čtvrtek 15. prosince 2016

Přítelkyně listí

Mrtvé slunce nepálí,
tak jsme se mu oddali.
A tak, jako suché listí,
na trávu jsme padali.
"Proč musíme mrazem zemřít?"
do ticha jsme volali.
"Na smrt jste se vydali,
už když jste se poznali."

neděle 4. prosince 2016

Trapasy po Francouzsku - Tanja Kuchenbecker


Když se Němka přistěhuje do Paříže, přitahována vší tou francouzskou elegancí, je jasné, že tento nový svět se neobejde bez trapasů a faux pas. Ve chvíli, kdy je uvedena do francouzské společnosti a Francouzi si ji začnou pouštět blíže k tělu (což značnou chvíli trvá, protože ti si jen tak někoho k tělu nepustí), začne odkrývat jejich soukromý život a nabourávat tu éterickou energii, která se kolem nich vznáší.
Peu a peu, krůček po krůčku, se však také ona začala více přizpůsobovat francouzskému životu. Naučila se jíst pomalu, přesto s chutí a požitkem a netloustnou, elegantně se oblékat, nekritizovat partnerský život Francouzů, naučila se nezoufat z francouzské chronické nedochvilnosti, protože "jim jdou prostě hodinky jinak než jí." Naučila se zásobit šatník značkovým oblečením, polovinu z něhož nikdy neměla na sobě a smířila se s tím, že o Vánocích se v Paříži nikdy nesetká s vánočními trhy plnými pohodové nálady.
Po několika flirtovacích útocích si také dokonce našla toho pravého a dnes s ním má dvě děti, které v sobě nesou kousek německého rošťáctví a francouzské poslušnosti. Se všemi zážitky nás velmi barvitě seznamuje ve své růžové knize.
Přesto se jí čas od času někdo zeptá, zda se jí stýská po Německu. Ano, občas se jí zasteskne. Ale už se ve Francii necítí jako cizí a vychutnává si francouzskou lehkost a nezatíženost.

      
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení

Na CBDB má kniha aktuálně 75%

sobota 26. listopadu 2016

A půjdem dál

Tak dlouho jsme se míjeli a hledali si k sobě cestu. A když jsme ji našli, šlo všechno ráz naráz a po pár měsících jsme spolu bydleli. Bez jakýchkoli předešlých velkých příprav, prostě jsme se domluvili a stačilo pár kroků a nesli jsme si přes celé město sbalený obr igelitový pytel. Ano, rozhodli jsme se, že naše domácnost bude silná a soběstačná a tak jsme všechno stěhovali ručně, bez aut, natož stěhováků. A tak jsme strávili několik krásných srpnových dnů v tramvaji. Nikdy jsem nejezdila tramvají a potřebovala jsem to během pár dní všechno dohnat. První den se na nás pan řidič tramvaje a ostatní cestující nechápavě dívali... třetí den (a asi desátou jízdu) už to všichni brali s ledovým klidem a pátý den, kdy jsme měli vše přestěhováno, nám volal dopravní podnik, jestli jsme někde nezabloudili, že už uběhly 2hodiny a my jsme se neobjevili v tramvaji. Poděkovali jsme za starost a slíbili, že za pár týdnů se v tramvaji ukážeme zase s kolečkovými židlemi a křeslem.
Tak, konečně máme jeden bordel nastěhován do dalšího bordelu. Na to si chce připít. Jenže to by nám nemohla zmizet slivovice. Kde je? Že se vypařila tekutina, to bych pochopila, ale že se vypařila i láhev? Nebo jsme tak statečně zapíjeli už předem, že jsme vypili celou flašku i se sklem? ZÁHADA DO TEĎ NEVYŘEŠENA.
A to jsme netušili, že za pár dní přijde záhada číslo 2 - vypařený vysavač. Ještě před stěhováním jsme vedli velký spor, jestli brát vysavač Nejmilovanější. Rozumějte, ne že bychom nechtěli vysávat. Ale jak řekl můj Pan Pravý, její vysavač se předával z generace na generaci už od dob vynalezení vysavačů. Byl to vážně muzejní kousek, který už měl své nedostatky, jenž jsme se snažili vždy vyřešit izolepou (ostatně, jako cokoli, co bylo pokažené/rozbité). Po velkých sporech, kdy se Nejmilovanější za svůj vysavač bila zuby nehty, si jej v kufru dotáhla do našeho nového působiště. Poté jsme na bytě pár dní nebyli a když jsme se tam s Nejmilovanější vrátily, chtěla mi ukázat, že se nám vysavač bude ještě sakra hodit, a chtěla se dát do vysávání postelí. Jenže se opakovala situace se slivovicí - vysavač nikde. Že se vypařila láhev, to bych ještě nějak překousla, ale že se vypařil celý vysavač? A pochopte, byl to vysavač z roku raz dva, takže žádný drobek, který by se jen tak někde zatoulal. Po prohledání každého centimetru krychlového jsem napsala majiteli bytu, jestli o něm něco neví. A jeho odpověď byla rozsudkem všech našich sporů: "Když jsem ten vysavač viděl, usoudil jsem, že má svá nejlepší léta již za sebou a vyhodil jej." Díky tomu se teď můžeme pyšnit super nadupanou mašinkou na vysávání.

