čtvrtek 26. února 2015

Věř, že můžeš, a jsi rázem na půli cesty k cíli

Už od malička jsem byla snílek. Praktiky své fantazie jsem často uplatňovala na idolech opačného pohlaví. Myslím, že to začalo někdy ve dvanácti kdy jsem poprvé viděla Pána Prstenů a neustále si představovala, že se setkám s Legolasem, který mě odnese do elfí říše. Jaké zklamání nastalo, když jsem zjistila, že Legolas neexistuje, místo něj zde přebývá pouze nějaký Oralndo Bloom. No co, od čeho jsou sny - Orlando může mít bratra Legolase, který si pro mě přijede a odnese ... Tahle má úchylka pokračovala Billem z Tokio Hotel, se kterým jsem se samozřejmě měla také jednou setkat a prožít s ním šťastný život. Nojo, už od malička jsem nebyla žádný troškař a sahala jsem vysoko. Poté jsem takhle fungovala i nadále (ovšem už s klukama žijícíma kolem mě), až dokud jsem nepotkala Trapiče - s tím se mi začaly všechny dokonalé sny plnit. Ať už to s tím dopadlo jakkoli, jedno musím podotknout - vše, co jsem si do té doby vysnila, se mi s ním splnilo. To ale neznamená, že jsem snít přestala - ba naopak, byla jsem ve svých tužbách a snách čím dál odvážnější.. Pravdou je, že Trapič mě od toho nijak neodrazoval, nevědomky mě v tom spíše podporoval - když jsem snila o společném bydlení, jal se na netu vybírat byt.. Když jsem se rozhodovala, kde se budem brát, nebál se o tom se mnou diskutovat.. Občas, když to s námi bylo nahnuté, představovala jsem si, že se rozejdeme, ale nakonec se k sobě zase vrátíme- přece se milujem. A pak najednou byly všechny mé sny jednorázově bez milosti utnuty! Teda až na představu, že se rozejdeme, ta se splnila. A můžu říct jedno - tak jak všechny splněné sny byly 2x nádhernější než představy, tak tohle bylo 100x horší, než mě mohlo napadnout.
A jak jsem se zachránila od toho, aby mě ta vnitřní hrůza navždy nesežrala? Zase jsem utekla do říše snů. Nevyšlo to? No co, tohle zřejmě nebyl ten pravý, ten se teprve ukáže a s ním bude vše ještě mnohem lepší, než to bylo do teď. Přijde někdo, kdo mě bude opravdu milovat a bez koho nebudu moci žít.. Tyhle sny mi ale nevydržely moc dlouho, protože nastala zbrklá realita. Celý následující rok se toho dělo tolik, že jsem neměla čas snít. A hlavně jsem si snít zakazovala, protože člověk se pak moc upíná na fantazii a realitou je zklamaný. Taky jsem zjistila, že kdykoli jsem se odvážila zase fantazírovat, zahrnout svého aktuálního idola do některých mých představ, nastal bod zlomu, kdy se vše nějakým způsobem podělalo. A tak jsem tuhle obvyklou činnost ze svého života vytěsnila.
Ale před pár týdny jsem skončila se všemi chlapy, protože jsem zjistila, že asi potřebuju řádnou dovolenou! Nemůžu skákat z jednoho románku do druhého a čekat, že se z něj vyklube něco víc, když to zatím vlastně ani nechci, protože mé srdce je stále ještě strašně pochroumané a bolavé. A kromě klidu a samoty jsem si naordinovala také ještě jednu léčebnou kúru - SNĚNÍ.. Protože věřím, že jak nadejde ten správný čas, mé sny se opět stanou skutečností.

P.S. Tenhle článek měl být původně uplně o něčem jiném.. Ale nějak jsem psala a psala, až jsem se dostala na konec...
Ale o původní záměr nezůstanete ochuzeni ten si nechám na jindy. Jen budu muset vymyslet nový začátek - což nesnáším, protože jen první věty ukáží kvalitu zbylé slátaniny.

středa 25. února 2015

Muži, kteří nenávidí ženy - Stieg Larsson

Novinář Mikael Blomkvist dostane neobvyklý úkol od bohatého průmyslníka Vangera - rozluštit tajemné zmizení jeho vnučky Harriet, na které nepřišla před dvaceti lety ani policie. Mikael má zrovna problémy se zákonem a tak po menším váhání nabídku přijme a na rok se přestěhuje na vesničku, kterou téměř celou obývá pouze rodina Vangerů. Ačkoli původně nevěří tomu, že by přišel na případ starý tolik let, když na něj nemohla přijít ani policie, tak po pár měsících nadejde v pátrání průlom a Mikael získává nové informace, které do té doby všichni přehlíželi. Po seznámení s Lisbeth Salanderovou, nepřekonatelnou hackerkou, už jde vše ráz na ráz. Zmizení Harriet se začne spojovat nejen s několika starými brutálními vraždami žen, ale také se začnou odkrývat rodinná tajemství, která měla být raději skryta. Zemřela opravdu Harriet toho osudného dne, kdy zmizela z povrchu zemského?

