neděle 31. ledna 2016

Cizinec



Sklo se zablesklo
a na dně
Jsem viděl tančit tebe..
Všichni máme na tomhle světě vyměřený čas. Víme, že jednou zemřeme. Z užšího hlediska: víme, že máme jen určitý čas na vystudování vysoké školy (i když někteří si rádi tenhle čas protahují), vyměřený čas na možnost mít děti, čas na vybudování si kariéry, čas práce, než budeme moci odejít do důchodu.
Nikdy jsem čas z tohoto hlediska neřešila. Užívala jsem si věcí, které se dějí teď, nebo se těšila na ty, které přijdou a překousávala dobu, ve které se nic nedělo, jen abych se dostala do správné chvíle, kterou si budu zase užívat.
Teď už vím, že jsem měla vyměřený čas, který jsem mohla strávit se svou první obrovskou láskou – ten čas jsme velmi často zabíjeli nesmyslnými hádkami kvůli blbostem, tichou domácností. Kdybych tehdy věděla, že čas s ním jednou skončí, možná bych spoustu věcí hodila za hlavu a užívala si vše, co jsme prožívali. Nenene, není to plačtivý článek nad tragickým koncem mé první lásky, i když se to tak může zdát. Já totiž měla další vyměřený čas: kdy jsem měla potkat svou druhou velkou lásku. Doba, než jsem ji potkala, byla dlouhá, ale stálo to za to, to už jsem jednou někde psala.

Tvá vůně ve mně stále zůstává..
Když ale máme na vše vyměřený čas, kolik času mám teď? Až dokud nás smrt nerozdělí, nebo jsem čekala tak dlouho jen pro pár měsíců? A chtěla bych vůbec znát odpověď?

Můj přítel nikdy neměl vztah, který by trval déle, jak rok. Já měla takový, který trval šest let. Dokáže on mít opravdu dlouhotrvající vztah – a mám já právo ještě na nějaký další několikaletý pevný vztah? Trochu mě mrzí, že tenhle fakt o něm znám, protože díky tomu mi přijde, že chodím s časovanou bombou. Nikdy netuším, jestli náhodou v tuhle chvíli nevybuchne a nebude mému dokonalému snu konec. Jestli není nastavená jen na pár krásný chvil a když vyprší čas, tak udělá prostě bum a vše smete. Jenže tímhle přemýšlením bych mohla vše zničit – zničit hlavně období před výbuchem, které si musí člověk užít. A prostě být šťastný, nemyslet na to, co přijde. Třeba jsem já právě osobou, která dokáže přestřihnout ten správný drát a tahle bomba nikdy nevybouchne.

pátek 22. ledna 2016

Černo-bílá



Pomoz mi, nebyl jsem tvým nebem
celá ty… všechny tvé slzy, které jsi kdy uronila..
Kolem mě se to hemží páry, jejichž vztah je dokonalý, protože spolu mají strašně moc společného, protože se jeden pro druhého narodili. Každý jim závidí, jak jsou stejní, jak se zcela doplňují. Do toho ale přijdou takoví, kteří pořád zastávají staré známé pořekadlo „Protiklady se přitahují“ – tak co z toho je pravda? Měli by lidé, tvořící pár, být jeden jako druhý nebo právě naopak?
Já jsem hrozně dlouho zastávala pravidlo, že můj partner by měl být aspoň v těch nejdůležitějších věcech stejný jako já. Měl by mít stejný názor na život, stejné priority, chtěl by mít stejnou budoucnost. Protože co dělat s člověkem, který je můj úplný opak- s takovým bych neměla šanci se nikdy na ničem shodnout, prožili bychom život plný hádek, protože každý by prosazoval svůj názor, který by byl vždy protikladný k názoru toho druhého. Jenže když jsem pak byla s lidmi, co mi byli blízcí v názorech,  stejně ty hádky přišly a naše budoucnost, která vypadala, že bude společná, nakonec byla zcela rozdílná.
..nevidíš, není tu nic milovaného..jsou jen bezradní..

A přesto ve mně stále přetrvávalo vědomí, že na světě jsou lidé, se kterými mě nepojí absolutně nic, s nimiž jsme tak rozdílní, že se musíme obcházet obloukem, aby bylo vše v pořádku… protože stejně bychom si neměli o čem povídat, neměli bychom jediné společné téma. A přesně takový byl můj spolužák. Strašně charismatický kluk, ale pro mě zcela někde jinde. On metalista s bohémem dohromady, já Barbie s fuchtlí. On ve světě múz, básní, kreseb, psychóz… Já ve světě rtěnek, výzkumů, kytiček, laků na nehty, party… Kdyby po mně chtěl někdo před rokem ukázat člověka, se kterým jdeme proti sobě a zároveň zcela mimo, tak můj prst směřuje na něj.