středa 26. října 2016

Dlouhá chvíle

Tlukot srdce,
prázdný prostor
a kamenné oblouky,
oheň v ruce,
ticha výtvor,
když smutek tě prostoupí.


Táhlý dým,
plný stůl,
tichý hlas,
když srdce spojím s tvým,
zbude z něj jen půl
a nic nezůstane z nás.

sobota 22. října 2016

Začátek konce

Okamžik, chvíle, záblesk,
pomíjivá sekunda.
Plášť zahalí city
a už ho nikdo nesundá.


Vzpomínka, sen, představa,
naruší klid.
Vytasí zbraně, namíří hroty.
Mažeš tu iluzi a víš,
že to tak musí být...
...přesto pláčeš.
A život je dál krutý.

úterý 6. září 2016

Za některých nocí jsou vlci tiší a vyje jen měsíc.


Stojím s náručí dokořán a ta náruč je prázdná. Vždy jsem tady pro všechny byla. Pro všechny, kdo potřebovali vyslechnout, kdo potřebovali mou radu, pomoc, kdo potřebovali jen na chvíli vypnout a blbnout. Nemám ráda, když se kolem mě někdo trápí a snažím se rozdávat smích a dobrou náladu, abych lidem zlepšila byť jen minutu jejich života. Na tuhle svou vlastnost jsem pyšná. Vím, že se na mě lidé mohou spolehnout. Ale opravdu je v našich životech někdo, komu můžeme 100% věřit a ve všem se na něj spolehnout? Narodili jsme se sami.. a jen sami sobě můžeme věřit.
Nejsme hrdinové a nejsme z kamene. Každý má svou slabost. Každý dokáže zradit. Lidé nevěří ani sami sobě, tak jak by mohli věřit jeden druhému? Jsme tak slabí. Ať už druhým ukazujeme jakoukoli tvář a jakoukoli povahu, nakonec vždy všechno vede k jednomu bodu – ve výsledku každý myslí jen sám na své štěstí. Láska až za hrob. Přátelství až za hrob. Rodina navždy. Kdo z vás tohle všechno zažil? Vždy se najde jedna láska, která roztrhá srdce na kousky, jedno přátelství které vyhasne, jeden člen z rodiny, který odejde a už se nevrátí. Jak víme, že to neudělá někdo další. A který z nich to je? Život dokáže přichystat různé paradoxy a nemůžeme si být jisti nikdy ničím a nikým. Ani sami sebou…
Co je správné a co je špatné. Spoustu věcí děláme v dobré víře, ve víře, že tenhle skutek z nás udělá lepšího člověka. Že tenhle dobrý skutek se nám vrátí dobrým. Ale co když je každý dobrý skutek cesta k bolestivému peklu.

