sobota 9. července 2016

Labyrint

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat. 
Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se někdy opět střetnou a dojdou společně do konce.
Už dávno v pubertě jsem si uvědomila věc, kterou si občas neuvědomí lidé ani v dospělosti - hrozně toužím po dítěti. Ať už nedosáhnu v životě všeho, po čem prahnu, tohle je věc, které se nikdy nechci vzdát. Chci vědět, jaké to je, když zjistím,že jsem těhotná. Jaké to je cítit, že ve vás roste dítě. Jak ohromná bolest je porod. Jak nádherná chvíle je ta, kdy poprvé spatříte svoje dítě a víte, že s tímhle člověkem budete spojeni do smrti. Strašně to chci.. Ne teď, ne za pár let - ale jednou ano. A tohle je hlavní cíl mé cesty labyrintem. Jenže můj vyvolený v tomhle okamžiku odbočuje do jiné uličky a během chvilky má tento můj konec za zdí. Za kterou se chce držet. A tak jsme v jediném momentu ztratili společný směr. Teď už se můžeme jen držet poblíž společné zdi a nebo zatáčet do vzdálenějších uliček. Protože možnost zbořit zeď tady zřejmě není.