro mě musel vždy být. Vždy by ses musel šíleně namáhat, abys mě uklidnil, abych ti aspoň trochu věřila, abych aspoň trochu dokázala zapomenout na to špatné a myslet na to dobré. Museli bychom neustále překovánat nástrahy a bolest.. A myslím si, že tak jak by si nikdo dobrovolně nevybral život s postiženým dítětem, tak by si nikdo dobrovolně nevybral handicapovaný vztah..
A proto chápu, že jsi odešel.. A tak, jak se nemocné dítě nemůže zlobit na své potenciální rodiče, kteří by neváhali zvolit život se zdravou osobou, tak já se nemohu zlobit na tebe.. ať už to bolí jakkoli moc.

pátek 13. března 2015

Fire meet gasoline


Nikdy bych nebyla schopna podvést svého přítele .. Tak tenhle výrok jsem měla skoro celý život zakódovaný ve své hlavě a osobně jsem tomu věřila .. Až nedávné okolnosti mě donutily zauvažovat, zda je to pravda.. Stejně tak to, že bych nikdy nebyla schopna nevěru odpustit - ale kolik hnusných věcí jsem už odpustila a ani jsem nemrkla .. Nezachovala bych se stejně, kdy mě přítel podvedl? Musím říct (a při tom sama sebou docela pohrdám), že bych to byla schopna odpustit, pokud bych opravdu silně milovala - jaký je vlastně rozdíl v tom, že jsem odpustila několikrát člověku, který mě vždy nechal kvůli jiné..  Opravdu jsem tak slabá, že dokážu odpouštět věci, které pro mě byly vždy zcela neodpustitelné? A opravdu jsem tak slabá, že bych takové věci dokázala udělat?
Ta druhá věc je diskutabilní.. Byla jsem s člověkem kterého jsem nemilovala.. Ačkoli mi teta řekla, že na vztah z rozumu jsem ještě příliš mladá, chtěla jsem to vyzkoušet, doufala jsem, že dokážu zapomenout na toho jediného, kterého jsem kdy milovala. Jak moc jsem se tehdy mýlila.. Opravdovou lásku nejde nahradit jen tak někým.. Stejně tak, jako nejde opravit rozervané srdce jehlou a nití.

sobota 7. března 2015

Naprostý cizinec, V moci tyrana - Kay Schubach

Kay má skvělou práci, kde se setkává se spoustou hvězd, přítele, který ji miluje - a přesto není šťastná. Všímá si faktu, že ve vztahu jim to neklape, tak jak by si představovala a to z jediného důvodu - její přítel se nechce posunout dál, nechce s ní mít dítě. A proto nedokáže odmítnout šarmatního a sebevědomého muže, se kterým se setkává v kavárně. Začíná si s ním vášnivý románek, kterému následuje opuštění přítele a nastěhování se do společného bytu. Zde se ovšem z dokonalého chlapa stává psychopat, násilník a téměř i vrah. Zatímco Kay se mění ze sebejisté ženy v trosku, která se stále upíná k představě, že jej dokáže změnit. Poté, co ztratí vše, se rozhodne vzchopit, uteče k rodičům a snaží se znovu postavit na vlastní nohy. Nakonec se jí to podaří, ovšem k tomu, aby svého partnera udala soudu, nemá odvahu. Naštěstí ji má jeho další partnerka, která si s ním zakouší stejná muka, jako kdysi Kay - je odsouzen k vězení.