sobota 9. července 2016

Labyrint

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat. 
Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se někdy opět střetnou a dojdou společně do konce.
Už dávno v pubertě jsem si uvědomila věc, kterou si občas neuvědomí lidé ani v dospělosti - hrozně toužím po dítěti. Ať už nedosáhnu v životě všeho, po čem prahnu, tohle je věc, které se nikdy nechci vzdát. Chci vědět, jaké to je, když zjistím,že jsem těhotná. Jaké to je cítit, že ve vás roste dítě. Jak ohromná bolest je porod. Jak nádherná chvíle je ta, kdy poprvé spatříte svoje dítě a víte, že s tímhle člověkem budete spojeni do smrti. Strašně to chci.. Ne teď, ne za pár let - ale jednou ano. A tohle je hlavní cíl mé cesty labyrintem. Jenže můj vyvolený v tomhle okamžiku odbočuje do jiné uličky a během chvilky má tento můj konec za zdí. Za kterou se chce držet. A tak jsme v jediném momentu ztratili společný směr. Teď už se můžeme jen držet poblíž společné zdi a nebo zatáčet do vzdálenějších uliček. Protože možnost zbořit zeď tady zřejmě není.

středa 20. dubna 2016

V našem pokoji není nic skryto



Vstup do mého pokoje
Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal..
Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj Pravý. Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku..

Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé.
A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou. Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát.

Poté, co jsem zahubil svá monstra
Si dnes mohu odpočinout od myšlenek..
V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle člověk s obličejem anděla vedle mě, objímal mě a šeptal, jak mě miluje. Tehdy jsem sledovala, jak spí a přemýšlela nad tím, jak šťastný člověk jsem, když jsem našla tuhle dokonalou a čistou lásku.

sobota 26. března 2016

Pláč ticha


Naplněn smutkem..
Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem.

Sžírán samotou, stále lapen v čase..
Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.

Držím tě v nedůvěře..
První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký velký význam. Přišlo mi, že on plně nechápe smysl těchto slov. Nechápe, CO znamená někoho milovat.

Mé srdce tluče rychleji..
Ale pak přišel další krok. Kdy jsme spolu začali řešit budoucnost, což jsem po minulých zkušenostech zase odmítala strašně dlouho já. On s tebou už plánuje takové věci a ty furt čekáš, kdy se rozejdete. Tohle mi mamka řekla před pár dny. Ale to je pochopitelné, mám strach se na něco takového těšit, když vím, že vše může být během pár minut zničeno. Přesto miluji chvíle, kdy řešíme, na jakou školu společně půjdeme. Jestli spolu budeme bydlet, klidně příští rok, když to jen bude trochu možné. Kam budeme jezdit na dovolené. Kde budeme žít.. Jak se budou jmenovat naše děti. Tohle jsou věci, díky kterým jsem začala věřit frázi miluji tě, vycházející z jeho úst.

Tak hrdý, že jsem jediný..
Přesto mezi námi byla ta jedna věc. Věděla jsem, že má tajemství. Věděla jsem, že mi ho asi nikdy neřekne, když o něm ví jen jeho nejbližší rodina. Žádná z jeho předešlých přítelkyň. A najednou ležíme v tmavé místnosti na matracích, díváme se na sebe a on mluví. Vypráví o těch nejděsivějších chvílích jeho života a já se neodvažuji ani dýchat, pouze slzy mi tiše kanou do polštáře. Nepřerušuji ho, vím, že to pro něj není lehké – stejně tak pro mě. Na konci toho všeho, kdy jsem k smrti vydeptaná, mi řekne, že jsem „první člověk na celém světě, kterému to kdy řekl“. V tu chvíli vidím jeho srdce v mých rukou. Konečně je celé mé, konečně mu bezmezně věřím. Protože tohle bylo pro mě největší miluji tě, jaké mi kdo dal.