Pokud je to pro tebe důležité, najdeš cestu..
A o rok později? Našla jsem přímo v tomhle člověku svou obrovskou lásku. Jestli jsme měli kvůli našim rozdílným povahám někdy problémy a pochybnosti? Ze začátku to byl náš denní chleba a taky jeden z důvodů, proč nám trvalo tak dlouho, než jsme k sobě našli cestu. Ačkoli nám spolu bylo skvěle, ležela mezi námi tahle velká překážka. Jenže potom jsme zjistili, že o tomhle to vůbec není. Je to pouze o tom, co k sobě cítíme a jestli spolu chceme být. Když si uvědomíte, že toho druhého milujete a chvíle bez něj jsou smutné, je vám jedno, jestli máte rádi zimu nebo léto, sever nebo jih, růžovou nebo černou. Poznáte, že i zimu můžete trávit v teplém objetí toho druhého.. Léto na romantické pláži u osvěžujícího moře.. Jeden měsíc být na severu a druhý na jihu, vždy ruku v ruce. Že růžové tváře plající láskou jsou tak strašně rozkošné a černá noc plná vášně je nejdokonalejší relax v těžkých chvílích..
A jestli se hádáme a máme občas pochybnosti i nadále? Samozřejmě.. Nikdo není dokonalý a proto ani vztahy nejsou vždy 100%. Na to, aby vše klapalo, jako na drátkách, se občas musí projevit má vznětlivá povaha a nespolehlivost mé drahé polovičky.. Ale i na tyhle těžké chvíle se najde lék. Třeba ty okamžiky, kdy jeden řekne první slovo ze zamýšlené věty a druhý na to naváže, protože přesně ví, co chtěl ten druhý říct. Nebo když se jeden od rána do rána šprtá na zkoušku a druhý mu cestou domů koupí pořádný dlabanec, aby aspoň doplnil všechny životní potřeby. Nebo když je jeden smutný a druhý mu říká „Miluji Tě.“

pondělí 18. ledna 2016

Lost




Často stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti.
Něco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla, potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města. Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno jsem tvrdila, že v Praze bych v životě nemohla žít! A teď nechci nic jiného.  A přesně tenhle zlom přišel před pár dny, i co se týče školy. Nejsem si jistá, jestli obor, který tak miluji, je pro mě ten pravý. Protože už teď vím, že se mu nechci naplno věnovat, že co se toho týče, tak chci skončit nanejvýš v muzeu – samozřejmě nejlépe v Národním muzeu – a na to by mi měl stačit i bakalář. Tudíž jsem usoudila, že prioritou číslo jedna se pro mě v tuhle chvíli stává pedagogická fakulta. Bude to pro mě vše 2x náročnější – jak se tam dostat, když budu muset dohnat vše, co se ostatní učili už na bakaláři, tak se tam potom udržet -  ze stejného důvodu – já nebudu mít bakaláře z pedagogické, jako většina.
„Zlato, a proč tě to tolik trápí?“ – „Protože já jsem vždy v životě věděla, co chci.. Teď to nevím a to mě děsí.“

Další obrovský zdroj mého chaosu je Cizinec. Ten, se kterým jsem prožila nejdokonalejší měsíc za posledních pár let, ten, který mi plní sny, ten, kterého miluji. Zároveň také člověk, který má možnost mi nejvíce ublížit – sama jsem mu tuhle možnost poskytla ve chvíli, kdy jsem mu do rukou vložila mé srdce. A on mi měl na oplátku dát své a nějakou dobu jsem si také myslela, že se tak opravdu stalo. Ovšem když už v to naplno věřím, vždy mi nakonec ukáže, že jeho srdce je za obrovskou nedobytnou hradbou – a já stále stojím před ní. Ačkoli šplhám po zteřelých lanech, která se pode mnou trhají, škrábu se nahoru, až mi dlaně krvácí, nevzdávám se, i když stále padám. Jenže všude kolem mě je jen krev a slzy a to, po čem toužím nejvíc, je stále tam hluboko uvnitř. Dochází mi síly, přesto pořád zkouším vyšplhat. Přitom by jen stačilo otevřít bránu a pustit mě dovnitř. Ale ta je stále zavřená.

čtvrtek 14. ledna 2016

2015




Dělat shrnutí předešlého roku až tři dny po Novém roce je trochu trapas.. Fajn, kousek článku jsem měla napsáno už tři dny po Novém roce.. Ale pak přišlo zkouškové a nějak nebylo, kdy to dopsat. Upřímně, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vás vůbec zajímá, co jsem v tomhle roce prožila. Přece jen, jsem na téhle stránce anonymně a proto jsou tyhle „deníčkové“ záznamy trochu beze smyslu. Nakonec jsem si uvědomila, že to je fuk, že vás to prostě zajímat bude – a hlavně, zajímá to hlavně mě. Každý by si měl udělat rekapitulaci předešlého roku – a já bych to jinak, než na blogu, neudělala. Ačkoli se 14cti denním zpožděním.