Na knihu jsem v knihovně narazila zcela náhodou. Už jsem viděla film, který mě dostal, tak jsem po tom ráda sáhla i v knižní podobě. Měla jsem to trochu zjednodušené, protože jsem věděla, kdo byl "vrah".. Každopadně v knize je samozřejmě mnohem více příběhů a informací, než v samotném filmu (který je ale i tak opravdu kvalitní - teda viděla jsem tu novější verzi). Jen se člověk musí prokousat prvními 90ti stránkami, které jsou zbytečně moc natahovány. Ale pak už to člověk přečte jedním dechem, mně na těch 500 stran stačily 3 dny. Kniha je první díl trilogie a mám v plánu sehnat si i další dva díly. První díl (Muži, kteří nenávidí ženy) dostal v roce 2005 cenu za nejlepší skandinávský kriminální román, druhý díl (Dívka, která si hrála s ohněm) byl oceněn jako nejlepší švédský kriminální román roku 2006, a poslední (Ztracené vzdušné zámky) získal cenu Kniha roku. V databázi knih má tenhle díl 94% a myslím, že zcela oprávněně.

pondělí 23. února 2015

Řím (Vatikán), 2. část


Jak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky. Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu. Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra.

pátek 20. února 2015

Napoleon a Josefína - Octave Aubry

Na Vánoce jsem dostala knížku z roku 1928, což byl pro mě zážitek. A ten byl ještě zdvojnásoben tím, že knížka byla román o mých oblíbencích - Napoleonovi a Josefíně Bonaparte.
Příběh pojednává o seznámení vlivné vicomtesy Beauharnais s bezvýznamným důstojníkem Napoleonem. Ten se do ní záhy zamiluje a vzhledem k tomu, že pochází z Korsiky, jeho láska je živočišná a vášnivá. Oproti tomu, Josefína pociťuje k Napoleonovi pouze určité sympatie, ovšem o lásku se z její strany nejedná. Přesto, po promluvě se svými vlivnými příteli, souhlasí se sňatkem s Napoleonem. Ten se hned po velmi nuzné svatbě vydává na své vysněné tažení do Itálie a ponechává Josefínu v Paříži, která se zde oddává radovánkám se svými milenci a na Napoleonovy láskyplné dopisy odpovídá jen velmi chladně.
Nakonec je nucena vydat se na cestu do Milána, kde na ni čeká již roztoužený manžel. Itálie ji přijme jako skutečnou královnu a Josefína si užívá komfortního paláce a pozornosti jak manžela, tak obyvatel Itálie. Nikomu zde nedochází, že generál Hypolite, který s ní přijel jako přítel, je ve skutečnosti její milenec.
Napoleon se s Josefínou následně vrací do Francie a i zde si začínají díky Napoleonovým úspěchům žít na vysoké noze. Dokud jej má Josefína po boku, chová se jako vzorná manželka. Ovšem ve chvíli, kdy odjíždí Napoleon na své další tažení do Egypta, opět obnovuje své staré románky s ostatními muži. Napoleonovi bratři už to dál nedokáží snášet a posílají do Egypta dopis, kde Napoleona o všem informují. Ten se na základě zdrcujícího zjištění o své milované Josefíně rozhodně pro rozvod.

Ačkoli byla knížka psána starým stylem, dobře se četla. I když možná se mi četla dobře, protože příběh Napoleona a Josefíny už mám dost zmáklý, je to asi stá knížka, co o nich čtu a taky jsem psala seminárku na tohle téma.
Co mi teda hodně vadilo bylo to, jak kniha skončila. Napoleon se sice s Josefínou v Egyptě rozhodl rozvést, ale ve skutečnosti to tak nedopadlo, zůstali manželé a Josefína se do něj poté i zamilovala. V druhé fázi jejich vztahu to byl Napoleon, kdo podváděl a kdo se nakonec jejich vztah ukončil. Budu tedy věřit, že někde na světě existuje ještě pokračování téhle knihy a vše tam dopadne tak, jak opravu dopadlo.

pondělí 16. února 2015

Řím, 1. část

Ciao amici!
Před několika lety (asi 6ti?) jsem navštívila tu nejúžasnější zemi a její nejúžasnější hlavní město - Řím! Když jsem tam jela, neznalá italštiny i vlastně celé Itálie, netušila jsem co mě čeká a co ve mně tenhle úžasný stát zanechá! Jediné, v čem jsem měla docela jasno byl fakt, že mám ráda italská jídla - pizzu, těstoviny, pannino - to bych mohla non stop každý den.