Sám, úplně sám, pocitovými potoky mé duše..
Ačkoli jsem se s tímhle odhalením musela vypořádávat několik dní, nespala dvě noci a jen v nich brečela, přemýšlela nad těmi nejhoršími variantami, děkovala všem andělům strážným (kdy se mi potvrdilo, že opravdu existují). Toužila po tom, uložit mého Tajemného do vaty a do smrti o něj pečovat, aby se mu nikdy nic nemohlo stát. Dívat se na něj úplně jinýma očima, snažit se zapamatovat každý sebemenší detail jeho obličeje.. Myslet na to, jak hrozně silný člověk to je.. Přesto všechno to byla jedna z nejvzácnějších chvil, jaké jsem prožila.

úterý 22. března 2016

Žiješ si svůj život

Patřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla.

V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobem vybočují, už to dokázali zařadit do celkem „normálního“ stavu.

Sleduji spoustu blogů, na kterých se slečny nebojí nosit cokoli, co se jim líbí. Na kterých nemají problém psát své názory, ačkoli hodně z nich je radikálních nebo prostě jen „jiných“. Sleduji holky, které se nebojí být své a čerpám z nich veškerou energii a originalitu, kterou do fotek a textu dokáží vložit. Ovšem dnes jsem si uvědomila jednu věc. Sleduji spoustu blogů, které nejsou nijak extra známé, které jsou upozaďovány právě díky tomu, že jsou jiné. Pokud máte přehled o tom, kdo je ve skupině Elite bloggers, tak všechna má slova o tom, že lidé si zvykají na originalitu, popřete. Protože v téhle skupině elitních blogerek jsou pouze slečny, které nakupují v obrovských obchodních řetězcích, nosí na sobě oblečení, které je všechno na jedno brdo.. Neříkám, že tyhle holky nesleduji, neříkám, že se mi nelíbí, jak se oblékají. Nejsem žádný módní guru. Ale v blogové sféře jsou hlavním vzorem slečny, které se pyšní pouze tím, že nakupují veškeré předražené „in“ oblečení- aby o něm pak mohly psát, že to je kus hadru šitý přesně na ně a že jej milují, ačkoli v tom vypadají strašně. Aby kupovaly všechno, co se zrovna vrací do módy – jako jsou zvonáče, zapínací džínové sukně, vytahané svetry (protože teď velice letí příšerný styl manšestráků a retro kousků) – ačkoli je to něco šíleného – a utrácí za to nehorázné peníze, přestože mohou prohrabat babiččinu skříň a jistě by tam minimálně jeden takový kus našly. Touhle elitou jsou holky, které utratí za den 2000kč v restauracích, aby si mohly jídlo nafotit na instagram, blog, snapchat a všechny sociální sítě, které ovládají.

Tohle není článek, který je zaměřený proti elite bloggers nebo slavným českým/slovenským blogerkám. Tohle je článek, který chce ukázat, že jsme se stále ještě nevyhrabali ze stereotypu a šedého vzoru, do kterého jsme kdysi dávno upadli. Do stereotypu, který je proti veškeré extravaganci, proti snahám být sám sebou. Protože žádná z těchto snah u nás není doceněná – ba naopak, jsou ještě stále lidé, kteří ji odsuzují. Jak se pak máme jako národ posunout dál, když nejsme schopni akceptovat výjimečnost jednotlivých lidí? Pokud se nedokážeme smířit s tím, že každý člověk by měl být originál v oblékání, jak se pak smíříme s tím, že každý z nás má své výjimečné originální myšlení, myšlenky, názory, které třeba nejsou stejné, jako mají ostatní – ale přesto mohou být víc než trefné a pravdivé. Nezakrsli jsme v tom určeném standartu a šedi?

sobota 19. března 2016

Štěstí


Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.

sobota 27. února 2016

Nikdy se nevzdávej


Tohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou.

