Naplněn smutkem..
Když jsem se se
svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je
„jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v
sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a
malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad
světem.
Sžírán samotou,
stále lapen v čase..
Chvílemi to pro mě
bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla
stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je
stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř
sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A
proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.
Držím tě v
nedůvěře..
První velký krok
pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já
to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem
šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si
připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit
tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má
nějaký velký význam. Přišlo mi, že on plně nechápe smysl
těchto slov. Nechápe, CO znamená někoho milovat.
Mé srdce tluče
rychleji..
Ale pak přišel
další krok. Kdy jsme spolu začali řešit budoucnost, což jsem po
minulých zkušenostech zase odmítala strašně dlouho já. On s
tebou už plánuje takové věci a ty furt čekáš, kdy se
rozejdete. Tohle mi mamka řekla před pár dny. Ale to je
pochopitelné, mám strach se na něco takového těšit, když vím,
že vše může být během pár minut zničeno. Přesto miluji
chvíle, kdy řešíme, na jakou školu společně půjdeme. Jestli
spolu budeme bydlet, klidně příští rok, když to jen bude trochu
možné. Kam budeme jezdit na dovolené. Kde budeme žít.. Jak se
budou jmenovat naše děti. Tohle jsou věci, díky kterým jsem
začala věřit frázi miluji tě, vycházející z jeho úst.
Tak hrdý, že jsem
jediný..
Přesto mezi námi
byla ta jedna věc. Věděla jsem, že má tajemství. Věděla jsem,
že mi ho asi nikdy neřekne, když o něm ví jen jeho nejbližší
rodina. Žádná z jeho předešlých přítelkyň. A najednou ležíme
v tmavé místnosti na matracích, díváme se na sebe a on mluví.
Vypráví o těch nejděsivějších chvílích jeho života a já se
neodvažuji ani dýchat, pouze slzy mi tiše kanou do polštáře.
Nepřerušuji ho, vím, že to pro něj není lehké – stejně tak
pro mě. Na konci toho všeho, kdy jsem k smrti vydeptaná, mi řekne,
že jsem „první člověk na celém světě, kterému to kdy řekl“.
V tu chvíli vidím jeho srdce v mých rukou. Konečně je celé mé,
konečně mu bezmezně věřím. Protože tohle bylo pro mě největší
miluji tě, jaké mi kdo dal.
Sám, úplně sám,
pocitovými potoky mé duše..
Ačkoli jsem se s
tímhle odhalením musela vypořádávat několik dní, nespala dvě
noci a jen v nich brečela, přemýšlela nad těmi nejhoršími
variantami, děkovala všem andělům strážným (kdy se mi
potvrdilo, že opravdu existují). Toužila po tom, uložit mého
Tajemného do vaty a do smrti o něj pečovat, aby se mu nikdy nic
nemohlo stát. Dívat se na něj úplně jinýma očima, snažit se
zapamatovat každý sebemenší detail jeho obličeje.. Myslet na to, jak hrozně silný člověk to je.. Přesto
všechno to byla jedna z nejvzácnějších chvil, jaké jsem
prožila.
To je nádhera.. ráda čtu, že jste došli do takové fáze a že máte vztah, ve kterém si takto důvěřujete.. Musí to být skvělý pocit, když víš, že jsi první a jediná, které se svěřil. ♥
OdpovědětVymazatMoc ti vztah s Tvým Tajemným přeji a pevně věřím, že vám dvěma to vydrží! :)