pátek 13. února 2015

Ona hledá toho pravého

Jsem magor přes nakupování oblečení.. Možná už můj stav spěje k nějaké nemoci, protože každou chvilku musím mít něco nového - zas nadruhou stranu, jsem správná ženská. Velká část mých nákupů ale probíhá následovně - přijdu do obchodu, chvilku tam jen tak brouzdám a pak mi něco padne do oka.. Tak si to vezmu do kabinky v naději, že se mi to na sobě nebude líbit a nebudu potřebovat utrácet.. Většinou usoudím, že ačkoli daná látka vypadá dobře i na mně, vlastě ji nepotřebuji a vrátím ji zpět - co kdyby se někde objevilo ještě něco lepšího.. Poté jedu domů.. A pokud se mi stane, že některý další den si řeknu "teď by se mi hodila ta halenka, co jsem si zkoušela" / "ty kraťase, co jsem si zkoušela by se dobře hodily k takovému triku" / "ty boty by byly pro dnešní den ideální" - nebo prostě na danou věc myslím před spaním, o pár dní později se do obchodu vrátím a koupím si to.. Protože vím, že když na tu věc často myslím, tak mě něčím zaujala a nadchla a prostě ji musím mít, stůj co stůj!

Ty se pro někoho vždy hrozně rychle nadchneš, básníš o něm, jsi celá unešená.. ale stejně rychle to nadšení zase opadne.
Zjistila jsem, že takhle to v poslední době nemám jen s oblečením.. Na stejném principu fungují i všechny mé vztahy a nevztahy. Tolikrát jsem se už pro někoho nadchla, představovala jsem si, že tohle je konečně už ten, se kterým budu spokojená, div jsem nestrojila svatbu. No dobře, v duchu to dělám velmi často a skoro s každým. Snažila jsem se vždy hlavně dostat do bodu, kdy se tomu něčemu mezi námi bude říkat vztah - byla jsem nadšená z každého kroku, který k tomu vedl.. A po určité době, kdy to začalo vypadat, že to vztah je, mě to nějak přestalo lákat a bavit.. Přesně tak, jak to mívám s každým nový trikem - strašně ho chci celou dobu, co je v obchodě, ale jak ho mám doma, tak je to jen další triko ve skříni. Stejně tak je to s chlapama - když jsou na ulici, ve škole, v baru, jsou to ti dokonalí, které musím mít a bez kterých bych nemohla žít. A jak mám pak nějakého doma, tak je to jen další do sbírky, který se chytil.. Přesto ale žádný happy end.

Asi jsem se po roce a půl dostala do bodu, kdy bude lepší, když budu chvilku sama. Od doby, co jsme se rozešli s Ignorantem, jsem pořád měla nějaký románek - buď po několikáté s ním a nebo v pauzách s někým jiným.. Za celou dobu jsem nebyla delší čas sama a asi je to potřeba. S nakupováním nepřestanu, ale s těma chlapama bych to mohla zkusit. Jenže mě tak baví ty počátěční pocity radosti a štěstí z dobře vykonané práce.. Ovšem je tady samozřejmě jedno velké ALE! Kdyby se stal největší zázrak na světě a chytil se ten, pro kterého jsem nadšená teď, tak celý můj stav STOP CHLAPŮM ruším!

pondělí 9. února 2015

Pokud mě budou chtít vidět, tak mě vyhledají.