Co se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, kam se hlásím.

Co se ale týče soukromého života, nemám v tom tak jasno. Mé poslední podávání přihlášek bylo doprovázeno řešením problému, jak to bude vypadat s mým vztahem s Mrtvým, když já budu tam a on tady a budeme se vídat jednou za týden. Jaké to bude, až vyjdu školu a budu chtít zůstat na jiném místě, než on. Tehdy jsem věřila, že se to nějak vyřeší, že jak dostuduji, dokážeme žít na místě, které bude vyhovovat oběma. Nakonec jsme to nemuseli tolik hrotit, protože již v první části mého studia na vysoké, jsme se s Mrtvým rozloučili. Možná to bylo naším častým odloučením, možná ne.

Nyní stojím před stejnou situací, jako tehdy. Jak skloubit mé budoucí studium s člověkem, se kterým jsem zvyklá se vídat jak nejvíce to jde. Jaké to bude, když nastane ta nejhorší možná varianta a já se dostanu jen do Brna a on jen do Prahy? Několik dní jsem přemýšlela nad všemi možnými nejhoršími scénáři. Jak si můžeme udržet náš vztah, když budeme každý na jiném konci republiky?
Já věřím tomu, že to klapne a budeme spolu.. A když budeme každý jinde, tak to stejně společně zvládneme.. Věříš tomu taky?
Upřímně, v první chvíli jsem tomu nevěřila. I teď mám jisté pochybnosti. Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc - s Mrtvým jsme to nezvládli a to jsme měli velmi snadnou variantu bytí. A proč jsme to nezvládli? Protože jsme k sobě nepatřili, rozešli bychom se, i kdybych na vysokou nešla, protože jsme si nebyli souzeni a protože by to tak život zařídil.
Věřím tomu, že pokud spolu máme být, tak budeme, ať už jsme kdekoli. Věřím, že život to zase zařídí tak, jak to má být. Budu se těšit z toho, když se dostaneme do stejného města, protože se nám díky tomu otevřou úplně nové možnosti. Budu se těšit i z toho, že se dostaneme každý jinam, přesto tak, abychom se vídali. A budu se těšit i z toho, když nastane ta nejhorší varianta- protože vlastně nebudu vědět, co z toho všeho je ta nejhorší varianta- nebudu vědět, jestli se to pokazí nebo spolu opravdu budeme v dobrém i zlém. Každý vztah si musí projít různými zkouškami, my už jsme jich přežili tolik, že další nás mohou opět jen posílit. A pokud nás některá z nich porazí? Nad něčím takovým přece nemůžu přemýšlet .. Ne teď, když to vypadá, že k sobě patříme.

neděle 7. února 2016

Pro tebe vše


Pro každou harmonii
Snažil jsem se tě zabít.
Jedním z projevů lásky je "nebýt sobec". Vždy jsem měla za to, že ve vztahu přesně tuhle podmínku splňuji. Dávala jsem své druhé polovičce větší kousek pizzy; nechala mu poslední dílek čokolády; přikrývala ho svou peřinou, ačkoli to znamenalo, že budu polovinu noci mrznout; nechala ho spát i když jsem padala z postele, jen abych jej nebudila; vzdala se procházky, když byl ten druhý unaveny a potřeboval si odpočinout. Takhle jsem projevovala lásku, přesně, jak by člověk měl. Myslela jsem víc na toho druhého, než na sebe.

