sobota 26. března 2016

Pláč ticha


Naplněn smutkem..
Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem.

Sžírán samotou, stále lapen v čase..
Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.

Držím tě v nedůvěře..
První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký velký význam. Přišlo mi, že on plně nechápe smysl těchto slov. Nechápe, CO znamená někoho milovat.

Mé srdce tluče rychleji..
Ale pak přišel další krok. Kdy jsme spolu začali řešit budoucnost, což jsem po minulých zkušenostech zase odmítala strašně dlouho já. On s tebou už plánuje takové věci a ty furt čekáš, kdy se rozejdete. Tohle mi mamka řekla před pár dny. Ale to je pochopitelné, mám strach se na něco takového těšit, když vím, že vše může být během pár minut zničeno. Přesto miluji chvíle, kdy řešíme, na jakou školu společně půjdeme. Jestli spolu budeme bydlet, klidně příští rok, když to jen bude trochu možné. Kam budeme jezdit na dovolené. Kde budeme žít.. Jak se budou jmenovat naše děti. Tohle jsou věci, díky kterým jsem začala věřit frázi miluji tě, vycházející z jeho úst.

Tak hrdý, že jsem jediný..
Přesto mezi námi byla ta jedna věc. Věděla jsem, že má tajemství. Věděla jsem, že mi ho asi nikdy neřekne, když o něm ví jen jeho nejbližší rodina. Žádná z jeho předešlých přítelkyň. A najednou ležíme v tmavé místnosti na matracích, díváme se na sebe a on mluví. Vypráví o těch nejděsivějších chvílích jeho života a já se neodvažuji ani dýchat, pouze slzy mi tiše kanou do polštáře. Nepřerušuji ho, vím, že to pro něj není lehké – stejně tak pro mě. Na konci toho všeho, kdy jsem k smrti vydeptaná, mi řekne, že jsem „první člověk na celém světě, kterému to kdy řekl“. V tu chvíli vidím jeho srdce v mých rukou. Konečně je celé mé, konečně mu bezmezně věřím. Protože tohle bylo pro mě největší miluji tě, jaké mi kdo dal.

Sám, úplně sám, pocitovými potoky mé duše..
Ačkoli jsem se s tímhle odhalením musela vypořádávat několik dní, nespala dvě noci a jen v nich brečela, přemýšlela nad těmi nejhoršími variantami, děkovala všem andělům strážným (kdy se mi potvrdilo, že opravdu existují). Toužila po tom, uložit mého Tajemného do vaty a do smrti o něj pečovat, aby se mu nikdy nic nemohlo stát. Dívat se na něj úplně jinýma očima, snažit se zapamatovat každý sebemenší detail jeho obličeje.. Myslet na to, jak hrozně silný člověk to je.. Přesto všechno to byla jedna z nejvzácnějších chvil, jaké jsem prožila.

úterý 22. března 2016

Žiješ si svůj život

Patřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla.

V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobem vybočují, už to dokázali zařadit do celkem „normálního“ stavu.

Sleduji spoustu blogů, na kterých se slečny nebojí nosit cokoli, co se jim líbí. Na kterých nemají problém psát své názory, ačkoli hodně z nich je radikálních nebo prostě jen „jiných“. Sleduji holky, které se nebojí být své a čerpám z nich veškerou energii a originalitu, kterou do fotek a textu dokáží vložit. Ovšem dnes jsem si uvědomila jednu věc. Sleduji spoustu blogů, které nejsou nijak extra známé, které jsou upozaďovány právě díky tomu, že jsou jiné. Pokud máte přehled o tom, kdo je ve skupině Elite bloggers, tak všechna má slova o tom, že lidé si zvykají na originalitu, popřete. Protože v téhle skupině elitních blogerek jsou pouze slečny, které nakupují v obrovských obchodních řetězcích, nosí na sobě oblečení, které je všechno na jedno brdo.. Neříkám, že tyhle holky nesleduji, neříkám, že se mi nelíbí, jak se oblékají. Nejsem žádný módní guru. Ale v blogové sféře jsou hlavním vzorem slečny, které se pyšní pouze tím, že nakupují veškeré předražené „in“ oblečení- aby o něm pak mohly psát, že to je kus hadru šitý přesně na ně a že jej milují, ačkoli v tom vypadají strašně. Aby kupovaly všechno, co se zrovna vrací do módy – jako jsou zvonáče, zapínací džínové sukně, vytahané svetry (protože teď velice letí příšerný styl manšestráků a retro kousků) – ačkoli je to něco šíleného – a utrácí za to nehorázné peníze, přestože mohou prohrabat babiččinu skříň a jistě by tam minimálně jeden takový kus našly. Touhle elitou jsou holky, které utratí za den 2000kč v restauracích, aby si mohly jídlo nafotit na instagram, blog, snapchat a všechny sociální sítě, které ovládají.

Tohle není článek, který je zaměřený proti elite bloggers nebo slavným českým/slovenským blogerkám. Tohle je článek, který chce ukázat, že jsme se stále ještě nevyhrabali ze stereotypu a šedého vzoru, do kterého jsme kdysi dávno upadli. Do stereotypu, který je proti veškeré extravaganci, proti snahám být sám sebou. Protože žádná z těchto snah u nás není doceněná – ba naopak, jsou ještě stále lidé, kteří ji odsuzují. Jak se pak máme jako národ posunout dál, když nejsme schopni akceptovat výjimečnost jednotlivých lidí? Pokud se nedokážeme smířit s tím, že každý člověk by měl být originál v oblékání, jak se pak smíříme s tím, že každý z nás má své výjimečné originální myšlení, myšlenky, názory, které třeba nejsou stejné, jako mají ostatní – ale přesto mohou být víc než trefné a pravdivé. Nezakrsli jsme v tom určeném standartu a šedi?

sobota 19. března 2016

Štěstí


Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.