Sobotu jsem trávila u Modroočky, takže jsem se podívala po dlouhé době do kostela. Mše se mi hrozně líbila (možná proto, že jsem chápala každé slovo a dokonce jsem si pamatovala, že to všechno jsem četla v Bibli, takže to čtení asi nebylo tak marné). Líbila se mi taky proto, že mi potvrdila názor, který zastávám.. Sice jsem to všechno trochu převrátila, za což se popřípadě Modroočce omlouvám, ale nakonec mě to dovedlo k téhle hlavní myšlence..
Lidé často udělají v životě chybu, nejsme dokonalí, občas se může stát, že si zvolíme špatnou cestu. Naštěstí se často stane, že dostaneme druhou šanci, můžeme rozhodnutí změnit, zvolit si tu dobrou stranu. Já jsem člověk, který když dostane v životě druhou šanci, nadevše si jí váží, protože ne vždy se takové věci stávají. Pokud dostanete někdy v životě druhou šanci, držte se jí zuby nehty, ukažte, že jste za ni vděční a nebyla vám dána jen tak pro nic za nic.
Bohužel jsou mezi námi lidé, kteří si druhých šancí vážit neumí - ani třetích, čtvrtých .. To, že svou lhostejností mohou ubližovat ostatním, teď necháme bokem. Jde spíše o to, že i počet druhých šancí je omezený a někdo si je může vyčerpat. A teď nastává ten zlomový okamžik, kdy se lidé musí rozhodnout pro novou cestu. Buď si konečně uvědomí svou chybu a začnou BOJOVAT o nápravu. Nebo usoudí, že to není ta cesta, kterou se chtějí dát, ale v tom případě by se jí měli navždy vzdát. A nebo jsou prostě hloupí a líní a spoléhají na to, že když dostali tolik šancí, dostanou další, aniž by museli hnout prstem. Ale život není takový!
Někdy prostě člověk musí začít bojovat, aby dostal to, co chce. Vždyť život není pírko, každý se v něm musí snažit. Já chápu, že někteří se na vše dívají jinak, protože jsou zvyklí dostávat, co chtějí. Ale i takoví se jednou ocitnou v situaci, kdy musí aspoň trochu hnout prstem.. Protože se mohou například setkat s člověkem, který jim vše tak lehce a snadno nedá. A pokud se o další šanci opravdu nezaslouží, tak ji prostě mít nebudou - poprvé v životě poznají, co znamená nemít vše, co chci..
Takže prosím, važte si všeho, co vám život dává a nezahazujte dobré věci jen tak z rozmaru..

"Já se taky už neumím zamilovat nebo mít někoho ráda.." - "Bože, my jsme ale vadné!"
Jak řekla Nejmilovanější.. Nejsem vadná, jen jsem stále zamilovaná do jednoho člověka..

pátek 6. února 2015

Vysoká škola - 4 měsíce nápor na játra, 2 měsíce na hlavu


"Zavčasu to studium ukonči, než bude moc pozdě!"
Tak jak na vás působí letošní zkouškové? Díky bohu za to, že už je u konce. Nevím, jestli to bývá tím počasím, ale zimní zkouškové je vždy 100x horší jak to letní. Letos jsem se sesypala, jako snad ještě nikdy. Týden jsem se šprtala na zkoušku od rána téměř do rána, byla jsem z toho na nervy, vystreslá a já nevím co všechno. Pak jsem si samozřejmě vytáhla tu nejhorší otázku, co jsem mohla - stává se ze mě profík v tahání otázek na pi*u! A i přesto jsem 10min v kuse mluvila a mluvila .. ale pak se docentka začala  vyptávat a jen díky takovým detailům, jako že jsem nevěděla, že Vladislavský sál má renesanční okna a že vlastně celé mé pojetí renesance je mírně marxistické (ano, mám skrytou identitu Stalina) mi tu zkoušku nedali a v úterý tam musím znovu. S tím, že vím, že mě bude zkoušet z toho samého, takže šprtám všechny renesanční stavby a díla - ještě, že přišlo baroko, které veškerou renesanci přestavilo, takže v čisté podobě toho u nás zbylo jen málo. Každopádně jsem brečela po téhle zkoušce celý den. Den před touhle událostí vyletěla moje známá od státnic (měla samé jedničky a vyletěla z angličtiny), takže to samé, brečela nonstop v kuse, ani nebyla schopna dojet sama z Brna domů. A den před ní se to samé stalo její spolužačce - takže Brno se teď hemží histericky plačícími lidmi. Jestli nám ta škola za to stojí!!

Do toho nám na půlroku odjela spolubydlící do Belgie, takže v ten den, co mě vyrazili od zkoušky, jsem šla mávat k vlaku - ironicky se mi ten den vrátila jedna z mých nejbližších kamarádek, taky z Belgie, takže jsme mávaly spolu. Před odjezdem Cestovatelky jsme si sedly všechny na nádraží do restaurace a v jednu hodinu odpoledne do sebe koply panáka. Tamní personál nestačil zírat. "Já si dám Jegra." - "Já broskvovou." - "Já taky." - "Dobře, a co dál?" - "Nic, jen ty tři panáky."

"Já jsem tu měla někde sklenku na víno.. Kde je? Já už jsem jako vypila i skleničku?"
Ještě, že máme na tom světě alkohol a party. Už mi to za ty 2 měsíce zkouškového začíná chybět, naštěstí jsme si občas stihli odskočit na ples, oslavu nebo rozlučku. Ale v novém semestru to zase rozjedem, můj manžel barman určitě 2 měsíce jen brečí a vyčkává můj opětovný návrat do klubu. "Našla jsem si nového manžela." - "A už o tom ví?" - "Ne, a asi ani jeho přítelkyně to ještě neví... A ještě navíc mi mamka řekla, že takový člověk jí nepřekročí práh domu." Náš vztah bude složitý, ale o to víc si ho budem vážit..