Myslel jsem, že všechno je jiné
A teď se snažím pochopit
S tváří ve dlaních.
Jenže mi došlo, že tohle jsou jen malé střípky. Ano, jsou to projevy lásky, ale nic světoborného, co by hory přeneslo. Stále jsem si ve vztahu zachovávala svou sobeckou část - když byl ten druhý šťastný bez mé přítomnosti, už se mi to tolik nelíbilo. Když jsme měli s Řešičem nějaké větší problémy, skoro vždy to bylo proto, že jemu se hrozně dařilo, dosáhl svých snů, měl skvělé kamarády - já toho nebyla součástí a proto jsem byla nešťastná. Ačkoli jsem měla důvod radovat se z jeho štěstí, jak by to každá přítelkyně udělala, tohle jsem nikdy nedokázala. Vždy jsem to stáhla na sebe a měla jsem strach, že by nám to určitým způsobem pokazilo vztah. Zajímavé, že nám jeden takový důvod ten vztah opravdu pokazil.
Nechtěla jsem, abys to dělal.
Jistěže nesnáším naši lásku,
ale to nevadí.

A všechen tenhle hloupý třes..
Před pár dny jsem s Vysněným seděla uprostřed zakouřené místnosti, obklopeni skvělými lidmi, a on mě vzal za ruce, podíval se mi do očí a řekl, že už dlouho nebyl tak moc šťastný, jako včerejší noc a dnešní den. Hrozně to pro mě znamenalo. Pro někoho to může být banálnost, něco normálního. Jenže když to řekne někdo, jako můj přítel, je to něco trochu jiného. Ten člověk má v sobě hrozně moc děsů, démonů, neumí prožívat čisté štěstí moc dlouho. A když jsem slyšela, že byl opravdu šťastný, a ještě jsem ve všem hodně figurovala já, mělo to pro mě ohromný význam.

A všechny promrhané hezké věci
Nerozesmutněly nás.
Ačkoli mi ten večer udělal něco, čím mě (neúmyslně) ranil, zas tolik jsem to nevnímala. Dřív bych přišla domů a brečela, že mi ublížil milovaný člověk. Místo toho jsem přišla domů a pomyslela na to "on byl konečně šťastný!" a byla jsem za to hrozně ráda. A až v téhle chvíli jsem pochopila, co to je nesobecká láska.


neděle 31. ledna 2016

Cizinec



Sklo se zablesklo
a na dně
Jsem viděl tančit tebe..
Všichni máme na tomhle světě vyměřený čas. Víme, že jednou zemřeme. Z užšího hlediska: víme, že máme jen určitý čas na vystudování vysoké školy (i když někteří si rádi tenhle čas protahují), vyměřený čas na možnost mít děti, čas na vybudování si kariéry, čas práce, než budeme moci odejít do důchodu.
Nikdy jsem čas z tohoto hlediska neřešila. Užívala jsem si věcí, které se dějí teď, nebo se těšila na ty, které přijdou a překousávala dobu, ve které se nic nedělo, jen abych se dostala do správné chvíle, kterou si budu zase užívat.
Teď už vím, že jsem měla vyměřený čas, který jsem mohla strávit se svou první obrovskou láskou – ten čas jsme velmi často zabíjeli nesmyslnými hádkami kvůli blbostem, tichou domácností. Kdybych tehdy věděla, že čas s ním jednou skončí, možná bych spoustu věcí hodila za hlavu a užívala si vše, co jsme prožívali. Nenene, není to plačtivý článek nad tragickým koncem mé první lásky, i když se to tak může zdát. Já totiž měla další vyměřený čas: kdy jsem měla potkat svou druhou velkou lásku. Doba, než jsem ji potkala, byla dlouhá, ale stálo to za to, to už jsem jednou někde psala.

Tvá vůně ve mně stále zůstává..
Když ale máme na vše vyměřený čas, kolik času mám teď? Až dokud nás smrt nerozdělí, nebo jsem čekala tak dlouho jen pro pár měsíců? A chtěla bych vůbec znát odpověď?