čtvrtek 26. února 2015

Věř, že můžeš, a jsi rázem na půli cesty k cíli

Už od malička jsem byla snílek. Praktiky své fantazie jsem často uplatňovala na idolech opačného pohlaví. Myslím, že to začalo někdy ve dvanácti kdy jsem poprvé viděla Pána Prstenů a neustále si představovala, že se setkám s Legolasem, který mě odnese do elfí říše. Jaké zklamání nastalo, když jsem zjistila, že Legolas neexistuje, místo něj zde přebývá pouze nějaký Oralndo Bloom. No co, od čeho jsou sny - Orlando může mít bratra Legolase, který si pro mě přijede a odnese ... Tahle má úchylka pokračovala Billem z Tokio Hotel, se kterým jsem se samozřejmě měla také jednou setkat a prožít s ním šťastný život. Nojo, už od malička jsem nebyla žádný troškař a sahala jsem vysoko. Poté jsem takhle fungovala i nadále (ovšem už s klukama žijícíma kolem mě), až dokud jsem nepotkala Trapiče - s tím se mi začaly všechny dokonalé sny plnit. Ať už to s tím dopadlo jakkoli, jedno musím podotknout - vše, co jsem si do té doby vysnila, se mi s ním splnilo. To ale neznamená, že jsem snít přestala - ba naopak, byla jsem ve svých tužbách a snách čím dál odvážnější.. Pravdou je, že Trapič mě od toho nijak neodrazoval, nevědomky mě v tom spíše podporoval - když jsem snila o společném bydlení, jal se na netu vybírat byt.. Když jsem se rozhodovala, kde se budem brát, nebál se o tom se mnou diskutovat.. Občas, když to s námi bylo nahnuté, představovala jsem si, že se rozejdeme, ale nakonec se k sobě zase vrátíme- přece se milujem. A pak najednou byly všechny mé sny jednorázově bez milosti utnuty! Teda až na představu, že se rozejdeme, ta se splnila. A můžu říct jedno - tak jak všechny splněné sny byly 2x nádhernější než představy, tak tohle bylo 100x horší, než mě mohlo napadnout.
A jak jsem se zachránila od toho, aby mě ta vnitřní hrůza navždy nesežrala? Zase jsem utekla do říše snů. Nevyšlo to? No co, tohle zřejmě nebyl ten pravý, ten se teprve ukáže a s ním bude vše ještě mnohem lepší, než to bylo do teď. Přijde někdo, kdo mě bude opravdu milovat a bez koho nebudu moci žít.. Tyhle sny mi ale nevydržely moc dlouho, protože nastala zbrklá realita. Celý následující rok se toho dělo tolik, že jsem neměla čas snít. A hlavně jsem si snít zakazovala, protože člověk se pak moc upíná na fantazii a realitou je zklamaný. Taky jsem zjistila, že kdykoli jsem se odvážila zase fantazírovat, zahrnout svého aktuálního idola do některých mých představ, nastal bod zlomu, kdy se vše nějakým způsobem podělalo. A tak jsem tuhle obvyklou činnost ze svého života vytěsnila.
Ale před pár týdny jsem skončila se všemi chlapy, protože jsem zjistila, že asi potřebuju řádnou dovolenou! Nemůžu skákat z jednoho románku do druhého a čekat, že se z něj vyklube něco víc, když to zatím vlastně ani nechci, protože mé srdce je stále ještě strašně pochroumané a bolavé. A kromě klidu a samoty jsem si naordinovala také ještě jednu léčebnou kúru - SNĚNÍ.. Protože věřím, že jak nadejde ten správný čas, mé sny se opět stanou skutečností.

P.S. Tenhle článek měl být původně uplně o něčem jiném.. Ale nějak jsem psala a psala, až jsem se dostala na konec...
Ale o původní záměr nezůstanete ochuzeni ten si nechám na jindy. Jen budu muset vymyslet nový začátek - což nesnáším, protože jen první věty ukáží kvalitu zbylé slátaniny.

středa 25. února 2015

Muži, kteří nenávidí ženy - Stieg Larsson

Novinář Mikael Blomkvist dostane neobvyklý úkol od bohatého průmyslníka Vangera - rozluštit tajemné zmizení jeho vnučky Harriet, na které nepřišla před dvaceti lety ani policie. Mikael má zrovna problémy se zákonem a tak po menším váhání nabídku přijme a na rok se přestěhuje na vesničku, kterou téměř celou obývá pouze rodina Vangerů. Ačkoli původně nevěří tomu, že by přišel na případ starý tolik let, když na něj nemohla přijít ani policie, tak po pár měsících nadejde v pátrání průlom a Mikael získává nové informace, které do té doby všichni přehlíželi. Po seznámení s Lisbeth Salanderovou, nepřekonatelnou hackerkou, už jde vše ráz na ráz. Zmizení Harriet se začne spojovat nejen s několika starými brutálními vraždami žen, ale také se začnou odkrývat rodinná tajemství, která měla být raději skryta. Zemřela opravdu Harriet toho osudného dne, kdy zmizela z povrchu zemského?

