Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2015

Nevíš jak?

Nedávno byl u mamky v ordinaci můj spolužák ze základní školy – můj první kluk, se kterým jsem prožila plnohodnotný vztah se vším všudy – krásným začátkem, průběhem, uvědoměním si, že k sobě nepatříme a rozchodem. Všechno se to semlelo během 2 hodin. Začalo to takovým milým škádlením, až to vyvrcholilo tou dlouho očekávanou větou, napsanou na cáru zmuchlaného papírku, poslaného přes celou třídu ze zadní lavice až ke mně dopředu (rebelovéé): CHCEŠ SE MNOU CHODIT? ANO-NE .. Zaznačila jsem odpověď „ano“ a papírek opět putoval až do zadní lavice. Tak a je to, mám oficiálně prvního kluka a ani to nebolelo. Pak se mi ale rozležel v hlavě fakt, že když spolu půjdeme ze školy, budeme se muset, jakožto správný pár, držet za ruky! Sakra, na takový vztah asi ještě nejsem připravena, já se za ruky držet nechci (aha, už tady se projevují počátky mé úchylky držet jen toho, který pro mě opravdu hodně znamená)! Proto jsem hned po zazvonění ze třídy vystřelila jako šipka a poslala tichou poštou po spo…

Věřím v anděly

Někdy, nevím proč, se cítím tak, že se mi chce brečet.. Když přijdou těžké chvíle a máme chuť skovat se do kouta a vyplakat si oči, potřebujeme nějaký impuls k tomu, abychom se absolutně nesesypali a nezbláznili. Každý z nás má zřejmě ten impuls nějaký jiný – někdo potřebuje prolít potoky slz, než si uvědomí, že je to zbytečné.. někdo zavře oči a věří v lepší zítřky.. někdo napíše článek na blog nebo složí báseň do svého deníčku, protože mu pomáhá se z problémů vypsat.. někdo začne tvrdě dřít, protože jen práce mu pomůže zapomenout na trápení.. Já, když se cítím špatně, dělám od každého něco..

Look in my eyes I stay strong

Každou neděli jezdím večer ve stejný čas do Olomouce do školy. Proto to vždy odpoledne vypadá stejně – mamka vaří, aby mi dala nějaké zásoby, protože já se odmítám pohybovat u sporáku déle, jak 10 minut (ano, konečně jsme se dopracovali k tomu, proč nemám chlapa – jistě to bude jediný a hlavní důvod), já to vše pomalu skládám do kufru a zjišťuji, že mi opět jeho rozměry nestačí (a to si příští týden povezu vysoké Steelky, jsem na sebe faaakt zvědava – jako doprovod bych potřebovala nějakého kulturistu), bratr už se těší, až vypadnu z domu (ano, velice se milujeme) a taťka brečí, že mě zase týden neuvidí (aby nevypadal, jako sralbotka, tak brečí jen vnitřně, samozřejmě). A ačkoli je to vždy neděle, tak já mám pokaždé při balení jiné pocity, jinou náladu a doprovází mě jiné události.

'Till we die

Obloha se stále pročišťuje.. Člověk má v životě chvíle, kdy je nahoře a lítá v oblacích, je šťastný a věří, že mu patří celý svět. Jenže bohužel, život je i někdy krutý a občas nás zastihnou i složité situace, těžké časy a smutné události. Všichni to tak máme – ať jsme jakkoli rozdílní a originální, přece jen jsme lidi, co žijí na jedné planetě, na které to chodí tak, že jednou jsme nahoře a jednou dole. A já se teď snažím po těžkých dobách držet co nejvýše, protože teď je na to ideální situace – může se stát, že poletím na držku dolů, ale taky můžu vzlétnout ještě výš. Takhle to u mě chodí už 23 let – a 20 let z toho se mnou v oblacích lítá jedna krásná osůbka s velkýma modrýma kukadlama a ještě větším srdcem. Napsala jsem to špatně – to díky ní umím lítat. Já jsem letadlo a všechny události, které jsem zažila, jsou mým motorem – ale ona je ta nejdůležitější součást, která mě zvedne do výšky – bez ní by to letadlo nikdy nevzlétlo. A ve chvílích, kdy se vypne motor a letadlo padá voln…

We're warriors of the world

Minulý týden jsem opět stresovala před tím, než jsem měla jít do školy. Stresovala jsem tak moc, že jsem skoro celou noc nespala - pořád jsem se převalovala a když už jsem na chvilku usla, hned jsem se zase probrala. Nesmyslně jsem si vsugerovala myšlenku "Co když si Plugař sedne na hodině vedle mě?!" Nikdy se to nestalo, a to už spolu chodíme do třídy třetí rok, ale přesto jsem sama sebe strašně vyděsila a nemohla pak hrůzou spát i když jsem věděla, že tahle myšlenka je kravina. Druhý den přišla spolužačka později, než měla a Plugař zaregistroval volnou židli vedle mě - a už na ní seděl. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že přesně z tohoto důvodu jsem probděla celou noc. Došlo mi to až večer, kdy jsem nad tím přemýšlela. Opravdu jsem si dokázala vsugerovat něco, co se nikdy nestalo a natolik nad tím přemýšlet, že se to nakonec přihodilo? Vážně můžeme ovlivňovat naše životy silou myšlenek? Tak proč se to neděje i v těch pozitivních věcech? Asi proto, že jsou až moc krásné…