Můj přítel nikdy neměl vztah, který by trval déle, jak rok. Já měla takový, který trval šest let. Dokáže on mít opravdu dlouhotrvající vztah – a mám já právo ještě na nějaký další několikaletý pevný vztah? Trochu mě mrzí, že tenhle fakt o něm znám, protože díky tomu mi přijde, že chodím s časovanou bombou. Nikdy netuším, jestli náhodou v tuhle chvíli nevybuchne a nebude mému dokonalému snu konec. Jestli není nastavená jen na pár krásný chvil a když vyprší čas, tak udělá prostě bum a vše smete. Jenže tímhle přemýšlením bych mohla vše zničit – zničit hlavně období před výbuchem, které si musí člověk užít. A prostě být šťastný, nemyslet na to, co přijde. Třeba jsem já právě osobou, která dokáže přestřihnout ten správný drát a tahle bomba nikdy nevybouchne.

pátek 22. ledna 2016

Černo-bílá



Pomoz mi, nebyl jsem tvým nebem
celá ty… všechny tvé slzy, které jsi kdy uronila..
Kolem mě se to hemží páry, jejichž vztah je dokonalý, protože spolu mají strašně moc společného, protože se jeden pro druhého narodili. Každý jim závidí, jak jsou stejní, jak se zcela doplňují. Do toho ale přijdou takoví, kteří pořád zastávají staré známé pořekadlo „Protiklady se přitahují“ – tak co z toho je pravda? Měli by lidé, tvořící pár, být jeden jako druhý nebo právě naopak?
Já jsem hrozně dlouho zastávala pravidlo, že můj partner by měl být aspoň v těch nejdůležitějších věcech stejný jako já. Měl by mít stejný názor na život, stejné priority, chtěl by mít stejnou budoucnost. Protože co dělat s člověkem, který je můj úplný opak- s takovým bych neměla šanci se nikdy na ničem shodnout, prožili bychom život plný hádek, protože každý by prosazoval svůj názor, který by byl vždy protikladný k názoru toho druhého. Jenže když jsem pak byla s lidmi, co mi byli blízcí v názorech,  stejně ty hádky přišly a naše budoucnost, která vypadala, že bude společná, nakonec byla zcela rozdílná.
..nevidíš, není tu nic milovaného..jsou jen bezradní..

A přesto ve mně stále přetrvávalo vědomí, že na světě jsou lidé, se kterými mě nepojí absolutně nic, s nimiž jsme tak rozdílní, že se musíme obcházet obloukem, aby bylo vše v pořádku… protože stejně bychom si neměli o čem povídat, neměli bychom jediné společné téma. A přesně takový byl můj spolužák. Strašně charismatický kluk, ale pro mě zcela někde jinde. On metalista s bohémem dohromady, já Barbie s fuchtlí. On ve světě múz, básní, kreseb, psychóz… Já ve světě rtěnek, výzkumů, kytiček, laků na nehty, party… Kdyby po mně chtěl někdo před rokem ukázat člověka, se kterým jdeme proti sobě a zároveň zcela mimo, tak můj prst směřuje na něj.

Pokud je to pro tebe důležité, najdeš cestu..
A o rok později? Našla jsem přímo v tomhle člověku svou obrovskou lásku. Jestli jsme měli kvůli našim rozdílným povahám někdy problémy a pochybnosti? Ze začátku to byl náš denní chleba a taky jeden z důvodů, proč nám trvalo tak dlouho, než jsme k sobě našli cestu. Ačkoli nám spolu bylo skvěle, ležela mezi námi tahle velká překážka. Jenže potom jsme zjistili, že o tomhle to vůbec není. Je to pouze o tom, co k sobě cítíme a jestli spolu chceme být. Když si uvědomíte, že toho druhého milujete a chvíle bez něj jsou smutné, je vám jedno, jestli máte rádi zimu nebo léto, sever nebo jih, růžovou nebo černou. Poznáte, že i zimu můžete trávit v teplém objetí toho druhého.. Léto na romantické pláži u osvěžujícího moře.. Jeden měsíc být na severu a druhý na jihu, vždy ruku v ruce. Že růžové tváře plající láskou jsou tak strašně rozkošné a černá noc plná vášně je nejdokonalejší relax v těžkých chvílích..
A jestli se hádáme a máme občas pochybnosti i nadále? Samozřejmě.. Nikdo není dokonalý a proto ani vztahy nejsou vždy 100%. Na to, aby vše klapalo, jako na drátkách, se občas musí projevit má vznětlivá povaha a nespolehlivost mé drahé polovičky.. Ale i na tyhle těžké chvíle se najde lék. Třeba ty okamžiky, kdy jeden řekne první slovo ze zamýšlené věty a druhý na to naváže, protože přesně ví, co chtěl ten druhý říct. Nebo když se jeden od rána do rána šprtá na zkoušku a druhý mu cestou domů koupí pořádný dlabanec, aby aspoň doplnil všechny životní potřeby. Nebo když je jeden smutný a druhý mu říká „Miluji Tě.“