Na knihu jsem v knihovně narazila zcela náhodou. Už jsem viděla film, který mě dostal, tak jsem po tom ráda sáhla i v knižní podobě. Měla jsem to trochu zjednodušené, protože jsem věděla, kdo byl "vrah".. Každopadně v knize je samozřejmě mnohem více příběhů a informací, než v samotném filmu (který je ale i tak opravdu kvalitní - teda viděla jsem tu novější verzi). Jen se člověk musí prokousat prvními 90ti stránkami, které jsou zbytečně moc natahovány. Ale pak už to člověk přečte jedním dechem, mně na těch 500 stran stačily 3 dny. Kniha je první díl trilogie a mám v plánu sehnat si i další dva díly. První díl (Muži, kteří nenávidí ženy) dostal v roce 2005 cenu za nejlepší skandinávský kriminální román, druhý díl (Dívka, která si hrála s ohněm) byl oceněn jako nejlepší švédský kriminální román roku 2006, a poslední (Ztracené vzdušné zámky) získal cenu Kniha roku. V databázi knih má tenhle díl 94% a myslím, že zcela oprávněně.

pondělí 23. února 2015

Řím (Vatikán), 2. část


Jak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky. Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu. Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra.

pátek 20. února 2015

Napoleon a Josefína - Octave Aubry

Na Vánoce jsem dostala knížku z roku 1928, což byl pro mě zážitek. A ten byl ještě zdvojnásoben tím, že knížka byla román o mých oblíbencích - Napoleonovi a Josefíně Bonaparte.
Příběh pojednává o seznámení vlivné vicomtesy Beauharnais s bezvýznamným důstojníkem Napoleonem. Ten se do ní záhy zamiluje a vzhledem k tomu, že pochází z Korsiky, jeho láska je živočišná a vášnivá. Oproti tomu, Josefína pociťuje k Napoleonovi pouze určité sympatie, ovšem o lásku se z její strany nejedná. Přesto, po promluvě se svými vlivnými příteli, souhlasí se sňatkem s Napoleonem. Ten se hned po velmi nuzné svatbě vydává na své vysněné tažení do Itálie a ponechává Josefínu v Paříži, která se zde oddává radovánkám se svými milenci a na Napoleonovy láskyplné dopisy odpovídá jen velmi chladně.
Nakonec je nucena vydat se na cestu do Milána, kde na ni čeká již roztoužený manžel. Itálie ji přijme jako skutečnou královnu a Josefína si užívá komfortního paláce a pozornosti jak manžela, tak obyvatel Itálie. Nikomu zde nedochází, že generál Hypolite, který s ní přijel jako přítel, je ve skutečnosti její milenec.
Napoleon se s Josefínou následně vrací do Francie a i zde si začínají díky Napoleonovým úspěchům žít na vysoké noze. Dokud jej má Josefína po boku, chová se jako vzorná manželka. Ovšem ve chvíli, kdy odjíždí Napoleon na své další tažení do Egypta, opět obnovuje své staré románky s ostatními muži. Napoleonovi bratři už to dál nedokáží snášet a posílají do Egypta dopis, kde Napoleona o všem informují. Ten se na základě zdrcujícího zjištění o své milované Josefíně rozhodně pro rozvod.

Ačkoli byla knížka psána starým stylem, dobře se četla. I když možná se mi četla dobře, protože příběh Napoleona a Josefíny už mám dost zmáklý, je to asi stá knížka, co o nich čtu a taky jsem psala seminárku na tohle téma.
Co mi teda hodně vadilo bylo to, jak kniha skončila. Napoleon se sice s Josefínou v Egyptě rozhodl rozvést, ale ve skutečnosti to tak nedopadlo, zůstali manželé a Josefína se do něj poté i zamilovala. V druhé fázi jejich vztahu to byl Napoleon, kdo podváděl a kdo se nakonec jejich vztah ukončil. Budu tedy věřit, že někde na světě existuje ještě pokračování téhle knihy a vše tam dopadne tak, jak opravu dopadlo.

pondělí 16. února 2015

Řím, 1. část

Ciao amici!
Před několika lety (asi 6ti?) jsem navštívila tu nejúžasnější zemi a její nejúžasnější hlavní město - Řím! Když jsem tam jela, neznalá italštiny i vlastně celé Itálie, netušila jsem co mě čeká a co ve mně tenhle úžasný stát zanechá! Jediné, v čem jsem měla docela jasno byl fakt, že mám ráda italská jídla - pizzu, těstoviny, pannino - to bych mohla non stop každý den.