Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z září, 2015

Kytky pak položí na hrob všem poetům

We ♥ it Dnes jsem se probudila z totálně letargického stavu = brutální deprese . Musím říct, že takhle hrozně jsem se necítila fakt dlouho. Znáte ten pocit, kdy se cítíte jako chodící mrtvola, chcete se smát, ale nejde to, musíte dýchat, ale raději byste nedýchali, jediné, co vás zachrání, je spánek. Neznáte? Tak to vám přeji, abyste nic takového nikdy nezažili, protože je to stav úplně na hovno .

Hejno supů se okolo slítá

Zdá se mi, že vás články o mém rozbitém srdíčku přestávají bavit a tak jsem tady s něčím novým. Mám docela představu o tom, jak mě mí čtenáři "vidí".. a musím říct, že na blogu jsem někdo uplně jiný, než ve skutečnosti. Pokud se tady zdám být jako citlivá a křehká dívenka, ve skutečnosti jsem totálně namyšlená mrcha. Která má vlastně v životě docela dost štěstí a stejně si umí najít vždy něco, na co by si stěžovala.

My diary's pages are full of thee

We ♥ it Doufal jsem, že by ses vrátila, ale už nedoufám.. Když odejde milovaný člověk, v prvních chvílích se s tím nemůžeme smířit. Vytěsňujeme to z vědomí, popíráme tenhle fakt.. doufáme, že to je jen noční můra, ze které se následující ráno probudíme a on bude zase s námi. Když konečně přijmeme skutečnost, že je pryč, snažíme se tu bolest zmírnit. Například vírou, že se zase jednoho dne vrátí. Ale zmírňujeme tím bolest, nebo si způsobujeme ještě větší? Proč oddalovat tu chvíli, kdy si přiznáme, že už ho neuvidíme, že nás opustil? Je díky tomu ta bolest menší? Ne, bolí to pořád stejně a ještě navíc žijeme až příliš dlouho v bláhové naději. Přiznejme si, že v našem životě jsou i chvíle, které strašně bolí, které by tam být neměly. Ale jsou tam a jsou tam z nějakého důvodu - ať už ten důvod zjistíme dřív nebo později. Tyhle chvíle nás činí silnější, chytřejší, opatrnější, ale také štastnější - protože po nich si dokážeme vážit každého štěstí, které nás potká.