pondělí 18. ledna 2016

Lost




Často stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti.
Něco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla, potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města. Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno jsem tvrdila, že v Praze bych v životě nemohla žít! A teď nechci nic jiného.  A přesně tenhle zlom přišel před pár dny, i co se týče školy. Nejsem si jistá, jestli obor, který tak miluji, je pro mě ten pravý. Protože už teď vím, že se mu nechci naplno věnovat, že co se toho týče, tak chci skončit nanejvýš v muzeu – samozřejmě nejlépe v Národním muzeu – a na to by mi měl stačit i bakalář. Tudíž jsem usoudila, že prioritou číslo jedna se pro mě v tuhle chvíli stává pedagogická fakulta. Bude to pro mě vše 2x náročnější – jak se tam dostat, když budu muset dohnat vše, co se ostatní učili už na bakaláři, tak se tam potom udržet -  ze stejného důvodu – já nebudu mít bakaláře z pedagogické, jako většina.
„Zlato, a proč tě to tolik trápí?“ – „Protože já jsem vždy v životě věděla, co chci.. Teď to nevím a to mě děsí.“

Další obrovský zdroj mého chaosu je Cizinec. Ten, se kterým jsem prožila nejdokonalejší měsíc za posledních pár let, ten, který mi plní sny, ten, kterého miluji. Zároveň také člověk, který má možnost mi nejvíce ublížit – sama jsem mu tuhle možnost poskytla ve chvíli, kdy jsem mu do rukou vložila mé srdce. A on mi měl na oplátku dát své a nějakou dobu jsem si také myslela, že se tak opravdu stalo. Ovšem když už v to naplno věřím, vždy mi nakonec ukáže, že jeho srdce je za obrovskou nedobytnou hradbou – a já stále stojím před ní. Ačkoli šplhám po zteřelých lanech, která se pode mnou trhají, škrábu se nahoru, až mi dlaně krvácí, nevzdávám se, i když stále padám. Jenže všude kolem mě je jen krev a slzy a to, po čem toužím nejvíc, je stále tam hluboko uvnitř. Dochází mi síly, přesto pořád zkouším vyšplhat. Přitom by jen stačilo otevřít bránu a pustit mě dovnitř. Ale ta je stále zavřená.

čtvrtek 14. ledna 2016

2015




Dělat shrnutí předešlého roku až tři dny po Novém roce je trochu trapas.. Fajn, kousek článku jsem měla napsáno už tři dny po Novém roce.. Ale pak přišlo zkouškové a nějak nebylo, kdy to dopsat. Upřímně, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vás vůbec zajímá, co jsem v tomhle roce prožila. Přece jen, jsem na téhle stránce anonymně a proto jsou tyhle „deníčkové“ záznamy trochu beze smyslu. Nakonec jsem si uvědomila, že to je fuk, že vás to prostě zajímat bude – a hlavně, zajímá to hlavně mě. Každý by si měl udělat rekapitulaci předešlého roku – a já bych to jinak, než na blogu, neudělala. Ačkoli se 14cti denním zpožděním.